Tým organických chemiků z Univerzity Pardubice vymyslel jiný způsob výroby stěžejní látky, která se používá jako základní surovina pro lidská i veterinární léčiva. Výsledné léky se používají při poruchách erekce, ischemické chorobě dolních končetin, léčbě žaludečních vředů nebo jako podpora při porodech. Informace poskytla mluvčí školy Martina Macková.

Vědci se zabývali novým postupem výroby Corey alkoholu-A, jde o základní látku pro výrobu léčiv na bázi prostaglandinů. Tyto látky podobné hormonům vznikají prakticky ve všech orgánech těla, jsou v prostatě, plících, cévách, ledvinách nebo v mozku. Ovlivňují třeba tvorbu hormonů či žaludečních šťáv, srážení krve, pomáhají snižovat nitrooční tlak a mohou se účastnit imunitních a zánětlivých procesů v těle.

Technologie vyvinutá na Univerzitě Pardubice se již používá v praxi. Předcházely jí však stovky pokusů. Vědci dokázali při syntéze Corey alkoholu-A mimo jiné nahradit jednu z potřebných surovin. Legislativa zakázala konkrétní rozpouštědlo kvůli ochraně přírody, museli proto najít a použít jiné. Mělo být zároveň i cenově přijatelné.

Chemici spolupracují s firmou, která podle jejich postupu již Corey alkohol vyrábí. Společnost nemusela zastavit výrobu, zároveň se jí ani neprodražila. Vědecké týmy Univerzity Pardubice spolupracují se soukromým sektorem, aby věděly, co se v praxi děje. „Co platilo před deseti až 15 lety, může být dnešní praxi na hony vzdálené, nechceme o kontakt s praxí přijít,“ řekl Aleš Imramovský z Univerzity Pardubice, kterému s projektem pomohlo univerzitní Centrum transferu technologií a znalostí.

Nevýhodou je to, že výzkumné výsledky si akademici nemohou zařadit do svého portfolia, nemohou je vydat jako odborné publikace a zvyšovat hodnocení výkonu své katedry. Soukromé firmy si totiž chrání výsledky duševního vlastnictví, aby je nezačala používat konkurence, dodal Imramovský.

Přečtěte si také rozhovor.

Pardubická univerzita vznikla přesně před čtvrtstoletím. Tradice vysokého školství v krajském městě jde ale ještě mnohem dál. Začalo to u chemie.

31. března 1994 se z úzce zaměřené Vysoké školy chemicko-technologické stala Univerzita Pardubice. Ta dnes poskytuje vysokoškolské vzdělání nejen v technických oborech, ale také v oblasti humanitních věd, zdravotnictví a dokonce i restaurování uměleckých děl. Šest fakult sídlí v krajském městě, nejmenší fakultu má pardubická univerzita v Litomyšli.

Pardubice městem chemie a studentů

Už na podzim roku 1945 přišly pardubické chemické továrny s nápadem na založení Vysoké školy chemické přímo v Pardubicích. „Ještě nějakou dobu trvalo, než se škola připravila. Protože vysoká škola, to není jen o budovách, vybavení, přístrojích a technice, ale hlavně vždy o lidech. A to jak učitelích, tak studentech,“ dodává rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

Vysoká škola chemická v Pardubicích byla z rozhodnutí československé vlády zřízena 27. června 1950. V příštím roce tedy pardubická univerzita oslaví 70. výročí vysokoškolského vzdělávání. První přednášky začaly 15. října 1950, a to v adaptovaných prostorách pekařské a cukrářské průmyslovky. Tehdy měla Vysoká škola chemická 120 posluchačů.

V roce 1951 vysoká škola získala budovu bývalé státní průmyslové školy na náměstí Čs. legií v Pardubicích, kterou Univerzita Pardubice využívá dodnes. Celý areál prošel v posledních 10 letech rozsáhlou rekonstrukcí a dnes je z ní moderní komplex, kde souzní historická i novodobá architektura. Primárně dnes objekt slouží Fakultě elektrotechniky a informatiky, Centru materiálů a nanotechnologií a je místem dalších vzdělávacích a tvůrčích činností převážně pro doktorandy.

V listopadu 1953 se status školy změnil. Vzniká známá VŠChT, Vysoká škola chemicko-technologická. Začalo na ní působit mnoho významných vědců a pedagogů, kteří založili první specializované katedry. Postupně se původní čtyřleté studium změnilo v pětileté a studenti si mohli vybírat ze sedmi specializací chemie a technické chemie.

