Univerzita Pardubice se představila na světové výstavě EXPO 2025 prostřednictvím společnosti Lipidica. V pátek 25. července v Českém národním pavilonu v japonské Ósace předvedla světově unikátní krevní test na rakovinu slinivky břišní. Spin-off založila Univerzita Pardubice (UPCE) společně s českým holdingem FONS JK Group a.s.

V Japonsku společnost vystoupila s oficiální prezentací v rámci programu Českého národního pavilonu – Den vzdělávání (EDU Day). Kromě toho absolvovala důležitá setkání s odborníky v oblasti nádorů pankreatu. Ale také lipidomické analýzy, která je základem unikátního testu na rakovinu vyvinutého v týmu analytického chemika prof. Michala Holčapka z Fakulty chemicko-technologické UPCE.

„Jedním z našich cílů bylo navázat kontakty, které by nám mohly pomoci při vstupu na zahraniční trhy. Výhodou pro nás je, že kromě Česka máme patent na včasné odhalení nádorů pankreatu i ve Spojených státech amerických a také právě v Japonsku, což našim aktivitám dodává v očích potenciálních zahraničních partnerů kredibilitu. Účast na EXPO bereme jako velkou poctu a příležitost,“ uvedla Karolina Kašparová, obchodní ředitelka společnosti Lipidica.

Prezentace na světové výstavě se zúčastnil také rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek a prorektorka pro vnější vztahy prof. Petra Bajerová. „Vážíme si možnosti představit výsledky špičkového výzkumu Univerzity Pardubice, kterým lipidomická analýza rozhodně je. Navíc výzkumu, který ve spolupráci se společností FONS JK Group a.s. úspěšně směřuje do praxe,“ řekl rektor UPCE prof. Libor Čapek.

Česko se na EXPO 2025 představuje pod tématem „Talent a kreativita pro život“. S prezentací inovací pomohla právě Lipidica, jejíž unikátní test nyní prochází klinickou studií a v případě úspěšného potvrzení má šanci zachraňovat životy po celém světě. Lipidica v současné době provádí ve spolupráci se 16 nemocnicemi v České republice klinické ověření lipidomického testu. Zájem veřejnosti o pomoc během testování překročil očekávání. Před měsícem společnost informovala, že se jí už díky množství přihlášených dobrovolníků podařilo ukončit nábor zájemců do jednoho ze dvou ramen studie. 

„Náš dotazník vyplnilo přes 8 000 lidí a z nich 272 prošlo podrobným sítem k dalšímu testování, takže se podařilo naplnit kapacitu. Stále ale hledáme pro studii osoby s nově diagnostikovaným nádorem v časném stádiu. Předpokládáme, že první výsledky klinické studie budeme mít k dispozici již koncem tohoto roku. V polovině roku 2026 by měla být studie řádně ukončena a poté budeme zpracovávat výsledky s cílem získání certifikace testu,“ dodala Karolina Kašparová.

Společnost Lipidica, a.s., která se zaměřuje na vývoj a komercializaci metody včasné diagnostiky rakoviny slinivky břišní z krve, získala už v roce 2023 Cenu Neuron za propojení vědy a byznysu.

Delegace se zástupci 17 českých vysokých škol, včetně rektora Univerzity Pardubice prof. Libora Čapka, se v Tchaj-peji setkala s více než 50 tchajwanskými partnery. Fórum vysokoškolského vzdělávání Tchaj-wan–Česko 2025 nabídlo prostor pro prohloubení stávající spolupráce. Studující z Tchaj-wanu tvoří v Česku početnou komunitu, v roce 2024 jich tu studovalo téměř 500.

Cílem dvoudenní návštěvy byla podpora meziuniverzitních vazeb, výměnných pobytů a společných projektů v oblasti vzdělávání, výzkumu i kultury. Tématem byly i atraktivní příležitosti pro české studenty, například letní školy, stáže či výměny hrazené místními univerzitami. 

Poté se zástupci univerzit přesunuli do japonské Ósaky na světovou výstavu EXPO, kde v českém pavilonu vrcholil Český národní den. V pátek 25. 7. se pardubická delegace představila na Dnu vzdělávání. Společnost Lipidica prezentovala unikátní metodu testování na rakovinu slinivky vyvinutou týmem analytického chemika prof. Michala Holčapka z Fakulty chemicko-technologické UPCE.

FOTO: Dům zahraniční spolupráce

Země se spojila v jeden kontinent, na kterém se největší obavou přeživších stávají lovci, kteří je unáší. Takový sen dokázala studentka Fakulty chemicko-technologické Marie Znamínková přetvořit v knihu. Tedy rovnou dvě, a na posledním dílu sci-fi trilogie už pracuje. K tomu píše další sci-fi knihu. A ještě pohádku. Pro tuhle doktorandku studující ekonomii chemických podniků je nicnedělání zkrátka sprosté slovo. 

