Studenti Univerzity Pardubice mohou i v dalších sedmi letech vyjet do evropských zemí s programem Erasmus+ a získávat nové zkušenosti během studia. Univerzita uspěla s žádostí o udělení listiny Erasmus Charter, která jí umožňuje pokračování projektu v letech 2021 – 2027. Projekt využívají pardubičtí vysokoškoláci už od roku 1998. Vycestovat mohou zájemci z každé ze všech sedmi fakult univerzity.

Bez dokumentu Erasmus Charter for Higher Education (ECHE) se instituce nemůže programu v rámci mezinárodní spolupráce Erasmu účastnit. Jeho obdržením univerzita potvrzuje dodržování určitých zásad. Erasmus Charter získá škola i na základě Erasmus Policy Statement, v němž popíše, jaké aktivity podle svého strategického plánu v rámci programu uskutečňuje. Novinkou jsou kroky, kterými program i univerzita směřují k udržitelnosti a ochraně životního prostředí. Erasmus without paper, který pomocí digitalizace usiluje o snížení administrativy a omezení počtu dokumentů v papírové podobě, nebo Green Erasmus, který podporuje ekologicky šetrnější způsoby přepravy.

Mezinárodní spolupráce je pro Univerzitu Pardubice jednou z priorit rozvoje. Možnost nabídnout vysokoškolákům studium v zahraničí prostřednictvím programu Erasmus+ zvyšuje hodnotu vzdělávání. V rámci programu Erasmus+ Univerzita Pardubice od roku 1998 spolupracuje s více než 200 univerzitami ve 29 zemích po celé Evropě. Za rok absolvuje zahraniční pobyt více než 100 studentů. Od roku 2010 vyjelo získat nové zkušenosti dokonce 1 350 vysokoškoláků. Program Erasmus+ přivádí do Pardubic také zhruba 180 zahraničních studentů ročně, kteří na univerzitě stráví v průměru jeden semestr.

Každý rok Univerzita Pardubice organizuje také ERASMUS+ DAYS. Veletrh studia v zahraničí nabízí informace o studiu a stážích od přímých účastníků programu. Na univerzitě funguje také studentská skupina ESN (Erasmus Student Network), jejíž členové pomáhají zahraničním studentům, kteří se rozhodnou studovat na Univerzitě Pardubice. Členem ESN nebo tzv. buddy se může stát jakýkoliv student univerzity. Více informací získáte zde: Erasmus+ | Univerzita Pardubice (upce.cz)

Osobnost Jindry Hojera zná snad každý jako hrdinu Foglarových „Rychlých šípů“. Ovšem někteří z nás možná dodnes netušili, že tento odvážný skaut byla reálná postava z pražských Holešovic, kterou Jaroslav Foglar velmi dobře znal. O to zajímavější pro naši instituci je, že se v dospělosti stal pedagogem v oboru chemie. A to ne jen tak ledajakou.

Ing. Jindřich Hojer CSc. (1924 - 2020) přednášel v letech 1970 – 1977 na tehdejší VŠCHT v Pardubicích, kde pod Katedrou technologie organických látek působil jako externista. Účast na přednáškách s atraktivními pedagogickými vstupy byly pro studenty nezbytnou podmínkou ke splnění předmětu „Katalýza“ v rámci studijního oboru Organická technologie. Na naši školu to neměl ze zaměstnání daleko, pracoval totiž v nedalekém Rybitví ve Výzkumném ústavu organických syntéz, kam nastoupil v roce 1943, neboť svou milovanou chemii nemohl na žádné vysoké škole v té době studovat. Vysoké školy byly za 2. světové války zavřené a tak Jindra čekal na svou příležitost. Je jasné, že pokud by již v roce 1945 existovala v Pardubicích VŠCHT, tak by nastoupil právě sem. Ovšem Vysoká škola chemická vznikla v Pardubicích až o 5 let později.

Přišel za mnou Jestřáb a povídá: "Jindro, já bych potřeboval tvoje jméno do seriálu. Neboj se, ta postava ti ostudu dělat nebude."