Nové budovy a kampus

S narůstajícím počtem studentů musela VŠChT řešit i otázku budování nových učeben, rozšíření zázemí školy a také ubytování pro své posluchače. Na počátku 60. let vznikl na okraji Pardubic pavilon pro technologické katedry a k historické budově na náměstí Čs. legií bylo přistavěno severní a západní křídlo. Na pravém břehu Labe se staví vysokoškolské koleje, menza a také sportoviště.

V lednu 1991 v Pardubicích vzniká nová fakulta. K Fakultě chemicko - technologické přibyla Fakulta územní správy, o dva roky později přejmenovaná na Fakultu ekonomicko-správní. Součástí vysoké školy se také stává Ústav cizích jazyků (později přejmenovaný na Ústav jazyků a humanitních studií, který se stal základem dnešní Filozofické fakulty). V roce 1993 vzniká Dopravní fakulta Jana Pernera.

V březnu 1994 se z Vysoké školy chemicko-technologické stává oficiálně Univerzita Pardubice. „Jsem rád, že Univerzita Pardubice má v názvu jméno města, tak, jak je to běžné ve světě. Jsme na to opravdu pyšní,“ dodává rektor pardubické univerzity Jiří Málek.

V roce 2002 Univerzita Pardubice zakládá další dva vysokoškolské ústavy, Ústav elektrotechniky a informatiky a Ústav zdravotnických studií. V červenci 2005 se k univerzitě připojila také Fakulta restaurování, která původně v Litomyšli vznikla jako soukromá škola. Dnes je nejmenší fakultou pardubické univerzity.

Ve stejném roce dochází k přejmenování Fakulty humanitních studií na Fakultu filozofickou, v roce 2007 se z Ústavu zdravotnických studií stala samostatná Fakulta zdravotnických studií. Od ledna 2008 má Univerzita Pardubice sedm fakult, nejmladší fakultou je Fakulta elektrotechniky a informatiky, která vznikla z Ústavu elektrotechniky a informatiky.

Nejen moderní kampus u Labe

V 90. letech získala škola nový komplex budov na pravém břehu Labe a tím možnost dalšího rozvoje. Na podzim roku 1997 byla otevřena moderní Univerzitní knihovna, o dva roky později univerzitní aula a další posluchárny. Nový areál Fakulty chemicko-technologické při svém otevření v roce 2008 získal prestižní ocenění Grand Prix architektů.

Následovaly další investiční projekty, které podpořil stát a Evropská unie. Vzniklo nové univerzitní výukové zázemí, a to jak v městské části Polabiny, tak v centru města i v Technologickém areálu v Doubravicích. Nové ateliéry a vybavení získala i Fakulta restaurování v Litomyšli.

Univerzita Pardubice je jediná vysoká škola univerzitního typu v Pardubickém kraji. Za dobu své existence, samozřejmě se svoji předchůdkyní, Vysokou školou chemicko-technologickou, vychovala desítky tisíc odborníků. „Z hlediska rozpočtu a finančních prostředků Univerzita Pardubice stále roste. V posledních letech se počty studentů udržují poměrně na stálých číslech, což souvisí s demografickým vývojem ve společnosti,“ vysvětluje rektor univerzity.

„Jsem pyšný na naše špičková pracoviště, vážím si práce učitelů a také badatelské práce. Univerzita je totiž o propojení těchto dvou činností. Kdybych měl vybrat, na co jsem hrdý a co obdivuji, tak to jsou právě vědecké projekty, které mají přesah do výuky. Máme jich celou řadu, některé projekty jsou umístěné na tzv. evropské Roadmap, mapě evropských výzkumných infrastruktur."

„Na naší univerzitě působí odborníci, kteří publikují v těch nejprestižnějších vědeckých časopisech na světě, účastní se světových konferencí, ale jezdí za nimi i další odborníci ze zahraničí. To je věc, která mě dělá velkou radost,“ dodává rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek. 

Článek byl převzat z redakce Český rozhlas Pardubice.

Fakulta chemicko-technologická Univerzity Pardubice se jako první v republice rozhodla uvést do praxe revoluční novinku, která studentům umožní pohodlnější práci v našich laboratořích. Tou je ergonomická zkumavka, která bude jak ve variantě pro praváky, tak pro leváky.

Studenti tráví při výuce v laboratořích i několik hodin denně a pracují s velkým množstvím nejrůznějšího laboratorního vybavení. Nejvíce však s klasickými skleněnými zkumavkami, které berou do ruky při plnění laboratorních úloh za den řádově v desítkách případů. Proto jsme se po půlročním testování rozhodli uvést do praxe tuto novinku ergonomických zkumavek.  Studenti je budou mít k dispozici od příštího semestru.