„V jedné malé, válkou takřka nezničené vesničce, se v rodinném domku probudila dívka. Usnula u své sestry v pokoji poté, co si do noci povídaly, a kupodivu ji překvapilo, když se nevzbudila ve své posteli. Nemusela ani rozsvěcet, aby věděla, že její sestra tvrdě spí, neboť se její klidné oddechování rozléhalo tichem. Protáhla se a zamžourala do tmy. Oči měla rozespalé a myšlenky stále ještě ve snění, ale rychle se probrala, když uslyšela něco jako zvířecí vrčení…“

Právě takhle začíná příběh Generace, který vypráví studentka Marie Znamínková. Jednou si řekla, že napíše sci-fi trilogii a dnes v ruce hrdě drží první dva díly. Na začátku našeho povídání je trochu nervózní. Na pozornost by přitom sympatická černovláska měla být zvyklá. Má za sebou několik autorských čtení i setkání s fanoušky. Většinou ji představují jako spisovatelku, což jí pořád připadá trochu neuvěřitelné. 

Slyšíte na oslovení paní spisovatelko?

Je zvláštní ho slyšet, protože se spisovatelkou zatím necítím. Oslovují mě tak hlavně při akcích v knihovnách, kam chodím moc ráda. Lidé jsou vždycky nadšení, že jsem živá, z masa a kostí, navíc mladá (smích).

O čem vaše knihy jsou?

Vždy jsem tíhla ke sci-fi. Moje knížky se označují jako young adult, takže jsou pro moje vrstevníky a mladší čtenáře. V první knize vyprávím o tom, že se země zase spojí v jeden kontinent, na kterém se objevují lovci. Jdou po těch, co přežili, a dostanou i dívku Jessicu. Mezi ní a lovcem Silvestrem je však nevysvětlitelné pouto, které pomůže odhalit zkaženost sídla lovců a pravdu o jejich minulosti a tajném experimentu. Ve druhém dílu dějem zamíchá ztracená paměť, která může změnit nejen budoucnost, ale i minulost světa. Hlavní hrdinka se navíc dostává do spárů vědců.

Jste hlavní hrdinkou toho příběhu?

Jsem i nejsem. Prostředí i její rodinné zázemí je velmi podobné tomu mému. Její povaha mi ale už tolik podobná není. Ve skutečnosti je to jedna z mých nejméně oblíbených postav. Začínám ji mít ráda až nyní při psaní třetího dílu (smích).

Už víte, jak to celé dopadne?

Třetí díl téhle sci-fi trilogie je momentálně v procesu, jsem asi v půlce. Ale popravdě ještě nevím, jak se to celé uzavře. Dost možná to překvapí i mě.

Jak to?

Celý příběh se odehrává v mojí hlavě. A teprve, když píšu, prožívám děj s postavami tak, jak přichází. Proto ještě nevím, kam přesně se linka v danou chvíli odvine, kdo co udělá, co řekne, co ho motivuje a kam ho to dovede. Když jsem napsala a vydala první díl, po přečtení jsem v něm kromě chyb, objevila i věci, které ani mně samotné nebyly úplně jasné. Nevysvětlila jsem některé souvislosti, technické věci nebo třeba vztahy mezi postavami. Vůbec jsem například nechápala, proč je jedna postava na jinou později najednou tak agresivní. Proč zrovna tato postava má takový charakter? To se mi objasnilo až při psaní druhého dílu. Teprve v něm vyplynulo, co za tím je, s čím a jak to souvisí. 

Vy si nevedete žádné poznámky k ději, postavám, vztahům mezi nimi? Nosíte všechno jenom v hlavě?

Je to zvláštní, ale je to tak. Všichni říkali, že potřebuju mít osnovu, nebo aspoň vědět, jak to skončí. Tak jsem si založila deník, ale nakonec jsem si do něho napsala stejně jenom postavy (smích). Všechno ostatní jako místo, charaktery, vztahy mezi postavami mám opravdu jen v hlavě, ale chci to postupně převést na papír. Můj mozek funguje asi trochu jinak než mozek většiny lidí. Připadám si trochu jako, kdybych byla nástroj pro vyprávění toho příběhu. A ono to tak asi i bude... Když začnu psát, všechny informace a souvislosti mi v tu chvíli hned naskočí a okamžitě se propojí. 

Jako kdyby vám někdo připojil do hlavy flashku s informacemi, které zrovna potřebujete…

Přesně, všechno se mi najednou nahraje do hlavy a já mám v tu chvíli pocit, že vlastně koukám na film. Filmy zbožňuju a doslova všechno k nim přirovnávám. I to, co čtu, vidím nejdřív jako film. 

Jak potom vypadá vaše psaní?

Když si sedám k psaní, úplně se zrelaxuji. Během chvilky nevnímám okolní svět a žiju dějem, který přichází tak nějak sám. Občas mě při psaní něco úplně vykolejí. Dopředu nevím, co se bude zrovna dít, tak píšu, píšu a z jedné postavy, která je dlouhodobě nemocná, najednou zničehonic vyleze věta, která ukončila jednu kapitolu: „Neudělal bys to pro mě, ani kdyby to bylo to poslední, co bych si přál před smrtí?“ A já na to hned: „Cože? Ta postava vážně umře? No páni!“ Takže tak nějak... (smích), dopředu zkrátka nic neplánuju.

Utíkáte do svých knížek i před současným světem?

