Včelí úly u menzy. Solární panely na střeše. Hrnky místo plastových lahví. Akademička Liběna Tetřevová z Fakulty chemicko-technologické zjistila, že i to je na univerzitě možné. V projektu, který se věnuje nejen společensky odpovědnému chování univerzit, sbírala inspiraci na norské BI Norwegian Business School.

Co vás na vysoké škole v Oslu nejvíce překvapilo?

Porcelánové hrníčky a skleničky u odpadkových košů. Jedna z prvních věcí, která mě zaskočila. Škola je používá jako náhradu plastu a jednorázových obalů, které chce do konce roku zcela eliminovat. Studenti a zaměstnanci si mohou v kuchyňce nebo u automatu na vodu vzít hrnek, který pak odloží u koše, aby se umyté mohly znovu použít. To pro mě bylo naprosto top zjištění. Obávám se ale, že v Česku by takové řešení dnes ještě neobstálo, protože by se nádobí ničilo a ztrácelo.

Co vy osobně vidíte za pojmem společenská odpovědnost?

Popsala bych ji jako odpovědnost managementu a zaměstnanců, v případě univerzity i studentů, vůči okolí a životnímu prostředí. Společensky odpovědný lze být ve třech oblastech. V ekonomické, kde by firma, univerzita nebo obec měla být odpovědná vůči vlastníkům, investorům, odběratelům, dodavatelům, orgánům veřejné správy, veřejnosti a dalším. U škol do ní patří posilování vztahů se studenty jako zákazníky a s dalšími vysokými školami. Oblast sociální odpovědnosti se týká vztahu k zaměstnancům a řadí se do ní například dárcovství, sponzoring či dobrovolnictví.

Jaká je třetí oblast?

Třetí oblastí je environmentální odpovědnost, do které patří třeba snižování emisí, využití obnovitelných zdrojů, recyklace nebo organizování tzv. zelených konferencí. Organizátoři takové konference se snaží snížit dopad na životní prostředí, takže například doporučují hostům k cestě udržitelnou dopravu, netisknou žádné materiály a sborník vychází jen v elektronické podobě. BI Norwegian Business School právě takové konference pořádá.

V Norsku jste se zapojila do projektu sbírání příkladů dobré praxe společenské udržitelnosti. Co z něho vyplynulo?

V projektu jde o výměnu zkušeností týkajících se společensky odpovědných aktivit. Snažíme se příklady dobré praxe mapovat z pohledu firem, univerzit a obcí. Zkoumáme nejen to, jaké aktivity dělají, ale také jak je komunikují. Například společensky odpovědně se chovající univerzita může pomoci víc, když o svých aktivitách bude informovat, čímž inspiruje ostatní.

V čem ještě je tamní univerzita společensky odpovědná?

Velmi se mi líbí, že na BI začali odpovědnost nejdříve aplikovat sami na sobě, a poté teprve o společenské odpovědnosti začali učit. Ředitel institutu říká, že chtějí-li vštěpovat svým studentům myšlenku udržitelnosti a odpovědnosti, musí se jí sami řídit. BI sleduje 17 cílů udržitelného rozvoje OSN a zaměřili se prioritně na tři cíle, což je kvalitní vzdělávání, rovnost mužů a žen a klimatická opatření. Tyto cíle se snaží promítnout do všech oblastí působení.

Jaké konkrétní kroky v Norsku zavedli?

Snaží se integrovat myšlenku společenské odpovědnosti a udržitelného růstu do všech předmětů. Nabízejí také kurzy přímo spojené s tímto tématem, kurzy etiky nebo udržitelného rozvoje. Zaujal mě třeba kurz udržitelného podnikání v Africe, při kterém studenti vyráží do Tanzanie, kde navštěvují různé podniky, univerzitu a neziskové organizace. V těchto zemích je společenská odpovědnost teprve na začátku. Na norské BI ale studují studenti z celého světa. Cílem je ukázat, jak je úroveň společensky odpovědného chování v jednotlivých zemích rozdílná, podnítit zájem a diskusi o tom, že i v afrických zemích je třeba rozvíjet společensky odpovědné úsilí. Snahu o udržitelnost můžeme ale vidět i ve školní jídelně. Pečlivě vybírají potraviny, které v menzách servírují. Mají pouze dodavatele s eko certifikáty, kteří nabízí místní potraviny, včetně vegetariánských jídel.

Co dalšího jste v kampusu zaznamenala?