Mezitím při zaměstnání Jindra Hojer absolvoval pražskou VŠCHT a po úspěšné obhajobě kandidátské práce na téma „Příspěvek k technologii výroby p-xylenu“, začal jako externista vypomáhat nejen s doučováním chemie a dalších přírodovědných předmětů, ale i při výuce na různých vysokých a středních školách. Již jako student prestižního Akademického gymnázia v Praze Na Příkopech vynikal nejen v chemii, ale i ve sportu. Patřil k premiantům třídy. Zajímavé je jeho období, kdy se seznámil právě s tvůrcem „Rychlých šípů“ s Jaroslavem Foglarem. V Praze pravidelně navštěvoval tělocvičný oddíl Sokol, kde se také seznámil se svým celoživotním kamarádem a přítelem Václavem Černým (později ve Skautu známým pod přezdívkou Černoch), jehož osoba se stala předlohou pro dalšího člena Foglarových šípů – Červenáčka.

V období 1936 – 1940 intenzivně docházel do Foglarova skautského oddílu „Pražská dvojka“, kde společně s ostatními kamarády shromažďoval nejen znalosti, ale i dovednosti správného skauta. Jaroslav Foglar (zvaný též Jestřáb) byl redaktorem časopisu pro mládež „Mladý hlasatel“ a na jaře v roce 1937 přišel s nápadem, že by Jindru zvěčnil v komiksovém seriálu. „Rychlé šípy“ vyšly poprvé v roce 1938 a měly obrovský úspěch! Dodnes není řada záhad, jako např. „Kde se nacházela Stínadla?“, nebo „Kdo byli ostatní chlapci z party Rychlých šípů?“ uspokojivě vysvětlena. Bohužel Skaut byl v roce 1940 zakázán a vše se odehrávalo potají v zákulisí.

S Foglarem Jindra Hojer obnovil kontakty znovu v 80. letech a po jeho smrti v roce 2002 sepsal s V. Černým knihu, která vyšla pod přiléhavým názvem „Jestřábe, díky“, v níž vzdali hold svému vzoru a velkému učiteli. Sám vydal knihu s různými hlavolamy, rébusy pro chytré hlavičky, které měly svým řešením pěstovat především logické myšlení.

V Rybitví ve VÚOS pracoval celých 43 let až do důchodového věku a zasloužil se jako vedoucí katalytické laboratoře o zavedení mnoha zlepšovacích metodik pro provozy rozsáhlejšího typu, nebo zavedení dle jeho návrhu v Národním podniku v Kralupech nad Labem, tzv. disproporcionace kalafuny, dále v Rybitví výrobu polyesterového vlákna a ve Spolku v Ústí nad Labem využili jeho návrhu syntézy sloučeniny, která zabraňuje korozi kovového potrubí. Zlatým hřebem v rámci jeho chemické kariéry byl způsob, kterým lze zabránit korozi reaktoru. Byl zkrátka chemik každou svou buňkou a výborně dokázal své hluboké znalosti a bohaté zkušenosti aplikovat v praxi. Jeho dobrá fyzická a psychická kondice mu umožnila aktivní život až do vysokého věku. Jako senior složil státní zkoušku z německého jazyka a tento jazyk doučoval až do posledních let svého života.

Mezi jeho přednosti patřily ty správné skautské charakterové vlastnosti, jako je pravdomluvnost, věrnost, oddanost, zdvořilost a také loajalita, odvaha, láska k druhým a k přírodě a také výborná fyzická zdatnost, kterou trénoval atletikou, turistikou nebo horolezectvím. V Pardubicích poznal i svou první ženu Jiřinu Melicharovou, se kterou se v roce 1948 oženil a měl s ní jedinou dceru Evu. Jeho druhou ženou se stala jeho velká studentská láska Taisa Štolcová, se kterou prožil 25 let šťastného manželství.

Po odchodu do důchodu se Jindra Hojer odstěhoval do Kosmonos u Mladé Boleslavi. Na sklonku života se ovšem vrátil do milovaných Pardubic, kde žil v garsonce v Domově pro seniory na Dubině. Stejně tak jako ostatní chlapci z party „Rychlých šípů“ i on se stal morálním vzorem pro mnoho generací kluků, kteří hledali ty pravé charakterové vlastnosti, bez nichž si pravé přátelství a fungování nejen v partě, ale i v životě nedokážeme představit.