Řekla bych, že jo. V tomhle světě je tolik těžkých okolností, tolik věcí, které musíte zvládnout a vyrovnat se s nimi, pořád na vás někdo v něčem tlačí. Když píšu, je mi dobře. Vždycky se ze všeho dokážu vypsat. Psaní prostě miluju, je to jeden z prostředků, jak se vyjádřit a zároveň dát prostor mé neuvěřitelně bujné fantazii. Proto jsem teď z ničeho nic začala psát ještě další knížku, je o zombících (smích).

Kde vlastně berete inspiraci k psaní?

Inspirace je u mě velmi zajímavá věc. Když mám nějakou myšlenku, vždycky si ji poznamenám, abych ji později mohla rozvinout a nikam se mi přitom neztratila. Napadají mě různě, když jedu autobusem, když koukám z okna nebo třeba na návštěvě u kamaráda na koleji. Stála jsem na balkóně a koukala dolů a najednou mě napadlo, že určitě musím použít, jak někdo padá dolů a chytá se sítě proti ptákům. Najdete to ve druhém díle.

A odkud přišla inspirace k celé knize?

Ze snu. Zdál se mi, když mi bylo 14 let. A dokázala jsem ho převést už do dvou knížek. I ti zombíci přišli ze snu.

Našla Generace už svoje fanoušky?

Našla, a jsem za to moc ráda. Před několika měsíci si ke mně ve vlaku přisedla jedna slečna a z batohu si vytáhla moji knížku. Říkám si cože? To snad není možné? Neudržela jsem se a zeptala se, jak se jí to líbí. Měla na mě tisíc otázek, a nakonec jsme si báječně popovídaly.

Chtěla vědět, co se stane dál?

Jasně že chtěla, ale já jsem to nemohla prozradit, protože jsem to v tu chvíli ještě nevěděla. 

Máte rozepsané i něco dalšího?

Baví mě psaní pohádek. Zrovna jsem jednu napsala. Tentokrát jako scénář. V šuplíku mám i pár detektivek a knihu o andělech.

Píšete také scénáře?

Zkouším to. Nevím, na jaké bázi funguje můj mozek, ale scénář jsem napsala za necelé dva týdny. Zdá se mi dobrý, a jsem proto hodně zvědavá na zpětnou vazbu. 

Píše se scénář jinak než kniha?

Psaní scénáře má jiné zákonitosti a také jeho vzhled je naprosto jiný než u běžné knihy. Je postavený na přímé řeči. Obsahuje stručný úvod, kde se scéna odehrává, následuje krátký popis toho, co se děje, a pak jsou už jen rozepsané dialogy jednotlivých postav. Občas si říkám, jestli z toho nevznikne blbost, ale zatím se mi to daří.

Poslední dobou vás můžeme zahlédnout i v televizi, je to tak?

Ano, dělám komparz a občas mám i nějaké vedlejší role. Uvidíte mě třeba v seriálech Zoo nebo Kamarádi. 

Láká vás film?

Filmy miluju. Odmalička jsem chtěla být herečkou, ale rodiče trvali na tom, aby ze mě bylo „něco normálního“. Stejně jsem si k filmu cestu našla přes komparz. Teď mě ale hrozně zajímá, jaké to je na druhé straně, chtěla bych zkusit scenáristiku a režii.

A jak tohle všechno jde dohromady s ekonomií chemických podniků, kterou studujete?

Asi moc ne. Do bakalářského studia jsem se přihlásila vlastně omylem a pak už tu tak nějak zůstala. Navíc jsem tu potkala skvělé kamarády, se kterými si vzájemně pomáháme a perfektně se při studiu doplňujeme. Musím říct, že vším, co dělám, si neskutečně rozšiřuju obzory. A baví mě to. Takže tohoto omylu skutečně nelituji.

Na čem pracujete ve škole?

Čeká mě toho hodně, ale výstupem bude samozřejmě disertace. Zkoumám komunikaci a propagaci v oblasti energetických nápojů v rámci společenské odpovědnosti. Zajímá mě, jak to s nimi lidé mají, jak hodně je pijí a nakolik je to ovlivňuje. 

Prováděli jste průzkum?

Každý druhý říká, že „energeťáky“ nepije, ale z dat vylezlo, že vůbec je nepije jenom 33 procent dotázaných. Ve vzorku bylo o dost víc lidí v kategorii 18 až 28 let než od 29 do 43 let. Takže z dat spíš vychází, že mladší skupina je pije víc. Uvidíme, co zajímavého z toho ještě vytáhnu. 

Do jaké skupiny se řadíte vy?

Já se energetickým nápojům snažím vyhýbat a piju je skutečně velice výjimečně, párkrát do roka. Mám problém se vstřebáváním kofeinu, takže stejně to mám i s kávou.

Jak byste popsala sama sebe?

Jsem hrozný workoholik, nemám den, kdy bych něco neudělala. Na konci loňského roku jsem měla hrozně velké prozření a řekla jsem si, že se chci zaobírat už jen věcmi, které mě baví. Píšu, studuju, pomáhám sestře se zvířaty a také doučuju matematiku a češtinu. Za tu dobu, co doučuji, jsem měla hodně dětí s různými poruchami, hlavně dyslexií a dysgrafií. Sama se čtením a klasickým psaním rukou bojuju, tak vím, jak na to. Snažím se je podporovat i jinak a probírat témata, která je trápí, mnohdy se týkají šikany a sebepoškozování. Taková cesta má podle mě smysl a opravdu mě naplňuje.

