autor: Ondřej Horecký 
www.epochtimes.cz

Rozhovor s naší přední kapacitou v oblasti nátěrových hmot, paní profesorkou Kalendovou o ekologizaci barev a jejich funkčnosti, o boji s korozí, o trvanlivosti fasádních barev, ale i o tom, jak se lakuje čokoláda.

Prof. Ing. Dr. Andréa Kalendová působí na Ústavu chemie a technologie makromolekulárních látek Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice. Je garantem doktorského studia „Povrchové inženýrství“ a členkou ediční rady několika odborných zahraničních časopisů, kam i přispívá.

Svůj výzkum směřuje do oblasti ochrany kovových materiálů před korozí. V posledních letech se věnuje povrchové úpravě morfologicky zajímavých pigmentových částic pomocí nanovrstev a vytváření vysoce účinných antikorozních pigmentů pro organické povlaky. Výsledky její vědecko-výzkumné práce byly v minulosti několikrát oceněny v zahraničí.

V rozhovoru se dozvíte:

Jaká barva vám vydrží nejdéle
Proč není dobré natírat přímo na rez
Že koroze je návrat k přirozenosti
Jak často se natírá Eiffelova věž
Co dělat s fasádou napadenou plísní
Co je to samočistící fasáda
Že se lakuje i čokoláda
Jaké nové materiály akademici v Pardubicích vyvíjejí

Paní profesorko, začneme trochu netradičně. Proč jste se vydala na tuto dráhu? Co vás na světě nátěrových hmot lákalo? Co na to říkali vaši rodiče?

Můj otec byl jedním z prvních absolventů tehdejší VŠCHT v Pardubicích (nyní Univerzita Pardubice, Fakulta chemicko-technologické). Měl doma spoustu knih a s kamarády se bavili o chemii, já je někdy tajně poslouchala. Chemie mne vždy bavila, tak trochu naivně jsem si myslela, že bych něco mohla objevit. A měli jsme naštěstí také dobré učitele chemie na základní škole a na gymnáziu. Proto nakonec rodiče nebyli proti.

Já jsem absolventkou studijního programu chemicko-technická ochrana životního prostředí, kde se studovaly kromě jiného technologie zaměřené na ekologii. Později jsem se ve svém studiu zaměřila na nátěrové hmoty a suroviny pro nátěrové hmoty, kde chtěla jsem vyvíjet pigmenty a nátěrové hmoty, které neškodí životnímu prostředí.

Jakých změn doznal svět barev a laku od té doby, když jste ho začínala studovat vy? Jaké jsou nejvýznamnější změny, k nimž došlo?

Já bych začala změnami vyvozenými v důsledku ekologického, toxikologického, zdravotního, hygienického – tedy všeobecně tzv. environmentálního aspektu nátěrových hmot (NH), které se objevují v oblasti nátěrových hmot a také v technologiích s nimi spojenými. Tyto environmentální požadavky se staly také impulsem zejména pro vývoj v oblasti vodou ředitelných NH. Environmentální požadavky se týkaly a týkají tedy nejenom samotných pojiv, ale promítají se i v technologiích předúprav povrchu, kde znamenaly například eliminaci chromátování. Také v technologiích nanášení NH se zavedlo mnoho opatření při práci nejen s těkavými organickými rozpouštědly, ale například i s tužicími přípravky na bázi polyizokyanátů a jiné další.

Environmentální aspekt neznamená něco úplně nového, otázky okolo obsahu olova nebo kadmia v pigmentech a jejich náhrady se řeší přes půl století, v podstatě od té doby, co se tyto pigmenty začaly používat.

Co já si uvědomuji, tak tyto environmentálního požadavky gradují a spočívají v zavádění stále přísnějších kritérií, co se týče jak samotných nátěrových hmot, tak i surovin pro jejich výrobu. Za mého působení vyvstaly pro výrobce NH přísnější požadavky, přibyly také další chemické prvky, které je třeba „hlídat“, například zinek (sloučeniny zinku), fluor, jsou posuzovány nanočástice a jejich účinek na organismus.