Naše instituce je právem hrdá na to, že taková osobnost, jakou bezesporu byl Jindra Hojer, která je navždy zapsána do dobrodružných srdcí dospívajících chlapců, mohla být alespoň na čas propojena s námi, s chemií, s naší vysokou školou. Čest jeho památce!

Mgr. Lucie Stříbrná, Ph.D..
proděkanka fakulty

Ing. Hana Doušová, Ph.D.
děkanát FChT

Tříkráloví koledníci do kampusu Univerzity Pardubice letos nedorazili, a nezazvoní ani u vás doma. Přesto se tradiční Tříkrálová sbírka koná. Oblastní charita Pardubice se rozhodla kvůli pandemii rozmístit pokladničky na veřejně přístupných místech. Zájemci mohou přispět také přímo na Univerzitě Pardubice, jednu z nich najdou hned u vstupu do budovy rektorátu.

„Ani v těžkých dobách by nikdo neměl zapomínat na pomoc lidem, kteří to potřebují. Tříkrálová sbírka v tomto čase probíhá na naší univerzitě každoročně a já si vážím zapojení všech, kteří se rozhodnou přispět, “ říká rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek.

Pokladničky Tříkrálové sbírky budou na veřejných místech až do 24. ledna. Další informace o umístění sbírkových pokladniček naleznete na webu Oblastní charity Pardubice. Letos je navíc možné finanční obnos darovat i prostřednictvím online dárcovství na https://www.trikralovasbirka.cz/. 

Pamatujete si ještě svoje studentské roky v Pardubicích? Zkuste oprášit vzpomínky a zapojte se do absolventské soutěže na sociální síti my.upce.cz.

Zajímá nás jediné: Co nejdůležitějšího vám dala univerzita?

Po přihlášení do sítě stačí napsat pod příspěvek vaši zkušenost, kterou jste si z dob studií odnesli do života. Pět nejlepších odpovědí odměníme absolventskou plackou a mikinou z nové originální kolekce k 70. výročí vysoké školy.  

Využijte soutěž a zkuste navštívit jedinečnou sociální síť my.upce.cz. Do soutěže se právě tam můžete zapojit až do konce ledna 2021. 

Univerzita Pardubice v rámci absolventského programu spustila nový web a unikátní síť pro absolventy vysoké školy letos v červnu. Několik stovek absolventů už čerpá své benefity především díky slevovým kartám. Ty slouží nejen jako cesta k výhodám u partnerských firem a institucí, ale také jako symbolické připomenutí doby studia a náležitosti ke své alma mater.  

Web najdete na absolventi.upce.cz

Sociální síť na adrese my.upce.cz 

Kontakt pro absolventský program:
Bc. Anna Sedláková
e-mail absolvent@upce.cz

S hlubokým zármutkem oznamujeme, že 28. prosince 2020 zemřel náš vážený akademik, prof. Ing. Ivan Machač, CSc., rektor Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích v letech 1988-1990.

Profesor Machač byl nejen absolventem Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích (v roce 1961), ale celý svůj profesní život zasvětil své alma mater. Téměř šedesát let působil jako vysokoškolský učitel a vědec na (dnes) Ústavu environmentálního a chemického inženýrství Fakulty chemicko-technologické, původně katedře procesů a zařízení chemické technologie. Ve složitém období 1988-1990 stál v čele tehdejší Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích jako její rektor.

Jeho pevné propojení s naší vysokou školou a posléze univerzitou, s našimi akademickými činnostmi a životem bylo umocněno i skutečností, že jak profesor Machač, tak jeho manželka, paní docentka RNDr. Ludmila Machačová, CSc., byli na naší škole po dlouhá léta váženými členy našeho akademického sboru a obce.

Ztráta každé osobnosti a jejího tvůrčího ducha je vždy těžká, ztráta vědce a pedagoga, který se podílel na utváření nových generací odborníků v oblasti chemického inženýrství, je nenahraditelná, stejně jako osobní a celoživotní přispění profesora Machače k rozvoji vědeckého oboru, kterému se celá léta věnoval.