„Pracuje se s nimi fantasticky. Konečně se mohu soustředit i na jiné detaily, než na to, že mi zkumavka náhodou vypadne z ruky.“ prozradil Marek Nový, posluchač bakalářského studia chemie, který se také podílel na testování této novinky.

Práce s těmito zkumavkami nabídne větší míru komfortu a bezpečnosti úchopu zkumavky, kdy zkumavka přesně kopíruje ergonomii ruky a prstů. Výzkumy též ukázaly, že ergonomie pravé a levé ruky se jemně liší. Proto, i na žádosti našich studentů, budou při výuce použity obě varianty, tedy pro levou i pravou ruku. Hezký apríl všem ...

Milan Reinberk
Fakulta chemicko-technologická UPa

Ve středu 27. února 2019 proběhlo v zasedací místnosti děkanátu 16. zasedání Vědecké rady Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice, které bylo současně jejím závěrečným zasedáním ve složení, které jmenoval děkan fakulty prof. Kalenda při svém nástupu do funkce v roce 2015.

Při této příležitosti se děkan fakulty prof. Petr Kalenda rozhodl udělit členům Vědecké rady Stříbrnou medaili za zásluhy a vyjádřit tak všem své poděkování a ocenění odvedené práce.

Profesor Kalenda byl zvolen Akademickým senátem jako kandidát na děkana Fakulty chemicko-technologické UPa i pro své druhé čtyřleté období a bude tak mít nyní právo jmenovat novou Vědeckou radu, kterou si se souhlasem Akademického senátu stanoví děkan vždy na začátku svého funkčního období.

Ocenění převzali:

Soutěž projektů hostila SPŠ chemická v Pardubicích, kde se jedenáct týmů základních škol zabývalo tzv. zelenou chemií. Projektový den byl součástí regionálního kola soutěže Hledáme nejlepšího Mladého chemika ČR, který letos probíhal souběžně s projektem CoCo+.

Své prezentace tu tedy v rámci projektu představily nejen týmy z Česka, ale také středoškolské týmy studentů z Norska, Portugalska a Chorvatska, kteří při svém pobytu v Pardubicích navštívili i naši Fakultu chemicko-technologickou UPa.

Krátkým představením fakulty přivítal návštěvníky proděkan prof. Ing. Petr Němec, Ph.D., aby se poté studenti podívali do výukových laboratoří, navštívili některá vědecká pracoviště a vyslechli si dvě přednášky. První byla na téma „zelené chemie“ od doc. Ing. Anny Krejčí, Ph.D. z Oddělení ochrany životního prostředí, druhá přednáška od Denise Wolrab, Dr. z Katedry analytické chemie pak představila projekt týmu prof. Michala Holčapka, který se na naší fakultě věnuje výzkumu rakoviny. Vědeckému týmu se na základě analýzy lipidů podařilo vyvinout unikátní metodu, díky níž by mohli pacienti na celém světě získat šanci na včasné zachycení nemoci a lepší prognózu její léčby.

Pomyslným vrcholem soutěže Hledáme nejlepšího Mladého chemika ČR bude červnové celostátní finále jednotlivců na naší fakultě, kde jsme jedním z hlavních partnerů a organizátorů.

Chemie je podle něho nejlepší obor ze všech, i když se k ní dostal spíš z „hecu“. Zamiloval si ji natolik, že své znalosti předává jako středoškolský pedagog. Studenty baví nejrůznějšími pokusy, spravuje svůj chemický web a vlastní největší sbírku periodických tabulek na světě. Láska k chemii neopouští absolventa Univerzity Pardubice Michaela Canova ani poté, co se začal pohybovat ve vysoké politice.

Studoval jste ještě pod hlavičkou Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích. Co Vám studium dalo?

Dalo mi strašně moc. Především pocit (byť ze zpětného pohledu poněkud přehnaný), že konečně něčemu rozumím, že jsem v něčem odborník. Pomohlo mi to rozvinout logické uvažování atd. A navíc mi to dalo základ mé budoucí profese učitele chemie, zprvu na základní škole v Chrastavě a posléze na střední škole v Liberci, kde jsem spojil svůj zájem o chemii spolu se zájmem o práci s mládeží, jejíž základy jsem taktéž získal v Pardubicích, když jsem během studia vedl několik dětských oddílů.