… Silvestr ucítil, jak mu do hlavy pomalu vstupuje tlak. Začal si vzpomínat. Už věděl, jak se ta dostal, a měl představu o tom, kde se nachází. Uslyšel zakašlání následované rázným pššš. „Haló? Je tu někdo? Houkl a natáhl krk směrem ke škvíře mezi závěsy, přes kterou byla vidět nepatrná část místnosti. Silvestr uslyšel, jak kdosi vstal ze židle a rozešel se za lovcem. Netrvalo to dlouho a ona osoba odhrnula závěs, čímž vpustila Silvestrovi do očí oslnivou záři umělých světel. Lovcův zrak se podlil pálivými slzami. Přimhouřil oči. „Danieli?“ Těmito slovy uzavírá Marie Znamínková druhý díl Generace. Začtete se také?

Je těžké v Česku vydat knihu? Jak celý proces probíhá? A je autor v balíku? Marie Znamínková byla hostkou i v našem podcastu UPCE On Air.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 114, v tištěné i on-line podobě.

Fakulta chemicko-technologická UPCE dlouhodobě spolupracuje se středními školami v regionu i mimo něj. V rámci podpory přírodovědného a technického vzdělávání nabízíme středoškolákům možnost navštívit demonstrační laboratoř a naše pracoviště v rámci exkurzí. Věříme, že přímý kontakt s oborem je klíčovým krokem na cestě k informovanému výběru budoucího studia.

Spolupráce se středními školami je pro naši fakultu jednou z priorit v oblasti popularizace vědy a náboru budoucích studentů. Během školního roku 2024/2025 jsme v našich prostorách přivítali přes 250 studentů z různých typů středních škol – gymnázií, odborných škol i lyceí.

V demonstrační laboratoři a ve výukových laboratořích vybraných pracovišť jsme připravili program „na míru“ studentům z různých středních škol.

Studenti si tak mohli vyzkoušet základní i pokročilé laboratorní techniky, syntetické postupy nebo odměrné analýzy. Programy byly koncipovány tak, aby kromě odborného přínosu nabízely i atraktivní a srozumitelnou formu – součástí byly vždy také efektní demonstrační experimenty či tematické bloky v duchu populárně-naučné výuky.

Některé školy absolvovaly celodenní laboratorní program, včetně exkurzí na vybraná fakultní pracoviště, jiné využily formát zaměřený čistě na praktické činnosti. Všechna setkání však spojovalo jedno – snaha nabídnout studentům autentický zážitek z chemie a přiblížit jim prostředí, ve kterém mohou v budoucnu studovat. Důraz klademe na zážitek, pochopení souvislostí a prostor pro otázky i diskusi.

O laboratorní programy projevily zájem školy z Pardubického, Královéhradeckého, Středočeského i Moravskoslezského kraje. Mezi návštěvníky fakulty byli studenti ze Střední školy zdravotnické a Vyšší odborné školy zdravotnické Chrudim, Střední průmyslové školy chemické Pardubice, Gymnázia Jilemnice, Střední zdravotnické školy a VOŠZ Kolín, Střední zdravotnické školy Pardubice, Gymnázia Dašická Pardubice a Gymnázia Petra Bezruče ve Frýdku-Místku. 

Všem zapojeným pedagogům a studentům děkujeme za zájem a těšíme se na další společná setkání. Věříme, že podobná zkušenost může být pro studenty nejen inspirací, ale i důležitým impulsem k rozhodnutí pokračovat ve studiu přírodovědných a technických oborů právě u nás.

Ing. Hana Doušová, Ph.D.
lektorka

Spolupráce Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice se základními školami pokračovala naplno i ve školním roce 2024/2025. Naši demonstrační laboratoř navštívili žáci ZŠ, kteří si zde pod vedením lektorky Ing. Hanky Doušové, Ph.D., mohli vyzkoušet experimenty, jež běžná školní výuka obvykle nenabízí, a zažít chemii jako obor plný logiky, souvislostí a překvapivých objevů.

Během návštěv si žáci osvojili široké spektrum základních laboratorních technik a dovedností, přičemž každé cvičení bylo koncipováno tak, aby bylo zároveň naučné i poutavé. Vyzkoušeli si práci s laboratorním nádobím a nejrůznějšími pomůckami, vážení i přesné měření objemů pomocí pipet a byret. Rozpouštěli a ředili roztoky, měřili teplotu, určovali a upravovali pH, aby lépe pochopili jeho praktický význam. Součástí výuky byla také práce s plynovým kahanem nebo používání chladicích lázní.

Velký důraz byl kladen na separační a čistící metody – žáci si prakticky osvojili destilaci prostou se sestupným chladičem, extrakci kapalina–kapalina, filtraci za atmosférického i sníženého tlaku nebo rušenou krystalizaci. Nechyběly ani základy odměrné analýzy v podobě titrace a zkoumání reaktivity alkalických kovů s vodou či alkoholy.