Profesor Ivan Machač zůstane navždy zapsán do života Univerzity Pardubice.

ČEST JEHO PAMÁTCE!

Podívejte se na život na Univerzitě Pardubice v roce 2020 ve fotografiích.

Na začátku roku jsme si ještě na plese společně zatančili. V březnu se už ale učili online. Naši experti komentovali situaci kolem covidu v médiích a odborníci z Fakulty chemicko-technologické testovali vzorky na koronavirus. V létě jsme připravili dětskou univerzitu a natáčeli videa s Jazykovým centrem. Vznikl také univerzitní hokejový klub Riders. Tým profesora Holčapka se posunul zase dál ve výzkumu rakoviny slinivky a vědci získali celoevropský patent. Přichystali jsme poprvé online Noc vědců, online byl také veletrh pomaturitního vzdělávání Gaudeamus. Na konci roku prezident republiky jmenoval dva nové profesory naší univerzity.

A to nejdůležitější – celý rok jsme slavili. Příběh Univerzity Pardubice se totiž začal psát před 70 lety.

Patrik s Katkou strávili na Fakultě chemicko-technologické už kus života. Dá se říci, že je dokonce svedla dohromady. Stejně jako desítky a stovky dalších, kteří se na škole za 70 let její historie potkali a zamilovali. Jejich příběh se začal psát v době, kdy tu oba nastoupili ke studiu. Dokázali, že jsou schopní, mají nápady a fakultě i univerzitě dělají dobré jméno. Bádat a předávat poznatky dál je totiž baví.

„Chodíme spolu osm let, což je vlastně i doba našeho společného studia a působení na univerzitě. Seznámili jsme se ale ještě dřív, na vědeckých soutěžích pro středoškoláky,“ začíná povídání Patrik Čermák, čerstvý odborný asistent na Ústavu aplikované fyziky a matematiky Fakulty chemicko-technologické. Za to, že jsou s Katkou dneska spolu, a to nejen v životě, ale i v práci, může vlastně chemie. Nebýt Patrikova studia na Fakultě chemicko-technologické, možná by k sobě cestu ani nenašli. Katka totiž nejdřív studovala fyziku v Brně.

Osudová Fakulta chemicko-technologická

Tam ale nebyla moc spokojená a přemýšlela o změně. Na gymplu ji bavily všechny přírodní vědy včetně chemie, a tak se rozhodla jít právě do ní. „Studium chemie na Univerzitě Pardubice má dobré renomé. Pocházím od Litomyšle, což je do Pardubic kousek. Navíc jsem od Patrika, který tu již studoval, dostala velmi kladné reference, a tak jsem přesídlila z Brna do Pardubic,“ pokračuje ve vyprávění Katka, studentka doktorského studia, která momentálně pracuje na své disertační práci a chystá se na její obhajobu. „Když mi Káťa řekla, že nastupuje do Pardubic, už nebylo co řešit. Nevím, nevím, jestli by sem šla, kdybych tady nebyl,“ vtipkuje Patrik.

Oba vystudovali Anorganické materiály a Materiálové inženýrství. Jelikož byl každý v jiném ročníku, tak se za celou dobu studia potkali na jediném předmětu. Bylo to Vyšetřování havárií a řízení bezpečnosti, kde všechny přítomné pobavili, když pro ukončení předmětu zpracovali nezávisle na sobě velmi vtipně a nápaditě analýzu jejich společné autonehody. Už tehdy se ukázalo, že hýří nápady a spolupráce jim svědčí.

Začalo to vědeckou kavárnou

Byli to totiž oni, kdo do Pardubic přinesli model vědecké kavárny, kterou poprvé otevřeli v roce 2012. „Když jsme chtěli zajít na nějakou zajímavou odbornou přednášku, tak jsme většinou museli jet do Prahy nebo do Brna. V Pardubicích se moc takových akcí nekonalo. Velmi se nám líbil nápad vědeckých večerů ve známém prostředí se stejnými moderátory. Kde se střídají hosté ze všech možných oblastí a kde se lidé mohou obohatit o znalosti z různých směrů v neformálním prostředí a uvolněné atmosféře. A tak jsme začali spolupracovat se Science Café. Po čase jsme se osamostatnili a udělali Kavárnu Universitas,“ vysvětluje začátky Kavárny Katka.