A také mně pomohlo při rozšiřování mé kvalifikace, když jsem již při zaměstnání vystudoval učitelství matematiky a fyziky na MFF UK, tak jsem měl jako absolvent VŠCHT skvělé základy i pro tyto dva propojené vědní obory. Jsem rád, že mám poctivé vysokoškolské vzdělání a nejsem absolvent nějaké pochybné „vejšky“, kde dnes nabízí za úplatu vystudování kdejaké pavědy.

Jaké vzpomínky se vám vybaví?

Krásná studentská léta. Jako vysokoškolák jsem si ale chtěl také užít maximálně prázdniny. A proto jsem vždy chtěl všechny zkoušky úspěšně absolvovat napoprvé. A to se mně i podařilo, někdy dokonce v předtermínu.  Což byl na škole, která byla pověstná tím, že každý, kdo jen trochu neuměl, od zkoušky nemilosrdně vyletěl, velký úspěch, ne-li zázrak.

Kdybyste měl možnost studovat dnes, vybral byste si stejný obor?

Asi ano. I když dnes je mnohem více možností. Chemie je zkrátka ale nejlepší.

Čím si vás tolik získala?

V prvním ročníku gymnázia jsem byl zralý z chemie na propadnutí. Učit se ji bylo pod mou úroveň. Ke konci prváku jsme psali nějakou písemku a celá třída dostala pětku. Naše chemikářka zuřila, ale řekla, že na mě jediného se nezlobí, že ví, že na víc nemám. Tím mě strašně urazila a já se poprvé v životě začal chemii učit. Pochopil jsem, jak je krásně logicky stavěná a začala mě strašně bavit. A pak už to šlo ráz na ráz.

Vytvořil jste dokonce vlastní odborné webové chemické stránky. Proč vznikly?

Paradoxně prvotním impulsem byla má lenost. Jako učitel na gymnáziu jsem bytostně nesnášel tzv. konzultace, ke kterým nás nutilo vedení školy, spočívající v doučování studentů, kteří chyběli či nepochopili probíranou látku. Chtěl jsem mít něco, na co je jednoduše odkáži, co je přesně udělané tak, jak to vyučuji, včetně podrobného vysvětlení a včetně příkladů na procvičení. Zároveň se tehdy do Čech rozšířil internet. A tak jsem spojil příjemné s užitečným a začal své materiály dávat na své webové stránky.

A vás to začalo bavit.

To mě začalo neskutečně bavit a stránky se během let velmi rozšířily. A jsem rád, že dle ohlasů je dodnes používají studenti nejen středních, ale i vysokých škol z celé republiky. I když je fakt, že jsem se dočkal i oprávněné kritiky, že po designové formě zastaraly. Nejsem ale schopen je zmodernizovat a navíc je mně to jedno. Pro mě je stěžejní obsah a ten je snad stále aktuální.

Jste také sběratelem periodických tabulek chemických prvků. Kolik jich máte a odkud pocházejí?

Mám jich přes pět set v různých jazykových verzích a původ je velmi různorodý. Nejjednodušší to bylo u běžných jazykových verzí. Ty byly k nalezení na internetu. Ale i zde jsem pátral a hledal v názvech prvků i ty nejjemnější rozdíly, jaké jsem třeba nalezl mezi portugalskou a brazilskou portugalštinou. Další jsem získával přes naše velvyslanectví po celém světě – poslední úlovek je např. v jazyku Darí používaném v Afganistánu. Dalším oslovováním nejrůznějších chemických ústavů či zástupců jazykových menšin taktéž po celém světě. Někde pro mě tu tabulku dokonce vytvořili, např. v jazyku Sesotho používaném v jižní Africe. Jeden kolega mi např. přivezl nádhernou tabulku v laoštině. Mnoho tabulek ale mám i neúplných, získaných ze slovníků. K řadě z nich jsem se též docela dobrodružně prokousával, protože i jazyky těch nejzapomenutějších menšin mají zpravidla své názvy pro železo, zlato, stříbro, měď a olovo. A často také pro síru či rtuť.

Takže chemické prvky dokážete pojmenovat ve spoustě jazyků. Jak se řekne třeba železo a rtuť?

Železo například čukotsky pylvyntyn, v lesní jukagirštině ludul, v tundrové čuo, v krymské tatarštině demir či v malgaštině železo označuje slovo, kterým se běžně u nás oslovujeme: vy. Rtuť slovensky ortuť,  vepsky artuť, v některých nářečích komijštiny yrtuť či urtuť, v mnoha jazycích v překladu živé stříbro jako například karelsky elohopie, mokšansky  aeriksija či ve faerštině kyksilvur, další názvy jsou např. čečensky ginsu nebo maďarsky higany atd. atd. 

