Kontrabasista a nově také učitel chemie a hudební výchovy Jan Hrubeš o svých pedagogických začátcích i soutěži Chemiklání

25. 5. 2021

Původně se živil hrou na kontrabas v orchestru. Když ale udeřil covid a koncerty se zrušily, opřel se o své vzdělání chemika a stal se učitelem na gymnáziu. Jan Hrubeš není sám, kdo využil nedostatku pedagogů na pracovním trhu a pod vlivem okolností změnil profesní dráhu. Měl k tomu ostatně našlápnuto, covid necovid.

LN Před covidem jste se živil jako hráč na kontrabas, ale od září jste gymnaziálním učitelem chemie a hudební výchovy. Byla adaptace z hudebníka na pedagoga náročná?

Když o tom tak přemýšlím, tak bych mezi těmi dvěma profesemi našel i mnoho podobností. Jak na zkoušku v orchestru, tak na hodinu výuky se musíte připravit. I rytmus dne vnímám podobně: zkoušky i vyučování jsou proložené přestávkami. A práce učitele se třídou je svého druhu koncert. Největší rozdíl je ovšem v tom, že den hudebníka kulminuje večer. Přeladit se na brzké ranní vstávání bylo pro mě dost těžké.

LN Vy jste ale v orchestru nebyl dirigentem, nýbrž jedním z hráčů. A najednou musíte uřídit kolektiv. Byl jste nějak připraven na práci s lidmi?

Mám celkem velké zkušenosti s organizací různých projektů, což práci s lidmi obnáší. Mimo jiné jsme založili s kamarády v Pardubicích Východočeský akademický orchestr, v tom jsem si i jednou zadirigoval. Pokud se ptáte přímo na praxi učitele, nějakou mám ze „zušek“ a pár měsíců jsem měl malý úvazek na učilišti, při studiu vysoké školy.

LN Jak se stalo, že i když jste vystudoval organickou chemii, živil jste se pak hudbou?

Někdy v sextě na gymnáziu jsem se s dvěma kamarády, které jsem znal ze souboru lidové hudby, hecnul, že se přihlásíme na konzervatoř, ne místo gymnázia, ale paralelně. Myslím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Studoval jsem obě školy prezenčně, což bylo náročné, ale donutilo mě to vyjít z komfortní zóny a naučil jsem se přitom spoustu věcí, třeba time management.

No a na vysoké škole se pro mě hra na basu stala zdrojem přivýdělku. Studenti většinou shánějí práci, aby se uživili, já jsem nemusel, občas jsem si zahrál s Filharmonií Hradec Králové nebo s Českým národním symfonickým orchestrem. S tím jsem i vyjížděl na koncerty do zahraničí. To byly mé brigády. Několikrát jsme takto třeba hráli melodie Ennia Morriconeho přímo pod taktovkou Maestra. Takové věci člověk během prodávání zmrzliny nezažije, a navíc mě to celkem dobře zabezpečilo.

LN Proč jste po promoci nezačal pracovat jako chemik?

Po magisterském studiu jsem navázal doktorátem na Přírodovědecké fakultě UK. Můj zájem už nebyl směřován čistě jen k chemii, ale také k didaktice. Už během vysoké školy jsem nastoupil do doplňujícího pedagogického studia. Jako téma doktorské práce jsem si pak vybral péči o nadané děti. Říkal jsem si, že by mohlo být zajímavé prozkoumat didaktiku chemie očima odborného chemika, který se na problematiku dívá jinak než třeba psycholog. Takže jsem vlastně v oboru trochu zůstal.

LN A dál jste při tom hrál…

Ano, ono se to s postgraduálem dá docela dobře skloubit. Rešerše může člověk dělat i v hotelovém pokoji v Hamburku, když na to přijde.

LN Za půl roku vám ale covid udělal čáru přes rozpočet?

Přesně tak. Měli jsme na jaro nasmlouvané, že pojedeme do Curychu hrát pro pět tisíc lidí Star Wars nebo Pána prstenů, teď už přesně nevím. Šlo o formát „film a koncert“, kdy běží film a orchestr do toho hraje veškerou hudbu. Koncert zrušili, což mi udělalo velkou díru do rozpočtu. A pak to spadlo celé, u nás byla uzávěra a já jsem se ocitl doma.

LN Jaké to pro vás bylo, vybavujete si tehdejší pocity?

Docela děsivé, člověk byl vytržený z rutiny, na kterou byl zvyklý a která mu vyhovovala. Bylo to psychicky náročné. A začalo být jasné, že s koncerty je na pár měsíců konec. V červnu jsem si ale říkal, jedeme dál, provoz se zase obnoví. S kamarády ze spolku jsme v létě zorganizovali příměstský tábor zaměřený na komorní a orchestrální hru pro děti ze ZUŠ, které přes jaro přišly o veškerou skupinovou výuku. Vše se zdálo zase v pořádku. Ale v půlce srpna, když jsem viděl rostoucí křivku a slyšel laxní reakce vlády, mě optimismus přešel. Uvědomil jsem si, že s návratem k tomu, jak to bylo dřív, bych asi počítat spíš neměl. A že bych se měl poohlédnout po jiné práci. Tak jsem si vyplnil profil na portálu edujob. Minimum mám už skoro hotové, říkal jsem si, můžu jít učit. A začaly mi hned chodit nabídky. To mě překvapilo. Už jsem byl smířený s tím, že si požádám o nějaký ten kompenzační bonus.