Jejich společným dílem je i studentská konference pro mladé talenty ze středních škol Vědění mladým, která se koná tradičně na podzim. „Chtěl jsem udělat konferenci pro studenty z různých oborů. Mým cílem bylo, aby to byla reprezentativní akce s atmosférou opravdové vědecké konference. Proto se koná v Aule Arnošta z Pardubic a účastní se jí nejen přednášející studenti, ale také předsedající z řad akademiků a pozorovatelé z mnoha středních škol z celé republiky. Nakonec se to podařilo a má to velký úspěch,“ popisuje pyšně Patrik, který měl s vědeckými soutěžemi sám velké zkušenosti. „Čeho si ceníme asi nejvíc, je, že spousta studentů, kteří na konferenci přišli v roli pozorovatelů, se inspirovala a navázala spolupráci s odborníky. Jeden tento příběh dokonce vyústil v ocenění Česká hlavička. Moc nás těší, že se ukázalo, že tato konference má opravdu smysl.“  

Pracují spolu. V laborce i v kanclu

Dnes už se o oba projekty nestarají, předali je svým nástupcům. Chtěli, aby zůstaly ve studentských rukách, a navíc se jim poslední dobou na ně nedostávalo tolik času. Před třemi lety se přestěhovali ke svému školiteli profesoru Drašarovi na Ústav aplikované fyziky a matematiky. To s sebou přineslo nové úkoly a dokonce společnou kancelář. „Stěhování do společné kanceláře jsem se trochu bál. Přece jenom jsme spolu už bydleli, a navíc Káťa pořád mluví. Ale nakonec je to moc fajn. Ráno hned po příchodu si v kanceláři společně vychutnáme šálek dobrého čaje,“ dodává Patrik. A pak se vrhají na práci.

Tráví spolu hodně času, ale na nervy si nelezou, právě naopak. Skvěle se doplňují: „Káťa je taková přímá a má to v hlavě srovnané, dokáže mě usměrnit a uzemnit, protože někdy mívám přemrštěné nápady,“ pochvaluje si Patrik. „Já mám zase ráda plánování, sepisuju si seznamy a s chutí odškrtávám hotové. Patrik mi do toho vnáší přiměřenou dávku chaosu,“ říká Katka. Rádi si vzájemně pomáhají a kromě kanceláře spolu pracují i v laboratořích. Jejich práce je naplňuje a baví z mnoha důvodů. „Je to hodně kreativní činnost. Není to žádná rutina. Pokaždé člověk najde nové téma, dojde k novým objevům. Je tu spousta cest, kterými se dá jít, čemu se věnovat,“ povídá nadšeně Katka.

Spokojení v práci i v životě

Na Fakultě chemicko-technologické jsou oba spokojení. Patrik se nedávno zařadil mezi právoplatné zaměstnance fakulty a dostal na starosti laboratoře z fyziky. Zvelebuje je a v tom se doslova našel. „Kromě správy laboratoří je také samozřejmě vyučuji. V letním semestru jsem měl na starosti zhruba 50 studentů, se kterými jsem se snažil v poněkud komplikované době a během nestandardního průběhu semestru zůstat v co největším kontaktu,“ vysvětluje Patrik, který studenty učí moc rád. Mimo to se věnuje i vědě. „Momentálně spolupracuji na dvou projektech. Jeden se týká našeho ‚evergreenu‛ selenidu bismutitého a druhý sulfidu cínatého, což jsou polovodiče zajímavé hned z několika důvodů,“ popisuje svou náplň Patrik. Katka studenty zatím neučí, dochází ale do laboratoří z fyziky jako asistent. A hlavně píše svou disertační práci, v níž zkoumá termoelektrický materiál selenid cínatý. Na fakultě by ráda zůstala i po jejím obhájení.