Velmi výrazný vývoj doznala také oblast hodnocení vlastností NH, jak v kapalném stavu, tak v zaschlém stavu. Fyzikální vlastnosti povlaků, mechanická a korozní odolnost se dnes hodnotí různými novými postupy a přesnými instrumentálními technikami. Využívají se metody termické analýzy, rentgenová difrakční analýza, vibrační spektroskopie, hmotnostní spektroskopie a další. Také přesná charakteristika barevného odstínu a barvy jak pigmentů, tak povrchu již není problém, včetně dosažení žádané barvy při výrobě NH.

Také surovinová základna prošla za posledních 20 až 30 let viditelným vývojem, zejména v pojivové bázi nebo v aditivech. Vývojem prošly i práškové materiály – pigmenty a plniva. Výrobci mají k dispozici nové suroviny jako jsou vodou ředitelná a hybridní pojiva nebo nové pigmenty, funkční plniva a aditiva, mají k dispozici i moderní účinné výrobní zařízení/technologie. Přišly nové technologie pro duplexní povlaky a rozšířily se progresivní nanášecí techniky a celé technologie, jako je coil coating.

Došlo také k pokroku v technologiích předúprav a čištění povrchu, kde se zavedlo například tryskání suchým ledem, jsou k dispozici nové tryskací prostředky, vyvíjí se nové konverzní a chemické vrstvy, atd.

A kam podle vás vývoj směřuje? Povede to k větší, řekněme, ekologizaci výroby nebo k větší kvalitě či trvanlivosti barev?

Povede to v podstatě ke všemu dohromady. Vývoj je takový, že nátěrové hmoty musí zahrnovat všechny tyto tři aspekty. Výrobek – nátěrová hmota musí splňovat ekonomiku výroby, vyhovovat po ekologické i ekonomické stránce. Peníze jsou až na prvním místě, jak se říká, proto kvalita je v mnoha případech limitována cenou a ekologií, ale já to vnímám pozitivně jako takový motivační nástroj popohánějící další rozvoj oboru.

V konečném efektu se toto vše promítá v úsilí ve snižování počtu nanášených vrstev nátěrů, ve zkracování doby schnutí nátěrů, v celkovém zvyšování kvality konečné povrchové úpravy a především v tolik požadovaném snižování nákladů u mnoha průmyslových odběratelů nátěrových hmot.

V souvislosti se zvyšujícími se nároky na ekologičnost produktů vznikají tlaky na změnu technologických postupů výroby i složení výrobků. Někdy se však může stát, že enviromentální požadavky snižují kvalitu a trvanlivost nátěrů. Vydrží dnešní barvy to, co kdysi? Před časem jsem totiž vyslechl v obchodě s barvami, že prodejce říká zákazníkovi: „No to víte, když si dneska natřete plot, už vám ty barvy nevydrží tak dlouho jako dřív, s tím počítejte. Tím, že se přestalo používat olovo, snížila se i trvanlivost.“ Je to pravda?

Nechci být jako Šalamoun. Na tuto otázku lze dát odpověď ano – vydrží, ovšem otázka je, s jakými výrobními náklady a s kolika doprovodnými technologiemi. Nemůžeme srovnávat ekologické NH vodou ředitelné a ekologické NH vysoko-sušinové, kde mezi jednotlivými kategoriemi existují rozdíly především z důvodu rozmanitosti chemického složení a struktury pojiva. I v rámci vodou ředitelných barev existuje stupnice od 1 do 5. Například zejména základní vodou ředitelné epoxidové NH pro průmyslové aplikace prošly v poslední době velkým vývojem. Nelze říci, že se snížila trvanlivost barev tím, že se přestalo používat olovo.

Je to prostě také o ceně. Když půjdete do drogerie, tak vás možná prodejce jemně upozorní, že nemůžete čekat nic převratného. Musíme si rovněž uvědomit, že nemůžeme srovnávat NH určené pro malosektor a průmyslové NH.