Chemii dodnes učíte na gymnáziu, co na tom baví vás a naopak vaše žáky?

Již po dobu starostování jsem učil v omezeném rozsahu. Nyní, jako senátor, učím úplné minimum, tj. dvě hodiny týdně ráno v pondělí. Více si nemohu z časových důvodů dovolit. Ale na nulu jít nechci. Alespoň se každý týden na chvilku ponořím do chemie a zároveň mezi mladé. Baví mě to tím více, čím je pro mě výuka vzácnější. Zda to baví i mé svěřence, za to bych ruku do ohně nedal. Nepatřím zrovna mezi nenáročné. Ale snažím se, aby hodiny byly i zábavné.

Vracíte se někdy na svou alma mater nebo jen tak do Pardubic?

Na alma mater jsem nenápadně dvakrát nakouknul, když jsem byl v Pardubicích služebně. Ale jinak se nevracím. Čas je bohužel neúprosný a do studentské řeky již znovu nevstoupím.

Proč jste se rozhodl vstoupit do politiky a posléze kandidovat do senátu?

Do politického dění jsem spadnul v době sametové revoluce. Pak to tak nějak vyplynulo, že jsem se stal neuvolněným místostarostou (tzn. při plném vyučování na gymnáziu) v městečku Chrastava, kde žiji. Co jsem se stal starostou, zajímal jsem se o politiku čím dál tím více, až jsem zkusil kandidaturu právě do senátu a bylo to.

Měl jste politické ambice už během studia?

No tak to vůbec. Štvalo mě, že žiji za železnou oponou, že se nikam do západního zahraničí nemám šanci ani podívat, někdy jsem se při poslouchání Svobodné Evropy zasnil, že se to jednou změní, ale o tom, že bych se jakkoli politicky angažoval, tak to mě až do sametové revoluce opravdu nikdy ani nenapadlo.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Předpokládám, že dotaz směřuje k chemické oblasti. Takže asi to, že řada mých studentů šla chemii studovat buď přímo, nebo šla alespoň na obory, kde má chemie své významné místo. A že jeden z mých nejlepších studentů získal stříbrnou medaili na celosvětovém mezinárodním kole chemické olympiády. Prozradím, že se jednalo o vnuka herce a komika Luďka Soboty. Dnes pracuje ve špičkovém chemickém výzkumném ústavu. Bohužel ne u nás, ale v Bavorsku.

Co byste poradil studentům, kteří chtějí uspět ve své profesi?

Musí je to, co dělají, nebo to, v čem budou chtít jednou uspět, bavit. A také se musí připravit na to, že nic není zadarmo, že se své profesi budou muset opravdu věnovat. Pokud tedy chtějí opravdu uspět.

Ing. Michael Canov je český politik a středoškolský pedagog. Titul Ing. získal na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích v roce 1983 (dnes Univerzita Pardubice). Poté pracoval v podniku v Rybitví, který spadal pod Synthesii Semtín. U chemiků strávil i svou vojenskou službu. Postupně si rozšířil vzdělání pedagogickým studiem a učitelstvím fyziky a matematiky na MFF UK v Praze. Začínal jako učitel na základní škole v Chrastavě, později učil chemii, fyziku a matematiku na Gymnáziu a Střední odborné škole pedagogické Jeronýmova v Liberci. Zde, i při své funkci starosty (od 2002), působí na částečný úvazek dodnes. Od roku 2012 je také zastupitelem Libereckého kraje a v roce 2016 byl zvolen senátorem za Liberecko. Spravuje vlastní chemický web (http://canov.jergym.cz/) a pyšní se největší světovou sbírkou periodických tabulek. Kdyby se, podle jeho slov, znalost jazyků posuzovala jen podle znalosti názvů chemických prvků, byl by polyglotem.

Každoročně na 11. února připadá Mezinárodní den žen a dívek ve vědě, který byl vyhlášen Valným shromážděním OSN na sklonku roku 2015. Má připomenout zásadní úlohu žen a dívek ve vědě a podpořit jejich zapojení do výzkumu. 

I my máme osobnosti - ženy, které tvoří vědu ve všech jejích podobách. Ženy, které se významně podílejí na výzkumu a přichází s přelomovými výsledky. 

Doktorandka Fakulty filozofické Univerzity Pardubice Šárka Caitlín Rábová se zabývá dějinami tuberkulózy. Její diplomová práce na toto téma vyšla dokonce v knižní podobě a za svůj výzkum obdržela dvě významná ocenění. 