LN Vy jste nevěděl, že po učitelích je sháňka?

Říkal jsem si, že uchazečů bude víc, že se asi dost lidí z uměleckého prostředí bude snažit získat někde stálé místo. Dal jsem si navíc do profilu nezvyklou kombinaci – chemie a hudební výchova. Ale chemikářů je evidentně pořád málo. A na gymnáziu, kde teď učím, potřebovali naštěstí jak hudebkáře, tak někoho na chemii, respektive na přírodní vědy, protože na pražské Zatlance se učí multidisciplinárně. Byla to druhá nabídka a hned jsem ji vzal.

LN Gymnázium Na Zatlance má klasickou i takzvanou alternativní větev. Vy učíte na které?

Na obou. Říkám si, že jsem měl velké štěstí, dostat se právě na tuhle školu. Vlastně jsem začal někde, kde by mohl být vrchol mé pedagogické kariéry. Jedním z cílů, které tu máme a které mi dávají smysl, je témata a oblasti integrovat. Například termodynamika je v chemii i ve fyzice, velmi podobné věci se učí na dvou různých místech. Snažíme se to sjednotit a najít další mezipředmětové propojky. Kolegové na tom udělali velký kus práce, já už jsem přišel prakticky k hotové koncepci.

LN Jaké to tedy je, učit bez velkých zkušeností v prestižní škole, o kterou je obrovský zájem?

Nastoupil jsem rovnou do online režimu, protože v září jsem měl covid. Některé žáky, které mám na hudební výchovu, jsem naživo zažil týden, reálný standardní provoz si osahávám až teď. A u hudebky jsem byl v distanční výuce nejvíc frustrovaný. Chemie se ještě jakž takž online vyučovat dá, ale z hudební výchovy se většina vzdělávacího obsahu prostě vytratila. Rozvíjení rytmických kompetencí a uměleckého citu žáků, to se online dělá velmi těžko. Zkoušel jsem se žáky komentovaný poslech hudby na dálku, ale i když jsme nakonec našli technické řešení a využili jsme různé online platformy pro všemožné interaktivní úlohy, jako třeba Kahoot!, stejně to nebylo ono. Je to přece jen jiné, když hudbu člověk pustí ve třídě a návazně pak zadá třeba nějaké rytmické cvičení. Online si společně nezatleskáte, kvůli latenci videohovoru to nejde. Výuka se pak smrskává na dějiny hudby, což je nemilé.

LN Jak se dařila interakce se žáky, které tak málo znáte? Neměl jste problém je motivovat?

Na tohle gymnázium se dostávají jen velmi motivovaní žáci. Z třiceti lidí ve třídě chemie aspoň trochu zajímá dvacet osm. Pro ty dva zbylé není zajímavá, ale i tak se s nimi snadno dohodnu na nějakém požadovaném minimu. Navíc učím tandemově s kolegyní, jsou to prostě skvělé podmínky. Zkazit výuku v takové třídě – to by byl kumšt. Můžu to srovnat se svým krátkým angažmá učitele odborných předmětů na učilišti pro provozní chemiky v Pardubicích, ještě za studií chemie na tamní univerzitě. To je jako nebe a dudy.

LN Chcete říct, že jste se tam setkal s opravdu nízkou motivací?

Spíš se tam člověk potkal s různými sociálními jevy, které žákům znemožňovaly se učit. Jedna dívka utekla z domova, protože táta byl násilník a máma alkoholička, žili na druhém konci republiky a ona si vybrala školu, aby od nich byla co nejdál. Ale musela si proto platit byt a vydělávat si na něj, do práce chodila na noční a ve škole spala. Jiný kluk zase bral prášky na udržení pozornosti, ale moje hodiny byly odpoledne, to už byla hladina medikace nízká, takže chlapec mluvil do hodiny polsky nebo si hrál s propiskami.

Ale zase, aby nevznikla mýlka: i tam byli studenti ochotní se vzdělávat. Jen to měli obecně těžší. Je hodně na učiteli, jak se k tomu postaví. Někteří učitelé rezignovali. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že nerezignovat je dost těžké. Člověk občas cítí nechuť jít do třídy s tím, co zase dneska bude… A přitom je strašně důležité, aby viděl věci pozitivně a ve své žáky věřil, jinak nemá šanci je něco naučit.

LN Už od svých studentských let jste autorem a hlavním organizátorem soutěže pro středoškoláky Chemiklání. Jak vás to napadlo?