Velmi mě překvapily včelí úly umístěné na střeše jídelny, kterými se snaží přispět k biodiverzitě. V rámci environmentální odpovědnosti bychom ale našli celou řadu příkladů, kterými bychom se na českých vysokých školách mohli inspirovat. Areál školy v Oslo využívá geotermální energii pro vytápění a od roku 2006 snížil spotřebu energie o 30 procent. V dalších areálech škola používá buď solární panely, nebo mořskou vodu. Snahou této školy je omezit emise. Jen mezi lety 2017 a 2019 se je podařilo snížit o 21,6 procent. Všechny kampusy mají Eco-Lighthouse certifikaci, což je nejpoužívanější norský certifikát, který prokazuje environmentální úsilí.

Do boxu: „Areál školy v Oslo využívá geotermální energii pro vytápění a od roku 2006 snížil spotřebu energie o 30 procent. V dalších areálech škola používá buď solární panely, nebo mořskou vodu.“

Zmiňovala jste, že se norská univerzita také snaží přimět zaměstnance a studenty cestovat ekologicky. Jak to dělá?

Kolem areálů jsou zastávky MHD a stanice pro sdílené koloběžky a kola. V případě, že zaměstnanci cestují do práce autem, musí platit za parkování symbolický poplatek. Zdarma parkují jen majitelé elektromobilů. Snahou je minimalizovat služební cesty, takže už před pandemií se pracovní schůzky ve velkém organizovaly online. Také nakoupili emisní kvóty pro letecké cesty zaměstnanců, za rok tím kompenzují asi 39 procent emisí.

Jak na tom jsou v porovnání s přístupem této norské vysoké školy české univerzity?

Myslím, že se máme co učit. Některé univerzity už mají včelí úly, ale obecně je společensky odpovědných aktivit na českých vysokých školách málo. I když je nějaká univerzita v této oblasti aktivní, ostatní o tom nevědí. Zkrátka příklady dobré praxe příliš nesdílíme. K odpovědnosti nám do určité míry pomohla pandemie.  Začaly se rozvíjet aktivity jako bylo sdílení kapacit laboratoří pro testování na covid a byl to impulz pro spolupráci. Přestali jsme tolik cestovat, schůzky se konaly online, netiskli jsme tolik materiálů a najednou stačilo, když jsme si vše poslali mailem. Důležité je, abychom jako vysoké školy vychovávaly studenty ke společenské odpovědnosti. Vychováváme budoucí zaměstnance a manažery firem a když se jim tato myšlenka vštípí, mohou ji potom aplikovat v praxi.

Do boxu: „I když je nějaká univerzita v této oblasti aktivní, ostatní o tom nevědí. Zkrátka příklady dobré praxe příliš nesdílíme.“

Čím by se třeba naše univerzita mohla ve společenské odpovědnosti víc posunout?

Ve vzdělání už jsme začali, protože v některých kurzech promítáme myšlenku společenské odpovědnosti do výuky. Na Fakultě chemicko-technologické nabízíme program Udržitelný rozvoj v chemii a technologii. Dovedu si představit, že bychom podobné studijní programy zaměřené na společenskou odpovědnost a udržitelný rozvoj mohli mít i na dalších fakultách. V oblasti vědy už byly učiněny první kroky, které je potřeba dál rozvíjet. Kdybych měla být zcela konkrétní a podívat se na Univerzitu Pardubice jako celek, pak by pro začátek stačilo se zaměřit na důslednější třídění odpadu.

Může být univerzitní kampus více ekologický a udržitelný?

Kampus má mnoho budov, na které bychom mohli umístit solární panely. Vzhledem k tomu, že ceny energií jdou stále nahoru, by využití obnovitelných zdrojů bylo nejen ekologičtější, ale i ekonomičtější variantou. Přemýšlet můžeme také o větším osázení kampusu, což není vůbec nic složitého. Také by se dalo lépe pracovat s myšlenkou re-use nábytku. Na katedrách i fakultách se vyřazuje nábytek, který by se mohl hodit jinému pracovišti. Nafocením a zveřejněním na nějakém portálu bychom mu prodloužili život. Vyhodil by se až ve chvíli, kdy by o něj opravdu nikdo neprojevil zájem.

Mohou ke společenské odpovědnosti přispět i naši studenti?

Mohou toho udělat mnoho a začít lze už cestou do školy. Jako ekologicky smýšlející člověk a akademik, který se společenskou odpovědností aktivně zabývá, bych byla velmi ráda, kdyby se uvažovalo o zavedení symbolického poplatku za parkování aut v kampusu. To by se studentům asi moc nelíbilo, ale mohlo by je to přimět k tomu, aby nejezdili do školy autem, nebo aby se domluvili a využili spolujízdu, což je také environmentální chování. Často jezdí v jednom autě jeden student. Mohou se také snažit o úsporu papíru tím, že si nebudou tisknout veškeré materiály. Všichni mají notebook nebo tablet, takže papírovou formu většinou nepotřebují. Možností je ale daleko více.