Oba právě stojí na prahu své kariéry a vyhlížejí další společné projekty. Jeden velký mají zrovna za sebou. Po osmi letech známosti, společných studií a práce se letos v červnu vzali a zařadili se tak k „univerzitním“ manželstvím. Při tomto svém zatím posledním projektu navíc zúročili organizační zkušenosti, které během studií a přípravy velkého počtu akcí nasbírali. Jejich život je zkrátka chemie! A neskutečně si to užívají.

Kateřina Čermák Šraitrová a Patrik Čermák, dvojice bývalých studentů, která k Fakultě chemicko-technologické neodmyslitelně patří. Studium je natolik bavilo, že vymysleli a realizovali i své vlastní projekty. Společně uspořádali 60 večerů Kavárny Universitas a zorganizovali 6 ročníků oblíbené studentské konference Vědění mladým. Za své úspěšné projekty, nápaditou práci a popularizaci vědy jim rektor univerzity profesor Jiří Málek udělil v roce 2018 i Cenu rektora. K chemii si časem oba přibrali i další obor. Patrik vystudoval ještě filosofii na Fakultě filozofické, k níž ho to vždy táhlo. Katka k tomu všemu stíhá studovat ještě pardubickou konzervatoř se zaměřením na hru na příčnou flétnu, kterou dokončí v příštím roce.

Tento text najdete v exkluzivním vydání 100. vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.

Druhý týden v říjnu museli studenti vysokých škol, v návaznosti na vládní opatření, neplánovaně opustit kontaktní výuku. To přineslo mnoho komplikací nejen při jejich vzdělávání v rámci laboratoří, ale i v souvislosti s vypracováváním experimentálních částí jejich závěrečných kvalifikačních prací.

S jejich odchodem zcela utichlo dění a ustal ruch ve všech vzdělávacích institucích naší země. Proto jsme s neskrývaným nadšením všichni přivítali, když se zkraje prosince mohli postupně studenti navracet zpět do škol.

Jinak tomu nebylo ani přímo na naší fakultě, kdy od 7. prosince znovu nastoupili do laboratoří i naši studenti prvních ročníků. K výuce se v jednotlivých studijních programech všech stupňů vzdělávání chemie a biologie váže právě praktická výuka laboratoří, bez níž si studium na naší fakultě nelze vůbec představit. Nastartovaná prosincová výuka laboratoří tak rázem zcela změnila atmosféru na fakultě, která doslova „ožila“. Laboratoře se opět zaplnily postavami v bílých pláštích, které se zodpovědně pustily do svých úkolů. Sama přítomnost studentů samozřejmě optimisticky pozvedla náladu nejen akademikům, ale i ostatním zaměstnancům fakulty. Jejich práce znovu nabyla smyslu.

Dle přístupu a aktivity studentů se dalo lehce odhadnout, že se všichni do výuky nesmírně těšili, což akademici hodnotili pozorným a vstřícným přístupem při výuce. Celkem dva pracovní týdny, tedy až do vánočních prázdnin, proběhla převážná většina předepsané výuky laboratorních cvičení pro většinu studentů ve všech ročnících. Pokud to epidemiologická situace dovolí, pak zbytek blokové výuky opět v menších skupinách proběhne ještě první týden po Novém roce v lednu.

Všem studentům přejeme, i přes tuto zcela objektivně nekomfortní situaci, aby zdárně uspěli u zkoušek a zápočtů zimního semestru. Zároveň akademikům i laboratorním pracovníkům přejeme mnoho trpělivosti při posuzování studijních výkonů studentů.

Věříme, že se všichni ve zdraví opět po Novém roce budeme moci na naší fakultě sejít a pokračovat tak ve společných výukových a badatelských aktivitách, které díky kvalitnímu vzdělávání a vědě pozvedají celou společnost na úroveň, díky níž můžeme nabídnout cenné vědecké poznatky prospěšné celému lidstvu!  