Součástí programů bylo také například objevování neviditelného světa pomocí UV záření, které tak přiblížilo princip fluorescence (luminiscence). Zajímavým zpestřením byly také plamenové zkoušky a ukázky pyrotechnických směsí. Všechny tyto aktivity doprovázely atraktivní demonstrační experimenty s efekty barev, ohně nebo mlhy vytvářené kapalným dusíkem či suchým ledem, jež podněcovaly zvědavost a podpořily zájem žáků o chemii.

V letošním školním roce se do programu zapojily základní školy z Pardubic (ZŠ npor. Eliáše, ZŠ Studánka, ZŠ Pardubice Polabiny I, Družstevní), Chrudimi (ZŠ Školní náměstí), Slatiňan, Litomyšle, Cerekvice nad Loučnou, Vrchlabí (ZŠ Školní), Týniště nad Orlicí, Kolína, Svitav (ZŠ Sokolovská) a z Prahy (ZŠ generála Františka Fajtla). 

Všem zapojeným pedagogům děkujeme za důvěru a spolupráci.

Cílem těchto aktivit je přiblížit dětem svět chemie formou, která je srozumitelná, podnětná a motivující. Věříme, že i tato zkušenost může být pro žáky důležitým krokem k hlubšímu zájmu o přírodní vědy a technické obory a těšíme se v dalším školním roce na viděnou!

Ing. Hana Doušová, Ph.D.
lektorka

Fakulta chemicko-technologická Univerzity Pardubice se v průběhu června zúčastnila dvou významných akcí, při nichž měla možnost přiblížit vědu veřejnosti zábavnou a srozumitelnou formou.

V sobotu 14. června jsme byli součástí oslav 30. výročí laboratoře MeDiLa, které se konaly v rámci každoročního Dětského dne firem MeDiLa a Lipidica na fotbalovém hřišti v Mněticích. Návštěvníci si u našeho stánku mohli vyzkoušet nejrůznější chemické experimenty. Interaktivní laboratoř zaujala malé i velké a přispěla k příjemné atmosféře celého odpoledne.

O týden později, v sobotu 21. června, jsme se s naší pojízdnou laboratoří zúčastnili také oslav 60. výročí Mateřské školky Řestoky. Akce nabídla prostor pro setkání napříč generacemi, doprovodný program pro děti i dospělé a přátelskou atmosféru, kterou doplnily naše ukázky hravé chemie – pokusy plné barev, ohně a momentů překvapení.

Děkujeme organizátorům obou akcí za pozvání a těšíme se na další spolupráci při popularizaci vědy v regionu.

Ing. Hana Doušová, Ph.D.
odborný referent propagace
foto MeDiLa/MŠ Řestoky

V centru Bostonu jsou manželé Iveta a Luboš se svými dcerami možná častěji než v centru Pardubic. Právě tamní lékaři dali jejich dceři šanci na život. Ale zpátky na začátek. Když se potkali v prváku na Univerzitě Pardubice, neměli tušení, jaká životní zkouška je čeká. S narozením druhé dcery přišel tvrdý náraz – diagnóza spinální svalové atrofie. Vypukl boj o zdraví. Jejich urputnost a umění orientovat se ve vědeckém prostředí zajistil dceři účast ve studiích a genovou terapii. A mohl za to nedokončený doktorát. 

„Mamííí, víš, kdo byla Toyen?“ – „Francouzská malířka?“ – „Ne, mami, byla to přece česká malířka, členka Devětsilu.“ – „Aha, já žila v tom, že je to Francouzka,“ odpovídá maminka Iveta své dceři. Teprve sedmileté Sofii. Podobnými dotazy častuje holčička své rodiče i několikrát za den. Chodí do první třídy, naučila se psát, a prý krásně, a slova čte s oblibou hlavně pozpátku. Je chytrá, zvídavá, velmi milá a ráda se seznamuje. Už teď má plány, čím chce být. Na všechno si chce sama vydělat, všechno chce sama zvládnout, chce studovat a cestovat. Touží po budoucnosti, ve které by jednou nepotřebovala ničí pomoc. Úplně se jí to asi nikdy nevyplní, ale k jisté samostatnosti má malá hrdinka se spinální svalovou atrofií zatím dobře nakročeno. A to i díky rodičům, kteří za dceru bez ustání bojují.

Potkali se náhodou

Iveta a Luboš se kdysi ocitli na stejném místě. Byl Silvestr a během oslav zjistili, že oba studují Univerzitu Pardubice. Zpátky do kampusu už se v novém roce vraceli společně. Byli v prvním ročníku. Iveta na Fakultě chemicko-technologické, Luboš na Fakultě ekonomicko-správní. Od třeťáku bydleli spolu a věděli, že spolu už zůstanou. „Po škole jsem přesně nevěděla, co bych chtěla dělat, a dostala jsem nabídku pokračovat na doktorské studium a věnovat se dál stopové elementární analýze,“ popisuje Iveta. Přestože doktorát nedodělala, sehrál v jejich životě zásadní roli. 

Svatba, bydlení, nástup do zaměstnání, první dcera Aneta, za tři roky druhá dcera Sofie. Všechno se zdálo být ideální. Až do pověstného pátku třináctého. Byl duben roku 2018 a manželům Petrovickým se život obrátil vzhůru nohama. Lékař v Motolské nemocnici potvrdil, že Sofie trpí spinální svalovou atrofií prvního typu (SMA). Geneticky podmíněným onemocněním, které vede k postupnému ochabování svalů. Hrozí, že Sofie postupně přestane polykat i sama dýchat, řekl jim tehdy. Zhroutil se jim celý svět.