Takže stačí, aby změnili jen drobnosti v každodenním životě?

Ano, mohou například zahrnout aspekt společenské odpovědnosti do svých každodenních nákupních rozhodnutí, ale také se mohou zapojit do zvelebování našeho univerzitního kampusu, organizace dobrovolnictví či dárcovství. Škála aktivit je široká. Inspiraci najdou v kurzech společenské odpovědnosti a udržitelné výroby a spotřeby, které naše univerzita nabízí.

doc. Ing. Liběna Tetřevová, Ph.D. (1973)

• Stojí za vznikem doktorského studijního programu Ekonomika a management podniků s procesními výrobami.
• Společenské odpovědnosti se při své akademické činnosti věnuje dlouhodobě.
• Je autorkou mnoha odborných publikací. Její jméno například nese obálka knihy Společenská odpovědnost firem společensky citlivých odvětví.
• V letech 2020–2022 byla řešitelkou projektu Programme for exchange of best practices in social responsibility, jehož výsledkem je kniha Moderní trendy společenské odpovědnosti firem, univerzit a municipalit: Příklady dobré praxe z České republiky a Norska.
• Ve volném čase se věnuje rodině, cestování, návštěvě divadel nebo četbě odborné literatury.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

Uchazečům o studium na vysoké škole se představila Univerzita Pardubice na veletrhu vzdělávání Gaudeamus v Praze.

Zájemcům o studium jsme vyzdvihli benefity studia na Univerzitě Pardubice - kompaktní kampus, ve kterém studenti najdou ubytování, ale i menzu nebo knihovnu a další služby. Patří mezi ně také nabídka studia v zahraničí prostřednictvím programu Erasmus+ nebo velké možnosti sportovních aktivit přímo na univerzitě. Výhodou je také dopravní dostupnost města a Pardubického kraje.

Veletrh Gaudeamus Praha proběhl na Výstavišti Letňany v úterý 24. ledna a trval do čtvrtka 26. ledna. Zájemcům jsme nabídli i praktické ukázky, například molekulární gastronomii od studentů Fakulty chemicko-technologické, speciální modely pro výuku a simulaci kritických stavů z Fakulty zdravotnických studií, mobilní 3D skener využívaný při dokumentaci památek z Fakulty filozofické nebo simulátor rozjezdu lokomotivy Dopravní fakulty Jana Pernera.

V rámci přednáškového bloku Univerzity třetího věku proběhne únorová přednáška o historii a současnosti výroby českého porcelánu.

Součástí této prezentace budou i ukázky ze soukromé sbírky porcelánu PULS, který vyprodukovala porcelánka Pfeiffer und Loewenstein v Ostrově u Karlových Varů (původně Schlackenwerth), a to od roku 1901 až do roku 1945. Dovolte, abychom Vás tímto pozvali na zajímavou výstavku porcelánu, a to všechny případné zájemce z FChT.

Výstavka s odborným výkladem se bude konat v pondělí 6. 2. 2023 v 10:00 ve velké  zasedací místnosti děkanátu FChT. Zájemci o přednášku, nechť se hlásí mailem doc. Marcele Pejchalové. Porcelán bude ke zhlédnutí toho dne do 11:30.

doc. Ing. Marcela Pejchalová, Ph.D.

POZVÁNKA

na 2. zasedání Akademického senátu FChT UPCE,

které se bude konat v pondělí 30. ledna 2023 od 13:00 hodin
v zasedací místnosti děkanátu FChT (budova HA)

Program zasedání:

1. Zahájení
2. Projednání materiálu „Plán nákupu investic FChT v roce 2023“
3. Různé

Podklady pro jednání jsou k dispozici na adrese: https://zamestnanci.upce.cz/akademicky-senat-fcht

doc. Ing. Martin Adam, Ph.D. - v.r.
předseda AS FChT UPCE

Nepolevujeme v tempu ani v prvním novoročním týdnu, kdy do naší demonstrační laboratoře zavítala další skupina nadšených žáků, tentokráte z fakultní Základní školy npor. Eliáše v Pardubicích, které přivedla paní učitelka Mgr. Monika Hrabánková.

Žáci si pod dohledem lektorky Ing. Hanky Doušové, Ph.D. vyzkoušeli filtraci za sníženého i normálního tlaku a pomocí karborafinu se pokusili odbarvit degasovanou colu. Prakticky si ověřili, co obnáší odměřování kapalin pomocí odměrného válce, dělených pipet, odměrných baněk či byret.