Mgr. Lucie Stříbrná, Ph.D.
proděkanka fakulty

Studentka Bc. Alexandra Bolková vystudovala bakalářský studijní program Speciální chemicko-biologické obory, obor Klinická biologie a chemie na Katedře biologických a biochemických věd Fakulty chemicko–technologické. V současné době pokračuje v navazujícím magisterském studiu v oboru Bioanalytik. V rámci pomoci ve vypjaté době při boji proti šíření koronaviru se zapojila jako dobrovolník v Pardubické nemocnici. My jsme ji vyzpovídali v krátkém rozhovoru, o který se s vámi rádi podělíme.

Mohla byste přiblížit, jak Vaše pomoc začala?

V polovině října jsem se přihlásila jako dobrovolník do Pardubické nemocnice. Po vyplnění krátkého dotazníku se mi po necelých dvou týdnech ozvali z personálního oddělení a hned následující den jsem přišla podepsat pracovní smlouvu a zaškolit se v rámci BOZP. Hned druhý den poté jsem mohla nastoupit na přidělené oddělení.

V čem spočívala Vaše pomoc?

Nastoupila jsem na pozici „dělník ve zdravotnictví“ na Jednotku intenzivní péče neurologického oddělení, které se nyní nazývá ARO COVID 3. V současné době jsem studentkou 2. ročníku navazujícího magisterského studijního programu Bioanalytik, a tak jsem doufala, že budu proto zařazena do laboratoří a budu tak moci konečně uplatnit své vysokoškolské vzdělání přímo v praxi. Největší pomoc však byla potřeba na běžných pracovištích, přímo v kontaktu s pacienty, a tak jsem vykonávala práci sanitářky ve 12 hodinových denních službách. V té době byla v nemocnicích spíše než po zdravotních laborantech daleko větší poptávka po ošetřovatelské péči. Tu zvládne po krátkém zaškolení, dle mého názoru, více méně každý.

Mohla byste nás detailněji seznámit s Vaší činností v nemocnici?

Pečovala jsem o pacienty s pozitivním testem na COVID-19, především co se týkalo manipulace s pacientem, podávání stravy a tekutin, úpravy lůžek, transportů, dezinfekce povrchů, doplňování spotřebního materiálu a jednorázových pomůcek, apod. Jako sanitářky jsme se snažily být sestrám vždy po ruce.

Jak jste snášela nošení nezbytných ochranných pomůcek?

Oddělení bylo rozděleno na tzv. „čistou“ a „špinavou“ zónu, tedy takovou zónu, kde pacienti leželi ve speciálních boxech, a tak čas, který jsme trávili v ochranných pomůckách a ochranných oblecích, nebyl až tak vyčerpávající (většinou přibližně hodinu až dvě 2x – 3x za směnu – podle aktuálně potřebné práce). Nebyli jsme tedy v ochranných oblecích celý den.

Jaká úskalí jste vnímala jako nejrizikovější při vykonávání této práce?

Řekla bych, že takovým jediným úskalím byl „strach“, ani ne tak mé rodiny, ale některých mých kamarádů, kteří mě vnímali jako potenciální „hrozbu“, a proto se mnou omezili na určitou dobu kontakt. Na pracovištích jsme se však chránili dle mého názoru mnohem pečlivěji, než leckterý člověk při cestě na nákup či v MHD. Mimo boxy pacientů jsme celou službu pracovali v respirátorech a ruce si často dezinfikovali. Přece jen být v první linii vyžaduje pevné nervy a velkou zodpovědnost.

Jak jste se vyrovnávala se skutečností, že někteří pacienti byli velmi těžce nemocní?
Smutnou realitou této práce je, že pacienti, kteří se k nám dostali a byli napojeni na přístrojích (zaintubovaní pacienti), neměli už většinou dobrou prognózu do budoucna. Bylo však důležité tento fakt přijmout, a i přesto vynaložit stejné úsilí při pečování  i o ně. Na oddělení jsme většinou sloužily 3 sanitářky (obvykle slouží pouze 1), a tak byla práce relativně rovnoměrně rozložena, takže se vše nakonec zvládalo v klidu. Všeobecným sestrám pomáhali kolegové i z jiných oddělení, setkala jsem se na tomto oddělení i se zubaři, ortopedy, fyzioterapeuty či dokonce i s lékaři, kteří vykonávali práci sestřiček. Díky skvělému vedení staniční sestry byla práce dobře organizovaná a vše fungovalo ve prospěch celého kolektivu.