Rozhovor se Šárkou Caitlín Rábovou

Věnuje se genderové tematice a píše o pestrém 19. století z pohledu každodennosti. Přečetla mnoho francouzských pramenů, pracovala s deníky, které ji daly nahlédnout do života něžného pohlaví před více než sto lety. Je autorkou řady knih o dějinách ženy a dětství. Za svou vědeckou činnost byla několikrát oceněna.

Rozhovor s Milenou Lenderovou

Doktorka Kamila Pacovská převzala významnou cenu Učené společnosti ČR za svůj výzkum na poli filosofie a etiky. Stála také u zrodu Centra pro etiku na Univerzitě Pardubice. Ocenění si váží, protože ukazuje, že i ve společenských vědách je možné dělat původní výzkum a vstupovat na mezinárodní scénu.

Rozhovor s Kamilou Pacovskou

Středoškolačka Sylva Neradová, která bádá v laboratořích Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice, převzala cenu Česká hlavička. Ocenění jí přinesl výzkum kvasinek rodu Candida, jehož výsledky publikoval i mezinárodní časopis FEMS Yeast Research.

Česká hlavička Sylva Neradová

Profesor Petr Kalenda kdysi dávno přijel do Pardubic studovat. Jeho obor ho nakonec přivedl až k postu děkana Fakulty chemicko-technologické. Brzy vstoupí do dalšího funkčního období.„Chemie obnáší spoustu dřiny, ale je to taky celoživotní láska. Nedokážu si představit, že bych dnes dělal něco jiného. V naší rodině jsem třetí generací chemiků, můj syn je už čtvrtá generace. Jsme taková chemická rodina,“ usmívá se. 

Posun ke kvalitě

Fakulta podle něj dnes patří mezi špičková evropská vědecká pracoviště. „Máme řadu velice kvalitních profesorů, docentů, vědeckých pracovníků, ale taky investujeme značné finanční obnosy do inovace přístrojového vybavení. I když je chemie dál o baňkách, chladičích, kádinkách, tak je taky o velice sofistikovaných přístrojích. Umožňují měření vlastností a veličin, které jsme si před lety ani nedokázali představit, že bychom je u nás mohli měřit.“

Akademický senát Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice nedávno jednomyslně potvrdil Kalendu ve funkci. „Mým hlavním zájmem je vyhledávání talentovaných studentů, pedagogická činnost a samozřejmě taky vědecká činnost, kterou pěstujeme už od roku 1950. Budeme tedy slavit 70 let výuky chemie v Pardubicích.“ 

Na fakultě aktuálně studuje přes 1 400 vysokoškoláků. Vznikla v roce 1950 jako Vysoká škola chemická, později se její název změnil na Vysokou školu chemicko-technologickou. Podílí se na pořádání řady soutěží jako třeba Chemiklání anebo Hledáme nejlepšího mladého chemika. Pro zájemce o studium chystá na 13. února další Den otevřených dveří.

Celý audio záznam a rozhovor najdete na webu Českého rozhlasu Pardubice, ze kterého byl článek převzat. 

Univerzita Pardubice v rámci svého programu k 30. výročí sametové revoluce představila unikátní výstavu s názvem Za vaši a naši svobodu 1968-2018 o protestech proti okupaci Československa v roce 1968 ve státech komunistického bloku. Do Pardubic ji přivezla její patronka, místopředsedkyně Senátu Miluše Horská.

„Informace o tehdejších protestech se do našich médií po roce 68 samozřejmě nedostaly a musíme poděkovat současným badatelům, že našli prameny a archivy k těmto případům a také ještě některé žijící svědky a účastníky těchto statečných činů. Mnozí mladí lidé si dnes asi nedovedou představit, jak takové protesty jejím vrstevníkům změnily život a jak vysokou cenu za projevení svého postoje tenkrát zaplatili,“ komentoval výstavu předseda správní rady Univerzity Pardubice a 1. náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek.

Výstava byla vytvořena z dokumentů, fotografií a na základě autentických svědectví pamětníků, které pořídili v letech 2008 až 2018 Adam Hradilek, Petr Blažek, Štěpán Černoušek, Michaela Stoilova a další badatelé Ústavu pro studium totalitních režimů. Popisuje osudy protestujících, jejich vzpomínky a kombinuje je s dokumenty ze sovětských, polských, maďarských, německých, bulharských a českých archivů bezpečnostních složek a osobních archivů.

 Výstava je putovní a byla představena například ve Washingtonu, Permu nebo v Kyjevě.

