Přejít k hlavnímu obsahu

Přihlášení pro studenty

Přihlášení pro zaměstnance

dsc_7347_156334.jpg

Published: 14.12.2020

Studentka Bc. Alexandra Bolková vystudovala bakalářský studijní program Speciální chemicko-biologické obory, obor Klinická biologie a chemie na Katedře biologických a biochemických věd Fakulty chemicko–technologické. V současné době pokračuje v navazujícím magisterském studiu v oboru Bioanalytik. V rámci pomoci ve vypjaté době při boji proti šíření koronaviru se zapojila jako dobrovolník v Pardubické nemocnici. My jsme ji vyzpovídali v krátkém rozhovoru, o který se s vámi rádi podělíme.

Mohla byste přiblížit, jak Vaše pomoc začala?

V polovině října jsem se přihlásila jako dobrovolník do Pardubické nemocnice. Po vyplnění krátkého dotazníku se mi po necelých dvou týdnech ozvali z personálního oddělení a hned následující den jsem přišla podepsat pracovní smlouvu a zaškolit se v rámci BOZP. Hned druhý den poté jsem mohla nastoupit na přidělené oddělení.

V čem spočívala Vaše pomoc?

Nastoupila jsem na pozici „dělník ve zdravotnictví“ na Jednotku intenzivní péče neurologického oddělení, které se nyní nazývá ARO COVID 3. V současné době jsem studentkou 2. ročníku navazujícího magisterského studijního programu Bioanalytik, a tak jsem doufala, že budu proto zařazena do laboratoří a budu tak moci konečně uplatnit své vysokoškolské vzdělání přímo v praxi. Největší pomoc však byla potřeba na běžných pracovištích, přímo v kontaktu s pacienty, a tak jsem vykonávala práci sanitářky ve 12 hodinových denních službách. V té době byla v nemocnicích spíše než po zdravotních laborantech daleko větší poptávka po ošetřovatelské péči. Tu zvládne po krátkém zaškolení, dle mého názoru, více méně každý.

Mohla byste nás detailněji seznámit s Vaší činností v nemocnici?

Pečovala jsem o pacienty s pozitivním testem na COVID-19, především co se týkalo manipulace s pacientem, podávání stravy a tekutin, úpravy lůžek, transportů, dezinfekce povrchů, doplňování spotřebního materiálu a jednorázových pomůcek, apod. Jako sanitářky jsme se snažily být sestrám vždy po ruce.

Jak jste snášela nošení nezbytných ochranných pomůcek?

Oddělení bylo rozděleno na tzv. „čistou“ a „špinavou“ zónu, tedy takovou zónu, kde pacienti leželi ve speciálních boxech, a tak čas, který jsme trávili v ochranných pomůckách a ochranných oblecích, nebyl až tak vyčerpávající (většinou přibližně hodinu až dvě 2x – 3x za směnu – podle aktuálně potřebné práce). Nebyli jsme tedy v ochranných oblecích celý den.

Jaká úskalí jste vnímala jako nejrizikovější při vykonávání této práce?

Řekla bych, že takovým jediným úskalím byl „strach“, ani ne tak mé rodiny, ale některých mých kamarádů, kteří mě vnímali jako potenciální „hrozbu“, a proto se mnou omezili na určitou dobu kontakt. Na pracovištích jsme se však chránili dle mého názoru mnohem pečlivěji, než leckterý člověk při cestě na nákup či v MHD. Mimo boxy pacientů jsme celou službu pracovali v respirátorech a ruce si často dezinfikovali. Přece jen být v první linii vyžaduje pevné nervy a velkou zodpovědnost.

Jak jste se vyrovnávala se skutečností, že někteří pacienti byli velmi těžce nemocní?
Smutnou realitou této práce je, že pacienti, kteří se k nám dostali a byli napojeni na přístrojích (zaintubovaní pacienti), neměli už většinou dobrou prognózu do budoucna. Bylo však důležité tento fakt přijmout, a i přesto vynaložit stejné úsilí při pečování  i o ně. Na oddělení jsme většinou sloužily 3 sanitářky (obvykle slouží pouze 1), a tak byla práce relativně rovnoměrně rozložena, takže se vše nakonec zvládalo v klidu. Všeobecným sestrám pomáhali kolegové i z jiných oddělení, setkala jsem se na tomto oddělení i se zubaři, ortopedy, fyzioterapeuty či dokonce i s lékaři, kteří vykonávali práci sestřiček. Díky skvělému vedení staniční sestry byla práce dobře organizovaná a vše fungovalo ve prospěch celého kolektivu.

Co Vám pomoc druhým přinesla do života?

Jsem ráda, že jsem si mohla tuto práci vyzkoušet na vlastní kůži a nasbírat tak cenné zkušenosti do praktického života. Uvědomila jsem si, že i práce „dělníka“ ve zdravotnictví, potažmo práce sanitářky, jakožto nižší pracovní pozice v rámci pracovního zařazení, je pro zajištění chodu celého oddělení, ale i celé nemocnice velmi důležitá, a nejen proto se snažím na tuto práci nahlížet s velkou pokorou a hlubokým respektem.