Co Vám pomoc druhým přinesla do života?

Jsem ráda, že jsem si mohla tuto práci vyzkoušet na vlastní kůži a nasbírat tak cenné zkušenosti do praktického života. Uvědomila jsem si, že i práce „dělníka“ ve zdravotnictví, potažmo práce sanitářky, jakožto nižší pracovní pozice v rámci pracovního zařazení, je pro zajištění chodu celého oddělení, ale i celé nemocnice velmi důležitá, a nejen proto se snažím na tuto práci nahlížet s velkou pokorou a hlubokým respektem.

Na vysokoškolská studia vzpomíná rád, přestože studovat chemii v Pardubicích nebyla žádná hračka. Absolvent z roku 1962, docent Tomáš Sákra, si vybral obor, který byl v té době na výsluní. O plastických hmotách se toho moc nevědělo. Nakonec se posunul dál a věnoval se ochraně životního prostředí.

Kdy jste byl naposled na fakultě?

Před čtyřmi lety. Poté, co jsem v roce 2007 skončil na fakultě, jsem trochu vypadl z rytmu. Předal jsem svou práci mladším kolegům. Byl jsem vedoucím ústavu ochrany životního prostředí.

Co vás přivedlo k chemii?

Chemie mě bavila od mládí. Můj otec pracoval v Semtíně. Chodil jsem na základní škole do chemického kroužku, pak jsem šel na chemickou průmyslovku. Vysoká škola v Pardubicích se po maturitě přímo nabízela. Jiné možnosti jsem vůbec nezvažoval.

Jaká byla ta studia?

Když je vám 18 nebo 23 let, je to úžasný věk. Vlastně žijete spokojený studentský život. I když přiznávám, že samotné studium zase tak jednoduché nebylo. Ale čas i některé nepříjemnosti uhladí. Studoval jsem technologii plastických hmot. Byl to obor na výsluní, tenkrát se toho o plastických hmotách příliš nevědělo. Technologie nebyly tolik známé. 

Po studiu jste na škole zůstal. Jaké to bylo přesunout se na druhou stranu a vychovávat studenty?

On ten přesun byl trošku složitější. Měl jsem státnice z technologie plastických hmot, ale nastoupil jsem na katedru chemického inženýrství, kterou tenkrát vedl profesor Pilař. Nabídl mi hned místo a já jsem cítil, že chemické inženýrství je obor, který má dost blízko k praxi a bude se mi líbit.  Jako asistent jsem se staral de facto o sebe a pár svých studentů, jako vedoucí například diplomových prací jsem již měl mnohem větší zápřah. Když vznikla katedra ochrany životního prostředí, přesunul jsem se tam.

Co jste dělal?

Na katedře chemického inženýrství jsme – kromě jiného – vyvíjeli aparáty pro záchyt prachových emisí, takže už tady jsem tíhnul k  životnímu prostředí. A na nové katedře jsem v tom pokračoval.

Tomu se také dnes věnujete?

Ano, poté, co jsem odešel z akademické oblasti, se dodnes se věnuji ochraně životního prostředí. Získal jsem akreditaci na vypracovávání posudků o ochraně ovzduší. Občas se na mě obrací podniky nebo úřady. Například když se tvoří nová stavba, je potřeba posoudit, zda vše funguje v souladu se zákony o ochraně životního prostředí. To znamená, jak je to s emisemi, jestli je použitá technika na současné úrovni a zda splňuje příslušné normy.

Vzpomínáte na své studenty?

Studenti jsou taková „cháska“. Samozřejmě nejraději vzpomínám na ty, kteří byli dobří. Nejvíc mě potěší, když někam přijedu a bývalý student se ke mně hlásí. Kdyby na mě vzpomínali ve zlém, asi by mě neoslovili (smích).

Co byste fakultě popřál?

Aby vzkvétala ve všech směrech. Aby měla šikovné studenty a jejich úroveň stále stoupala. Stejně tak, aby měla fakulta kvalitní vysokoškolské pedagogy a více docentů i profesorů.

Tento text najdete v exkluzivním vydání 100. vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.