Ve foyeru Auly Arnošta z Pardubic bude výstava umístěna do 8. března.

Článek byl převzat z aktualit Pardubického kraje.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Na Univerzitě Pardubice začala výstava o protestech proti okupaci Československa v roce 1968, ve státech komunistického bloku. Má název Za Naši a vaši svobodu 1968 až 2018. Výstava popisuje náladu, která panovala před 50 lety v zemích Varšavské smlouvy a zároveň představuje krátké životopisné medailonky lidí, jejichž osud byl poznamenán represivním systémem. Důvodem pro jejich pronásledování bylo často jen veřejné odsouzení sovětské invaze do Československa. Jednoho z autorů výstavy Adama Hradílka z Ústavu pro studium totalitních režimů jsem se zeptala, jak je expozice koncipovaná.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Ústav pro studium totalitních režimů od roku 2018 sbírá příběhy, osudy lidí, kteří se zúčastnili těchto protestů a vlastně se snažíme i každý rok pozvat někoho z těchto lidí. A získáváme od nich fotografie, rozhovory, dokonce se nám daří i z archivu bezpečnostních složek těch, kterých zemí získávat doklady o jejich represí a tak. Na základě těchto materiálů byla sestavena i tato výstava.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A platí, že ve všech těch zemích Varšavské smlouvy, které se vlastně podíleli na okupaci Československa v roce 1968, takže ty protesty probíhaly a řádově kolik lidí se jich zhruba účastnilo?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Je to tak, ty protesty se skutečně odehrály ve všech těch zemích, které se invaze zúčastnily. Bylo to od jednotlivců přes stovky až tisíce lidí třeba ve východním Německu, například v Sovětském svazu. Většina posluchačů asi bude znát osudy těch osmi statečných, kteří protestovali na Rudém náměstí. Ale v celém Sovětském svazu došlo ke stovkám případů protestů a některé z nich se vlastně až teprve teď například z ukrajinských archivů KGB vynořují v posledním roce jsme získali několik spisů, které byly vedeny KGB na Ukrajince, kteří protestovali proti okupaci v tom roce 1968.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Tak to je velmi zajímavé. Co jste z těch spisů KGB zjistili.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Jednak u těch lidí, kteří již nejsou na živu, tak vůbec se dozvíme o tom proč třeba protestovali, protože tam jsou výslechové protokoly, jsou tam často i fotografie z rekonstrukcí těch míst, kde k těm protestům došlo, protože ten způsob toho protestu byl velice široký od vylepování letáků přes otevřený dopis, vystoupení na stranické schůzi, ale samozřejmě máme i případy sebeupálení, ke kterým došlo třeba například v Polsku i na Ukrajině ještě před Palachovým činem, což je zajímavé, ale i poté, co se Jan Palach sebeupálil v lednu 1969, tak i vlastně v návaznosti na jeho čin, došlo k dalším takovýmto aktům protestu v těch zemích Varšavské smlouvy.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Vy jste také zmínil represe. Víme, že těch osm statečných bylo perzekuováno v Rusku, tam bylo vězení nebo psychiatrie a tak dále, jak to vypadalo v těch jiných zemích, obdobně?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Bylo to obdobné. Ty represe byly vázány asi na závažnost toho činu. Když někdo vystoupil na univerzitě, tak například za to byl vyloučen ze studií. Někdo ztratil zaměstnání kvůli jeho vyjádření protestů a někdo skutečně skončil například jako Johana Holander, studentka z Krakova, vylepila plakát proti okupaci Československa a byla několik měsíců vězněna.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

V názvu je období let 1968 až 2018. Přibližuje tedy ta výstava i jiná období než stěžejní události roku 1968 nebo řekněme úplně těch nejbližších poté.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Je to tak, protože my vyhledáváme ty jednotlivé účastníky protestů, tak se nezajímáme pouze o ten jeden jediný akt solidarity s naší zemí, ale i o jejich celý život, který je často velice pestrý a velice často tito lidé zůstali angažováni i v tom pozdějším věku i po propuštění ze vězení a tak dále, například Mustafa Džamilev, člověk, který vlastně hájil právě krymských Tatarů od 60 let až po ta 90. léta, tak toho jeho osudu se dotýkáme, například i okupace Krymu a jeho vlastně opětovnému zápasu za svobodu krymských Tatarů.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Vy jste dnes na výstavě v Pardubicích, ale v České republice měla výstava premiéru v rámci akcí připomínajících výročí událostí srpna 1968. Jak velký byl o ni zájem právě v Praze?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