Existuje studie, ale...

„O onemocnění SMA jsme v tu chvíli měli již načteno, jelikož neurolog své podezření vyslovil už dříve. Říkal, ať hlavně nic negooglíme, ať počkáme na definitivní výsledky všech testů. My jsme ale chtěli být připraveni na vše. U nás v tu dobu totiž neexistoval žádný schválený lék, který by Sofii pomohl,“ vzpomíná Iveta. Když si manželé o nemoci zjišťovali podrobnosti, svitla jim naděje. Iveta díky doktorskému studiu věděla, do kterých vědeckých časopisů, odborných publikací a studií nahlédnout a co přesně v nich hledat. „Objevili jsme v USA studii na genovou terapii farmaceutické společnosti Avexis, jejíž první výsledky vypadaly velmi nadějně. Účastnit se jí mohlo ale jen 22 dětí – 20 z Ameriky a pouze dvě mimoamerické. Lékaři v Motole byli skeptičtí, dostat se tam je prý nereálné,“ doplňuje Luboš. V tu chvíli se ale rodiče malé Sofinky rozhodli, že udělají všechno, aby dceru do studie dostali. Začal nejintenzivnější týden v jejich životě. Ještě večer po vyřčení diagnózy neváhali a poslali do USA e-mail, vyplnili příslušný studijní formulář a čekali.

Budíček o půlnoci

Hned v sobotu se z Bostonu ozvali a vyžádali si další informace a výsledky dalších vyšetření. Tak rychlou reakci manželé Petrovičtí nečekali. Začal boj s časem. Od té doby prakticky nespali ani nejedli, oba zhubli deset kilogramů, ale vytrvale sháněli, co bylo třeba. Ve studii byla jen dvě místa, o která se „prali“ tři zájemci. Mezitím co dokládali potřebné dokumenty s výsledky, nechali si pro jistotu vyhotovit pasy, konzultovali stav Sofinky kvůli případnému letu, jezdili s ní na kontroly a instruktáže, jak v případě komplikací na palubě letadla Sofince pomoci. Zkrátka se připravovali na cestu. Která se ale taky nemusela uskutečnit.  A pak to přišlo. Když oba večer padli vyčerpáním, vzbudil je telefon. Na displeji svítilo neznámé zahraniční číslo. „Dobrý den, sponzor se rozhodl a vybral do studie vaši dceru Sofii. Gratulujeme. Kdy můžete dorazit do Bostonu?“ ozvalo se z telefonního sluchátka. „To bylo jako sen. Obrovská úleva a zároveň zvláštní strach. Naše snaha se vyplatila. Dostali jsme naději, i když jsme zatím nevěděli jakou,“ popisuje Iveta. Šílený kolotoč se nezastavuje. Manželé řeší víza, bydlení, finance, vyřizují hypotéku, nevědí, co dřív. Ale povedlo se, poslední dubnový den odlétá Iveta s pětiměsíční Sofinkou do Bostonu. Za tři týdny je následují Luboš s Anetkou. To už malá Sofinka měla zákrok za sebou. Rodina se chystá strávit 14 měsíců v Americe.

Americký optimismus

V jedné z nejlepších světových dětských nemocnic dostala Sofinka hned v květnu jednorázový lék genové terapie. Tím se ale strach rodičů nerozplynul. „Nevěděli jsme, co s ní lék udělá, stále byl experimentální a nebyl schválený, nebylo jasné, jak bude tělo Sofinky reagovat. Nikam jsme raději nechodili, jen jsme ji hlídali. Anetka navíc vším děním a změnou prostředí velmi trpěla,“ posteskla si Iveta. Několik měsíců rodina zůstávala v Bostonu, aby vědci mohli pozorovat, zda lék zabral. Zabral. Medikament dodal do těla funkční kopii genu SMN1, který umožnil přežití a správnou funkci motoneuronů, které do té doby nemoc SMA ještě nezničila. Díky tomu mohly Sofinčiny svaly začít pracovat namísto dalšího ochabování a Sofinka tak dostala šanci výrazně rozvíjet svou motoriku.

Rodině se neuvěřitelně ulevilo, a tak si začala užívat i pobyt v Bostonu. „Bylo jaro, všechno z nás spadlo a konečně jsme mohli pořádně poznat i město,“ dodává Luboš. Amerika je hodně změnila. V myšlení i přístupu. „Velmi nám pomohla tamní mentalita. Američané jsou velmi pozitivní, stále nás podporovali, jakýkoliv Sofinčin posun oslavovali, strašně nás svým přístupem nakazili,“ pochvaluje si Luboš, který sám srší optimismem a dobrou náladou, a to i přesto, že jsou již zpátky v České republice. Oba rodiče neskrývají vděčnost. Myšlenky, zda lék v těle holčičky za 20 let nezpůsobí třeba rakovinné bujení, zbytnění srdečního svalu či jiné změny, si nepřipouštějí. S Bostonem jsou stále v kontaktu a zrovna balí kufry na pravidelnou roční kontrolu. 

A co dál?