Svůj laboratorní talent a šikovnost pak museli všichni objevit při rekrystalizaci kyseliny salicylové. Odměnou jim bylo pozorování fluorescence vyloučených krystalů pod UV světlem. Vyzkoušeli si i metodu odměrné analýzy, alkalimetrickou titraci, a stanovili obsah kyseliny octové v octu. Konec titrace indikovali acidobazickým indikátorem fenolftaleinem.

Závěr pak patřil kapalnému dusíku s upozorněním „toto doma nezkoušejte“, kdy jeho teplotu –196 °C okusili žáci i paní profesorka doslova na vlastní kůži.

V rámci spolupráce mezi Fakultou chemicko-technologickou UPCE a fakultními základními školami, která je vedena snahou o soustavné prohlubování zájmu žáků o chemii a technické obory, navštívili již v minulém roce naši demonstrační laboratoř například žáci ze ZŠ Studánka v Pardubicích pod vedením Mgr. Pavlíny Zemanové. Kromě zmiňovaných patří mezi fakultní základní školy také ZŠ v Litomyšli, ZŠ Školní náměstí v Chrudimi a ZŠ Cerekvice nad Loučnou, na jejichž žáky se těšíme v letošním roce.

Milan Reinberk, DiS.
Ing. Hana Doušová, Ph.D.

S hlubokým zármutkem oznamujeme, že dne 30. prosince 2022 ve věku nedožitých 90 let zemřel profesor Jaroslav Holeček, který se natrvalo zapsal do kroniky života Fakulty chemicko-technologické jako vynikající vědec, skvělý pedagog, který navždy zůstane naším uznávaným kolegou.

Čest jeho památce!

Akademický senát Univerzity Pardubice bude od 6. ledna fungovat v novém složení. 

Volba členů do akademického senátu proběhla na univerzitě a jejich fakultách na přelomu listopadu a prosince loňského roku. Ve zvoleném složení bude Akademický senát působit ve volebním období od 6. ledna 2023 do 5. ledna 2026. 

Gratulujeme kolegyním a kolegům ke zvolení.

Členy Akademického senátu UPCE z řad akademických pracovníků byli zvoleni

Dopravní fakulta Jana Pernera
doc. Ing. Bohumil Culek, Ph.D. – Výukové a výzkumné centrum v dopravy
Ing. Tomáš Michálek, Ph.D. – Katedra dopravních prostředků a diagnostiky
Ing. Helena Becková, Ph.D. – Katedra dopravního managementu, marketingu a logistiky
doc. Ing. Jaroslav Kleprlík, Ph.D. – Katedra technologie a řízení dopravy

Fakulta ekonomicko-správní
JUDr. Martin Šmíd, Ph.D. – Ústav správních a sociálních věd
Mgr. Pavel Sedlák, Ph.D. – Ústav systémového inženýrství a informatiky
doc. Ing. Miloslav Hub, Ph.D. – Ústav systémového inženýrství a informatiky
Ing. Ondřej Kuba, Ph.D. – Ústav ekonomických věd

Fakulta elektrotechniky a informatiky
Ing. Daniel Honc, Ph.D. – Katedra řízení procesů
Mgr. Alena Pozdílková, Ph.D. – Katedra matematiky a fyziky
Ing. Jan Panuš, Ph.D. – Katedra informačních technologií
Ing. Karel Juryca – Katedra elektrotechniky

Fakuta filozofická
PhDr. Adam Horálek, Ph.D. – Katedra sociální a kulturní antropologie
Mgr. Michal Kleprlík, Ph.D. – Katedra anglistiky a amerikanistiky
doc. PhDr. Tomáš Jiránek, Ph.D. – Ústav historických věd
doc. Mgr. Martin Čapský, Ph.D. – Ústav historických věd

Fakulta chemicko-technologická
Ing. Petr Bělina, Ph.D. – Katedra anorganické technologie
doc. Ing. Jan Fischer, CSc. – Katedra analytické chemie
doc. Ing. Aleš Imramovský, Ph.D. – Ústav organické chemie a technologie
doc. Ing. Anna Krejčová, Ph.D. – Ústav environmentálního a chemického inženýrství

Fakulta zdravotnických studií
Mgr. et Mgr. Ondřej Podeszwa – Katedra ošetřovatelství
Mgr. Vít Blanař, Ph.D. – Katedra ošetřovatelství
Mgr. Jana Škvrňáková, Ph.D. – Katedra ošetřovatelství
Mgr. Eva Hlaváčková, Ph.D. – Katedra klinických oborů