V Praze byla tato výstava vystaveny ve skautském institutu na Staroměstském náměstí, což je velice živoucí příjemné místo, které navštěvuje mnoho mladých lidí, samotná ta vernisáž byla velice pěkná, veliká právě z toho důvodu, že se jí zúčastnili někteří z těch protestujících, kteří přijeli na 50. výročí okupace do Prahy.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A tady ještě musím zmínit i světové souvislosti, protože anglická verze výstavy byla loni na jaře uvedena ve Washingtonu v létě pak v Torontu, tak jaké jste zaznamenaly ohlasy na americkém kontinentu a ze Spojených států?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Tak já jsem měl čest otevřít tu výstavu i ve Washingtonu právě i za účasti Pavla Litvinova, jednoho z těch osmi statečných z Moskvy. Ten zájem byl veliký. Výstava byla plánovaná, že bude vystavena měsíc, nakonec byla prodloužena ještě o jeden měsíc a zároveň byla vystavena v evropské misi ve Washingtonu, také velice frekventované místo a ty ohlasy byly úžasné.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A co ohlasy v Rusku, protože i ruská verze výstavy byla k vidění v moskevském Sacharovově centru. Přeci jen víme, že v ruských oficiálních médiích ten obraz 68 a okupace není tak shodný jako u nás.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Zase, ta výstava byla přijata velice dobře, ale samozřejmě je otázka, koho ta výstava zajímá. Ona byla vystavena v Sacharovově centru, které navštěvují lidé, kteří se zajímají o historii, zajímají se o dění kolem sebe, zajímají se o lidská práva. A těch lidí, kteří jsou tímto způsobem aktivně orientovaní, samozřejmě asi není tolik jako jinde ve světě, ale ten zájem byl, ta výstava je putovní v Ruské federaci, byla již vystaveny v Permu, poputuje do Petrohradu.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A nebyl žádný problém s tou výstavou?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Určitě ne. S tou výstavou problém nebyl. Došlo k určitému problému během toho pietního setkání na Rudém náměstí, kde jsme si společně s těmi žijícími účastníky protestů připomněli ten odvážný čin z Rudého náměstí a tam došlo tedy k zatčení třech osob, kteří měli u sebe transparenty, jednak ten transparent za vaši a vaši svobodu, který se objevil již před 50 lety na Rudém náměstí, tak i třeba transparent Svobodu Sencovovy, ukrajinskému disidentu, který je vězněný v Ruské federaci. Takže tito lidé, kteří vlastně veřejně projevili nějaký apolitický názor, tak byli zatčeni. My, kteří jsme pouze kladli květiny a postáli tam s pozůstalými nebo příbuznými, nás se to nedotklo.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Adame, na závěr na vás navážu s osobnější otázkou. Když jste se probíral všemi těmi materiály a připravoval tuto výstavu, tak co vás vlastně nejvíc při tom chytlo třeba za srdce a nakolik právě toto téma té solidarity, toho soucitu vlastně s jinými národy, kteří zažívají něco negativního, tak na kolik je podle vás to téma důležité pro dnešek, nebo i do budoucna?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Jedním z nejsilnějších zážitků bylo první setkání s Pavlem Litvinovem, jedním z těch osmi statečných před deseti lety v New Yorku, kde jsem mu děkoval jako mému dětskému hrdinovi, nebo hrdinovi z dětských let a poděkoval jsem mu za tu solidaritu s námi, kterou projevili, jak za to zaplatil a on mi říkal: Adame, neblázni, to já jsem to nedělal kvůli vám, já jsem to dělal kvůli nám. My jsme doufali, že Pražské jaro zažehne moskevské jaro a samozřejmě, že to byla nadsázka ale zároveň je to moment, který je přítomný u většiny těch lidí, se kterými jsme měli tu čest hovořit nebo ty jejich příběhy popsat, že vlastně ten protest byl nejen kvůli nám, ale byl to i výraz zoufalství, ztráty nějaké naděje, kterou vkládali v to pražské jaro, že změní ten systém, ve kterém žili také.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Čili opravdu za vaši a naši svobodu. Tolik historik Adam Hradílek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Připomínám, že putovní výstava za naši a vaši svobodu je ode dneška přístupná v Pardubicích. A na našich vlnách, na vlnách Českého rozhlasu Plus vás teď čekají hlavní zprávy a po nich publicistika, která se bude věnovat také aktuální situaci v Venezuele a problémů s polským masem. Od mikrofonu se pro tuto chvíli loučí Lucie Vopálenská.

Rozhovor byl převzat z pořadu Den podle... Českého rozhlasu Plus.