Jezdili jsme se spolužáky na podobné akce zaměřené na fyziku a bylo nám líto, že v chemii není žádná týmová soutěž. Začali jsme o tom uvažovat, když jsme byli v maturitním ročníku. V roce 2016 jsme uspořádali první ročník na půdě mé domovské univerzity v Pardubicích. A před dvěma lety se nám podařilo Chemiklání uspořádat i v Anglii. Jeden z organizátorů soutěže, Adam Přáda, který studuje na univerzitě v Cambridgi, udělal totéž co já v Pardubicích před šesti lety: šel za vedením chemického departementu a zeptal se jich, jestli by se jim nelíbila taková soutěž. A oni kývli. Určitě bude zajímavé srovnat, jak se k jednotlivým úlohám postavily české týmy a jak britské. Ale na to potřebujeme víc dat. Co bylo ale vidět na první pohled, je, že studenti z Anglie mají menší problém s počítáním kyselosti a zásaditosti. Je možné, že tam mají jinak postavenou výuku matematiky, protože pH je přece jen logaritmická funkce a naši žáci mají s logaritmy potíže. Ale jinak byly bodové zisky českých a anglických studentů naprosto srovnatelné.

LN Na vaší pardubické univerzitě šlo vedení školy přesvědčit taky tak snadno?

Ano, ale důvod je možná i ten, že mě tam znají od mých tří let, kdy jsem tam chodil k dědovi na návštěvu. Máme chemii v rodině, matka vystudovala analytickou chemii, otec se profesně zabývá řídícími systémy chemické výroby, děda vedl katedru analytické chemie Univerzity Pardubice. Vymínil jsem si, že náplň soutěže budeme vymýšlet my, že potřebujeme jen prostory a nějaké peníze. Když se teď podívám na úlohy z prvního ročníku, za kvalitní bych je tedy rozhodně neoznačil, ale kdyby ta soutěž nebyla, tak se ani nikam neposuneme.

LN Čím se Chemiklání liší od olympiády?

Je pro týmy, tří- až pětičlenné. Člověk si na škole musí sehnat aspoň dva parťáky, aby se mohl přihlásit. Účastníci dostávají úlohy, které jim v reálném čase opravujeme a na základě výsledků dostávají pak úkoly další. Je to obdoba Fyziklání, od kterého jsme si s laskavým svolením organizátorů vypůjčili i název.

Princip týmovosti nám přijde jako velmi dobrý způsob, jak do škol šířit informace o akcích, které univerzity pro nadané žáky pořádají. Je jich totiž celkem dost. Ve střední Evropě máme například unikátní tradici korespondenčních seminářů. Ty u nás pořádají různé vysoké školy a do velké míry to mají na starosti jejich studenti. Vytvářejí sady úloh, které rozesílají na střední školy, a vyřešené úlohy, které jim žáci zašlou, zkontrolují a obodují. Jeden takový seminář vedu i já na Přírodovědecké fakultě UK, kde jsem v doktorském studiu. Letos má KSICHT – Korespondenční seminář inspirovaný chemickou tematikou – devatenáctý ročník. V biologii mají korespondenční seminář Biozvěst, matematici zase PraSe.

LN Loni jste inicioval petici proti zrušení olympiád. O co přesně šlo?

Někdy v srpnu se v instrukcích pro školy od MŠMT objevila věta: soutěže se nekonají. Nikdo to s pořadateli soutěží nekonzultoval. Naštvalo nás, že zatímco my jsme přemýšleli, jak akce udělat distančně, a byli jsme schopni i ochotni to zajistit, někdo už rozhodl, že nic nebude. Napsali jsme otevřený dopis s výzvou, aby se soutěže konaly. Pomohlo nám, že to podepsali mnozí akademici, děkani či bývalí rektoři, své vlastní prohlášení vydala i Učená společnost. Celkem podpis připojilo téměř pět tisíc lidí a s touhle silou v zádech jsme dokázali již ministerské úředníky přesvědčit, aby to povolili, dokonce na digitalizaci soutěží ministerstvo vypsalo i dotační program. Peníze ale ještě pořád nepřišly, i když se soutěže už odehrály.

LN Až se vše vrátí do normálu, chcete se zase věnovat hraní?

Doufám, že půjde příležitostné hraní se školou skloubit, že mi vyjdou vstříc. Já jsem se navíc opět přihlásil na konzervatoř, na dirigování. Souvisí to s mým zájmem šířit vztah k umění, předávat mladým lidem lásku k hudbě. S touhle intencí jsme s kolegy založili i hudební spolek Klasická hudba mladým, který provozuje již zmiňovaný Východočeský akademický orchestr.

Občas jsem si zahrál s Filharmonií Hradec Králové nebo s Českým národním symfonickým orchestrem. To byly mé brigády.

Jan Hrubeš (26)

■ Vystudoval hru na kontrabas na konzervatoři v Pardubicích, kde absolvoval i vysokou školu v oboru organická chemie.
■ Dokončuje doktorát v oboru didaktika chemie na Přírodovědecké fakultě UK.
■ Učí na Gymnáziu Na Zatlance a ZUŠ Choceň.
■ Pořádá soutěž Chemiklání a vede korespondenční seminář KSICHT určený žákům ZŠ i SŠ, kteří se zajímají o chemii.

Rozhovor je se svolením převzatý z Akademie Lidových novin

 

Jitka Polanská - stálá spolupracovnice Lidových novin/ Foto: Archiv UPCE