Fakulta restaurování
MgA. Ivan Kopáčik – Ateliér restaurování papíru, knižní vazby a dokumentů

Celouniverzitní útvary
Mgr. Pavel Brebera, Ph.D. – Jazykové centrum

Členy Akademického senátu UPCE z řad studentů byli zvoleni

Dopravní fakulta Jana Pernera
Ing. Jiří Šlapák – 5. ročník doktorského SP Dopravní prostředky
Marek Manojlín – 2. ročník bakalářského SP Technologie a řízení dopravy

Fakulta ekonomicko-správní
František Kvapil – 1. ročník bakalářského SP Multimedia ve firemní praxi
Ing. Tomáš Fišera – 1. ročník doktorského SP Regionální a veřejná ekonomie

Fakulta elektrotechniky a informatiky
Šimon Pipek – 2. ročník bakalářského SP Automatizace
Michal Nejedlo – 3. ročník bakalářského SP Elektrotechnika a informatika

Fakulta filozofická
Mgr. Jindra Lavrenčíková – 1. ročník doktorského SP Historické vědy
Mgr. David Rozen – 3. ročník doktorského SP Philosophy

Fakulta chemicko-technologická
Bc. Petr Leinweber – 2. ročník navazujícího magisterského SP Anorganická a bioanorganická chemie
Štěpán Vrubel – 2. ročník bakalářského SP Polymerní materiály a kompozity

Fakulta zdravotnických studií
David Hoffman – 1. ročník bakalářského SP Zdravotnické záchranářství
Anděla Kašparová – 1. ročník bakalářského SP Zdravotnické záchranářství

Fakulta restaurování
George Višněvský – 2. ročník bakalářského SP Restaurování a konzervace děl hmotného kulturního dědictví

Kompletní výsledky voleb jsou dostupné na zaměstnaneckém i studentském intranetu. 
 

Je mu 31. Vystudoval Materiálové inženýrství na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice a k tomu ještě filozofii. Nedávno už jako pedagog získal Patrik Čermák cenu ministra školství.

„Je to ocenění mé práce, které jsem se docela dost věnoval. Jsem poměrně mlád a kdybych přebíral cenu za celoživotní přínos, připadal bych si poměrně nepatřičně. Ale jde o cenu, která se udílí za poslední tři roky, což je právě doba mého působení na vysoké škole,“ říká.

Laboratoř jako koníček

Na ceremoniál do Prahy s Čermákem cestovala i jeho manželka, se kterou zároveň spolupracuje. Nechyběl ani student, který ho na cenu nominoval. Ten uvedl: „Stal se jedním z nejoblíbenějších vyučujících. Hlavní náplní jeho pedagogického působení je vedení laboratoří z fyziky. Zde se významnou měrou zasadil o inovaci laboratorních úloh, návodů k nim a celkového přístupu k výuce. Studenti si dokonce po dvou semestrech vyžádali pokračování předmětu.“

Vyučující kvůli laboratořím lehce utlumil svou vědeckou činnost. „Ale baví mě to. Snad jsem to přenesl i na studenty. Baví mě, když to baví ostatní. Věková blízkost ke studentům je pro mě určitou výhodou, ale spíš všechno tkví v přístupu k předmětu a studentům samotným. Ani tak nejde o to, co člověk vyučuje.“

Do univerzitních laboratoří docházel Patrik Čermák už v době středoškolských studií. „Tenkrát jsem ještě závodně tancoval, chodil jsem na kurzy angličtiny, ale musel jsem to kvůli nedostatku času škrtnout. Na vysoké škole jsem se asi tolik nebavil. Člověk se může opíjet jenom trochu,“ prozrazuje s úsměvem svůj recept na úspěch.

Hit sociálních sítí

Jako student Patrik Čermák organizoval oblíbenou celorepublikovou konferenci Vědění mladým a diskuzní večery Kavárna Universitas. V posledních dvou letech se zapojil do programu Yoda Mentorship, organizoval soutěž Na den vědcem pořádanou NASA anebo dělal on-line porotce v největší mezinárodní přehlídce vědeckých a technických prací mladých talentů v USA (Regeneron ISEF).

Své nadšení pro vědu a výuku akademik pravidelně demonstruje na univerzitních popularizačních akcích. Taky si za covidu založil instagramový účet. „Učil jsem laboratoře z fyziky on-line. S manželkou jsme úlohy nahrávali, posílali jsme studentům data, komentovali jsme to. Studenti se mohli ptát, a pak z toho zpracovávali protokol. Postoval jsem tam fyzikální experimenty a další zajímavosti ze světa vědy. Stalo se to poměrně populárním. Pokračuju v tom dodnes.“

A co v roce 2023? „Chtěl bych ve formě skript vydat nové laboratorní návody, které jsme začali psát. Pak taky v září pořádáme velkou mezinárodní vědeckou konferenci. Prostě pokračovat v klidu a jistě…“

Článek je se svolením převzatý z Českého rozhlasu Pardubice. 