Díky léku Sofinka dostala druhou šanci na život. Přesto se po čase, když už byli zpět v Česku, objevily komplikace. Sofinka začala v motorickém vývoji stagnovat. „Bostonští lékaři nám doporučili, abychom doma požádali o v tu dobu již v Česku schválenou léčbu, která funguje na jiném principu než genová terapie. Dodává se do těla v určitých intervalech už doživotně,“ vysvětluje Iveta. Pojišťovna lék ale odmítla proplatit, a tak se Petrovičtí museli spolehnout opět sami na sebe. Znovu začali pátrat, až narazili na další studii, tentokrát italskou. Díky svému úsilí dokázali Sofii dostat i do ní, a tak po dobu pěti let dojížděli ještě do Říma a Sofinka dostávala ještě druhý lék. Kombinovanou léčbou, každodenním cvičením a rehabilitacemi malá bojovnice postupně získávala další motorické dovednosti. S koncem italské studie přišla ale další obava – jak pro Sofii získat drahý lék teď? „Po dlouhém vyjednávání nám výrobce léku přislíbil, že Sofie bude lék dostávat dál v rámci speciálního léčebného programu,“ líčí Iveta. Dění okolo léčby spinální svalové atrofie sleduje neustále. Chce být připravená na případné další kroky. „Aktuálně je zatím v USA schválen lék Apitegromab, což je monoklonální protilátka, která blokuje myostatin, čímž podporuje růst a sílu svalů u pacientů se spinální svalovou atrofií. Tím může pomoci zpomalit progresi onemocnění a zlepšit svalovou sílu a podpořit motorické funkce. V případě zdravých lidí by tento lék působil jako steroidy či anabolika, ale u těchto dětí by to mohlo pomáhat,“ vysvětluje. Léčba ale může představovat velkou zátěž pro játra.

Žijeme okamžikem

Celková péče, léčba, nejrůznější pomůcky i rehabilitační pobyty jsou finančně velmi náročné a rodina se proto neobejde bez pomoci. „Máme už mnoho hodných dárců, kteří nám posílají peníze pravidelně. Další přibývají, když se o naší situaci náhodně dozvědí, a hned přispějí. I sdílení našeho příběhu na sociálních sítích velmi pomáhá. Naštěstí kolem sebe máme skvělé lidi,“ říká s obrovskou vděčností Iveta. Sbírat peníze se rozhodla i Univerzita Pardubice, která s finanční pomocí Sofince propojila tradiční dubnovou akci Rozhýbejme univerzitu. Studentům a zaměstnancům stačily pouhé tři dny, aby splnily dobročinný účel výzvy. Pomohli tak Sofince získat od Nadace ČEZ 120 tisíc korun, které použije na rehabilitaci a speciální pomůcky.

„Spinální svalová atrofie je dost drahý koníček,“ říká s nadsázkou Iveta. „Jak Sofinka roste, je potřeba neustále obměňovat pomůcky, jako jsou manuální a elektrický vozík, vertikalizační stojan, různé ortézy, terénní zdravotní kočárek. Sofča používá přístroj na cvičení nohou a spoustu dalšího vybavení. Třikrát za rok také jezdíme na rehabilitační pobyt,“ vyjmenovává Iveta jednotlivé nákladné položky. Roční péče o dceru přesahuje půl milionu korun z vlastních zdrojů, a tak je rodina vděčná za jakýkoliv příspěvek, jakoukoliv pomoc. Odpověď na otázku, proč se to stalo zrovna jim, je přitom nikdy nezajímala. „Asi si nás vybrala,“ věří Iveta. „Sofinčina startovní čára nebyla vůbec dobrá, teď je na tom fantasticky oproti tomu, co mohlo nastat, a to je pro nás to hlavní,“ uzavírá Luboš Petrovický. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO archiv manželů Petrovických

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání z května 2025, v tištěné i on-line podobě.

Naši studenti se svými kulturními projekty mají za sebou už čtyři úspěšné ročníky výzvy Rozjeď to. Chtěli jsme všem ukázat, jaký kreativní náboj v našich vysokoškolácích leží. Na výzvu reagovalo několik desítek studujících a vybrané projekty získaly podporu Univerzity Pardubice spolu se statutárním městem Pardubice. 

Kultura v Pardubicích tak letos ožila nejen díky zajetým akcím z minulých ročníků, pomohly i nové, neotřelé nápady, jako například Pardubické silent disco. 

„Studentské akce v projektu Rozjeď to rozvíjí myšlenku Pardubic jako univerzitního města. Právě zapojení studentů do kulturního dění pro veřejnost pomáhá propojit aktivity mladé vzdělané generace se stávajícími akcemi v atraktivním krajském městě,“ vysvětlila prof. Petra Bajerová, prorektorka pro vnější vztahy Univerzity Pardubice.

Akce Rozjeď to 2025:

• Čaj o páté Rozhovory a besedy se zajímavými osobnostmi

  František a Josef Trojanovi na UPCE
  Aleš Svoboda a Simon Klinga na UPCE
  Richard Wágner na UPCE

• Café Universitas Přednášky odborníků na aktuální témata

  Kořeny nesouhlasu v současné společnosti
  Bez koláčů není práce, úvod do makroenomie
  Dopad tzv. živočišné výroby na zvířata a svět kolem nás

• Pardubické silent disco Outdoorová akce pro každého bez rušení okolí 
• Naslouchej prostoru - Akustická ekologie od počátků po současnost Přednáška a workshop
• JenTakFest vol2 Setkání hudebníků s improvizačním klubovým koncertem pod širým nebem
• UPCE-CON pro Japonsko Poznání japonské kultury, ale také prostor pro nadšence a cosplayery

Co měly všechny akce společného? 