Když neběhá po hřišti, navléká bílý plášť a zavírá se do laboratoře. Doktorandka z Fakulty chemicko-technologické Denisa Kolářová je nejen vědkyní v úspěšném týmu profesora Holčapka, ale také českou reprezentantkou, trenérkou a rozhodčí v korfbalu.

Korfbal není moc obvyklý sport. Jak byste ho popsala?

Korfbal je jediný míčový sport, který hrají společně holky a kluci. V každém týmu musí být čtyři dívky a čtyři chlapci. Je velmi podobný basketu, akorát že my nemůžeme s balónem běhat a driblovat a hrajeme i za košem. Je pravda, že to není úplně známý sport, ale je genderově vyvážený. To je v posledních letech velké téma a korfbal jde příkladem. Třeba ho právě tohle pomůže více proslavit.  

Nemáte někdy obavy, když hrajete kontaktně i proti mužům?

Samozřejmě se může stát, že se třeba srazíme, a to je pak nepříjemné. Jinak se ale není čeho bát, protože dalším pravidlem korfbalu je, že dívku může bránit pouze dívka a chlapce zase jen chlapec. To riziko střetu s mužem tedy není tak veliké.

Co je cílem?

Cílem je trefit koš soupeře, který se nachází ve dvou třetinách poloviny hrací plochy. Zároveň se vždy po dvou bodech střídá obrana s útokem, takže každý hráč musí umět obojí. Musím být dobrá v útoku, ale i v obraně, což se mi na korfbalu hrozně líbí.

Co musí hráč umět?

V korfbalu jde hlavně o běhání a přesnost, člověk musí mít mušku, aby mohl dávat koše. To není vždy úplně jednoduché, protože koš je ještě o půl metru výš než ten basketbalový. Trénujeme samozřejmě i techniku. Zkrátka člověk musí být šikovný a mít fyzičku. Jinak je na korfbalu krásné to, že k němu nic nepotřebujete, žádnou raketu nebo hokejku, stačí jen botasky.

Kdy a proč korfbal vznikl?

Vymyslel ho už v roce 1902 holandský učitel, který si lámal hlavu s tím, že na prvním stupni základní školy je smíšený tělocvik a neexistuje žádný sport, který by bavil všechny. Když se hrál fotbal nebo basketbal, kluci si vždy užili hru více. Proto vymyslel korfbal, aby měli holky a kluci stejné možnosti, mohli si všichni zahrát a všechny to bavilo.

Kdy jste tento sport hrála poprvé?

Když jsem byla v první třídě, přišla za mamkou hlavní vychovatelka z naší školy, která korfbal trénovala, s tím, že potřebuje do týmu holky. A tak jsem začala hrát. V té době jsem z toho ale neměla moc rozum. Až tak ve třetí třídě jsem začala zjišťovat, že mě to hrozně baví, a dnes se už korfbalu věnuju 19. rok. Vždy se mi na tom líbilo, že tým je smíšený. Myslím, že mi to dalo hodně do života, naučilo mě to vycházet s oběma pohlavími a komunikovat nejen s kámoškami, ale taky s kluky.

Jak se z holky, která chodí v první třídě na korfbal, stane reprezentantka ČR?

Velmi brzy jsme začali jezdit na zápasy a jelikož tento sport není tolik rozšířený, tak už jako prcci jsme hráli třeba v Děčíně, Českých Budějovicích, Brně, zkrátka po celé České republice. Začala jsem pozorovat, že se zlepšuju a ve 12 letech mě pozvali do reprezentace do 16 let. Jeli jsme na turnaj do Holandska, čímž odstartovala moje kariéra. Ve 14 letech jsem v kategorii do 16 let získala titul nejlepší hráčky světa, a za rok se to opakovalo. V té době jsem již začala hrát i v kategorii do 19 let a následující rok se mi opět povedlo stát se nejlepší hráčkou světa v této kategorii. V 16 letech jsem pak jela na světové hry do Kolumbie. Za největší úspěch považuji, že jsme se kvalifikovali s reprezentací do 21 let na mistrovství světa do třiadvaceti let. Hrálo se v Olomouci, takže doma, díky čemuž tam byla skvělá atmosféra, a my jsme vybojovali bronz. Od té doby ale už aktivně nehraju, jsem po dvou operacích s kolenem a čekám na další. Bohužel se všechny ty úspěchy podepsaly na mém zdraví.

Takže sport vám dovolil procestovat svět…

Díky korfbalu jsem byla v Kolumbii, v Jihoafrické republice, Portugalsku, v Německu a mockrát v Holandsku. Tam jsem jezdila třeba i šestkrát za rok, protože jsme tam měli soustředění a turnaje.

Vy ale korfbal jenom nehrajete…

To je pravda, vedle toho také trénuju děti a dospělé a jsem rozhodčí. Říkala jsem si, že chci pořádně znát pravidla, a také si vyzkoušet být ve všech pozicích. Je jednoduché jako hráč neustále nadávat na rozhodčího, ale já jsem chtěla znát i ten druhý pohled. Člověk si uvědomí, že jsme také jenom lidé. Nejsme roboti a děláme chyby. Stejně tak, jako ji může udělat hráč, ji může udělat i rozhodčí. Zjistila jsem, že mě pískat korfbal baví, a že mi navíc pomohlo si v hlavě srovnat mnoho věcí. Na hřišti moc ráda vyjadřuju svoje emoce a pocity. Snažím se to dělat slušně, ale někdy se neovládnu. Od doby, co pískám, jsem se velmi zklidnila a začala mít větší pochopení. Teď je ze mě už mezinárodní rozhodčí.

Jste rozhodčí ve sportu, kde hrají i muži. Nedochází občas ke konfliktním situacím?

Občas se něco vyvrbí, někteří muži si musí dokazovat, že ženská jim přece nebude rozkazovat. Ale já jsem drsnější povaha, takže si to nikdy nenechám líbit. Je potřeba ukázat, že já jsem tu rozhodčí, já rozhoduju a nebudu o tom s nikým diskutovat. Mně se to naštěstí daří, možná mi pomáhá i to, že jsem dost vysoká. A mou nejlepší obranou je úsměv, nehádám se s nimi, nevstupuju do konfliktu, což mnohé rozhodí a je klid.

Do toho navíc trénujete děti.

Být trenér je s mojí povahou těžké. Na hřišti ráda vyjadřuju emoce, a když je člověk součástí týmu, chce hráčům poradit. Jako trenér ale musí jen stát na kraji a nemůže na hřiště, to je pro mě vždy těžké (smích). Já jsem vždycky chtěla dělat všechno a chtěla jsem být ve všem nejlepší. Chtěla jsem být nejlepší jako hráč, jako trenér i jako rozhodčí, ale ono nejde dělat všechno na sto procent. Takže když se mi stal úraz a moje kariéra šla stranou, řekla jsem si, že se budu věnovat hlavně pískání a dětem. Chci jim předat to všechno, co jsem se naučila.

Kolik času sportu věnujete?

Hrozně moc. Dokud nemám vlastní rodinu, tak to jde, ale i tak se velmi často potýkám s velkým časovým presem. Snažím se stíhat všechno, někdy se mi to daří a někdy ne, ale tak to prostě je. Někdy mám pocit, že z laborky lítám jenom na korfbal a zase zpátky.

Už jste nakousla, že kromě sportu jste úspěšná také ve výzkumu, dokonce jste v excelentním týmu prof. Holčapka.

Na to jsem hrozně hrdá a pyšná. I proto nechci vše přizpůsobovat jenom sportu. Chci dávat hodně energie i do vědy a výzkumu, protože vím, že pod vedením profesora Holčapka můžu ve vědě něčeho dosáhnout. Navíc jsem mu velmi vděčná, protože on si mě vybral. Po jedné zkoušce mi řekl, že ve mně vidí potenciál, a zeptal se mě, jestli u něho nechci psát diplomku. Řekla jsem si, že teď nebo nikdy. Byl to pro mě nový náboj, který mi přinesl spoustu příležitostí. Takovou přidruženou je i zlepšení angličtiny, kterou jsem na střední trochu flákala. Ve výzkumném týmu máme mnoho cizinců, se kterými se jinak nedomluvím.

Za diplomovou práci jste získala i cenu rektora. Čemu jste se věnovala?

Věnovala jsem se analýze sfingolipidů. S týmem se zaměřujeme na výzkum detekce různých typů rakoviny a v poslední době bylo dokázáno, že tato třída lipidů je biomarkerem v rakovině a jsou v ní způsobeny určité dysregulace. Právě proto jsem se se věnovala sfingolipidům. Používala jsem hmotnostní spektrometrii a zoptimalizovala jsem si novou metodu. Musím říct, že mě ta práce hrozně bavila. Přihlásila jsem ji i do dvou soutěží. V jedné jsem nebyla úspěšná, ale v ceně Siemens jsem zabodovala. Přestože se tato firma soustředí spíš na elektroniku, toto téma je zaujalo. Jsem ráda, že dokázali ocenit analytickou chemii, protože detekce rakoviny ve včasném stádiu je hrozně moc důležitá.