• Konaly se v Pardubicích.
• Byly pro všechny, takže zváni byly nejen studenti, absolventi, zaměstnanci, ale i široká veřejnost.
• Pořádali je nadšení vysokoškoláci.  

Zástupci Mezinárodního evaluačního panelu v červnu zavítali na Univerzitu Pardubice. Návštěva byla součástí národního hodnocení výzkumných organizací. Hodnocení podle Metodiky VŠ2025+ kombinuje kvantitativní a kvalitativní přístup a jeho cílem je přispět ke zvyšování kvality a mezinárodní konkurenceschopnosti českých vysokých škol.

Vysoké školy jsou hodnoceny v pěti modulech (M1 – M5). Hodnocení vybraných výsledků (M1) a výzkumné výkonnosti (M2) se provádí každoročně. Všech pět modulů je pak komplexně posuzováno jednou za pět let prostřednictvím Mezinárodního evaluačního panelu. On-site visit, tedy návštěva přímo na místě, je důležitou součástí tohoto procesu a doplňuje písemné podklady o osobní zkušenost panelistů s akademickým a výzkumným prostředím dané vysoké školy. Výsledky této části hodnocení se promítnou do celkového hodnocení výzkumného prostředí na univerzitě.

Panel vedený prof. Miroslavem Červinkou z Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové tvoří odborníci z různých vědních oblastí, z českých i zahraničních institucí. Seznam všech členů panelu je k dispozici na webu univerzity: www.upce.cz/en/upce/international-evaluation-panel-2025.

Během bohatého třídenního programu se uskutečnila řada setkání s vedením univerzity, děkany a proděkany všech sedmi fakult. Jednotlivé fakulty představily své výzkumné aktivity a zapojily se do diskusí zaměřených na Modul 3 (Společenská relevance). Diskuze k Modulu 4 (Viabilita) se zaměřila zejména na doktorské studium, jeho reformu, financování, nabídku doktorských programů v angličtině a mentoringový program. Podpora doktorandů je pro univerzitu dlouhodobou prioritou. 

V rámci Modulu 5 (Strategie a koncepce) byly představeny strategie a vize univerzity, financování výzkumu a vzdělávání, systém datových skladů, strategický plán a důraz na kvalitní a respektovanou vědecko-výzkumnou a tvůrčí činnost. Diskuze k modulům M3–M5 doplnila prezentace Centra transferu technologií a znalostí, které představilo komplexní systém podpory pro komercializaci výsledků výzkumu, správu duševního vlastnictví, vznik spin-off společností a spolupráci s aplikační sférou.

Panel navštívil také vybraná výzkumná pracoviště – tým prof. Michala Holčapka na Fakultě chemicko-technologické, Výukové a výzkumné centrum v dopravě v Doubravicích, Fakultu elektrotechniky a informatiky, Centrum materiálů a nanotechnologií (CEMNAT), výukový operační sál Fakulty zdravotnických studií a ateliéry Fakulty restaurování v Litomyšli.

„Tato návštěva představuje důležitý milník v procesu národního hodnocení. Členové panelu ocenili otevřenost a připravenost všech součástí univerzity k diskusi i kvalitu prezentovaných výzkumných aktivit,“ uvedl rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek.

Součástí programu byla také prezentace strategického záměru univerzity v oblasti vědy a výzkumu, přístup k internímu hodnocení výzkumné činnosti a využití analytických nástrojů pro řízení výzkumu. Panelisté diskutovali i personální politiku a systém podpory mladých vědeckých pracovníků. Zazněl rovněž důraz na orientaci univerzity na vysoce kvalitní a respektované vzdělávání, které je nedílnou součástí její dlouhodobé strategie. Samostatný blok byl věnován studentům, kteří s panelisty otevřeně diskutovali o svých zkušenostech se studiem, zapojením do výzkumu i mezinárodními mobilitami.

Studentky a studenti Univerzity Pardubice přivezli první cenné medaile z letošního ročníku Českých akademických her v Ostravě. 

Dařilo se plavcům, v disciplíně 50 metrů motýlek vybojoval zlatou medaili Albert Moc. V ženské kategorii pak Hana Kochwasserová obsadila třetí místo v disciplíně 100 metrů prsa.

Výjimečný výkon předvedli studující v disciplíně pohybové skladby. Za své vystoupení byli tanečníci oceněni zlatými medailemi.

České akademické hry se konají od 23. 6. do 27. 6. v Ostravě a tradičně nabízejí bohatý program v řadě sportovních disciplín – od atletiky a plavání, přes míčové a raketové hry až po individuální sporty. Na prestižní sportovní akci mezi sebou soupeří studenti českých vysokých škol.

Děkujeme sportovcům za skvělou reprezentaci Univerzity Pardubice a držíme pěsti i v dalších dnech her.