Právě za detekci rakoviny slinivky v raném stádiu, a to dokonce z jediné kapky krve, sbírá ceny i profesor Holčapek a jeho tým…

V tom je to unikátní. V dnešní době se dělají různé biopsie, odběry krve a podobné invazivní metody, které jsou často bolestivé. My také odebíráme krev, ale stačí nám pouze malé množství, díky kterému dokážeme odhalit rakovinu. Víme, že lipidy hrají v rakovině velkou roli a jejich analýza není úplně jednoduchá, ale výsledek je potom neskutečný.

Jak se tento významný objev nyní může posouvat?

Metoda detekce rakoviny slinivky břišní z kapky krve je už patentovaná, ale přesto je před námi ještě kus cesty. Tento proces trval sedm let a teď musí metoda projít klinickým testováním. Budou se odebírat vzorky a už jich nebudou stovky, ale tisíce. A ty tisíce vzorků musí ukázat, že to opravdu funguje. Cílem samozřejmě je, aby doktoři metodu přijmuli, výsledkům věřili a posílali na ni své pacienty. Pokud budoucí klinická studie dopadne dobře, bude to obrovský převrat.

Mají chemie a korfbal něco společného?

Tým. Stojím si za tím, že jak v korfbale, tak i v chemii potřebujete kolem sebe tým. Ve více lidech se to lépe táhne, a když vím, že mám za sebou tým, který je mi oporou, vše je snazší. Díky týmu v korfbale i tomu vědeckému nemám stopku. Oba týmy jsou mým hnacím motorem, abych všechno zvládla.

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě. 

V těchto dnech ukončilo 38 studentů druhý semestr Univerzity třetího věku (U3V) „Chemie pro život“, ve kterém se populárně naučnou formou seznámili s nejnovějšími poznatky z  oblasti zaměřené na „Chemii a potraviny“.

Vyučující nejen z řad akademických pracovníků Univerzity Pardubice představili rozmanitá témata a prezentovali příběhy často se zcela nečekaným rozuzlením. Například o cestě od různých „dryáků“ alias patentních léčiv k nápojům denní spotřeby jako Coca-cola a Tonic. Nebo o otravách spojených s technologickými chybami při výrobě běžných alkoholických nápojů, jako je třeba i pivo.

Zajímavé bylo seznámení s patogeny v potravinách a metodami jejich detekce. Přednáška o mikrobiologické kvalitě nejen pitných vod přinesla i cestovatelské zážitky z toulek po České republice.

Svět plísní překvapil svou neuvěřitelnou pestrostí a také barevností. Nemohla chybět ani tolik veřejností sledovaná a diskutovaná „éčka“ v potravinách,  různé mýty o potravinách i vědecké poznatky o přípravě stravy v domácích podmínkách. Studenti se dověděli co je to vyvážený jídelníček, jaká jsou rizika podvýživy seniorů a že jíst zdravě neznamená jíst jen neochucenou zeleninu. Byli přizváni také „k putování“ potravin od výrobce k zákazníkovi, kdy se hovořilo o podstatě logistického řetězce potravin dále do obchodů a v neposlední řadě ke správnému výběru potravin v praxi bez toho, aniž by se nechali zlákat barevným obalem.

Balení potravin bylo dále diskutováno z různých úhlů pohledu, stejně tak i druhy a funkce obalu, nové trendy v balení potravin s ohledem na dopady na životní prostředí a také byl zmíněn rostoucí tlak na udržitelný rozvoj.

Na závěr se odehrála pomyslná „třešnička na dortu“ v naší demonstrační chemické laboratoři, kde byli studenti prakticky zasvěceni do tajů molekulové gastronomie a měli dokonce i možnost ochutnat zcela neobvyklé kulinářské speciality.

Věříme, že U3V „Chemie pro život“ podporuje aktivní přístup k životu v postproduktivním věku. Se studenty se setkáme opět v dalším semestru v lednu nadcházejícího roku.

Tímto chceme také poděkovat všem přednášejícím a realizačnímu týmu za výbornou spolupráci při uskutečňování tohoto programu.

doc. Ing. Anna Krejčová, Ph.D.,
garantka programu U3V Chemie pro život
foto Milan Reinberk