Co se týče oblasti ochrany kovů proti korozi, lze obecně konstatovat, že vypalovací a speciálně nanášené nátěrové systémy chrání ocelové povrchy poměrně dobře. Nevidíme na ulicích zkorodované karosérie automobilů, výrobky, jako jsou pračky nebo ledničky, nejsou likvidovány kvůli koroznímu napadení, ale nejčastěji z technických důvodů.

Mě by zajímalo, jestli ty nátěrové hmoty, které si kupujeme dnes, jsou stejné jako barvy, co jsme si kupovali řekněme před 20 lety, co se týká trvanlivosti.

Nátěrové hmoty, které byly k dispozici před 20 lety, se v zásadě neliší od NH, co si kupujeme dnes. Dnes ale existuje bohatší nabídka, co se týče pojivové báze, zejména ve vodou ředitelných nebo vysoko-sušinových variantách.

Co chceme od kvalitní nátěrové hmoty? Požadujeme určitě mechanickou odolnost nátěru, tedy zejména zajištění přilnavosti k podkladu, soudržnost, pružnost, odolnost UV záření, atd.… Zde si myslím, že splnění těchto požadavků by mělo být celkem zajištěno. Horší to je s třeba termickou stabilitou nebo s oblastí náročné protikorozní ochrany, kde je plnění těchto požadavků složitější. Záleží také na tom, v jakém prostředí NH aplikujeme, jaké jsou tam klimatické faktory.

Co se týče účinnosti (trvanlivosti) antikorozních nátěrových hmot, pro běžné malospotřebitele se zdá nabídka sortimentu tohoto typu NH poněkud užší ve srovnání s  typy určenými pro průmyslový sektor. Musíme rozlišovat v  kategoriích jednotlivých typů NH. Je jasné, že klasické rozpouštědlové NH na bázi epoxidů a polyurethanů byly a jsou trvanlivé, čili vykazují dostatečnou odolnost vůči vlivům okolního prostředí. Vodou ředitelné NH mají řadu výhod, ale bohužel i nevýhod. Vyžadují řádnou přípravu povrchu a zajištění některých podmínek při nanášení a sušení. A je třeba si uvědomit, že natřený povrch bez řádné údržby těžko vydrží 20 let.

Z toho mi vyplývá, že průmyslové barvy, například ty používané na stožáry nebo lampy, jsou kvalitnější, trvanlivější, než jaké my dostaneme v obchodech, je to tak?

Ano, používají se kvalitnější nátěrové systémy a technologie, než dostaneme v obchodě. Jsou zavedeny technické normy a doporučené předpisy a postupy pro ochranu kovových povrchů (konstrukcí) v různých podmínkách. Nejrůznější ocelové konstrukce byly v minulosti opatřovány nátěrovými systémy, které používaly základní antikorozní nátěry na bázi přírodních pojiv a později syntetických materiálů – byly to olejové, alkydové a v pozdější době epoxyesterové nebo další syntetické typy NH. Doporučené tloušťky nátěrů se pohybovaly okolo 150 mikrometrů, jako účinné složky (antikorozní pigmenty) byly aplikovány, kromě suříku, také pigmenty obsahující chromanový anion.

Výhodou klasických lněnoolejových NH s obsahem olova bylo i to, že výrazně neselhávaly ani při nanesení na nedokonale očištěném povrchu. Ekologické tlaky si vynutily odstranění těchto složek z nátěru a začal vývoj nových pigmentů, ekologicky přijatelných. Byly syntetizovány nové, netoxické, bohužel ne srovnatelně účinné antikorozní pigmenty. A řešením, když nebyly k dispozici účinné pigmenty, bylo to, že se používají nátěrové systémy pro dlouhodobou ochranu o vysokých tloušťkách, dané dle agresivity prostředí a druhu nátěru. Po eliminaci toxických pigmentů a jejich náhradou netoxickými, ale poměrně málo účinnými pigmenty, zůstaly nyní v oblasti nátěrových hmot jako účinné pigmenty především zinkový prach nebo molybdenanové pigmenty, i když jako nejrozšířenější typ antikorozního pigmentu je stále fosforečnan zinečnatý a jeho různé modifikace.

Základní vysokosušinové epoxidové nátěry s vysokým obsahem zinku kombinované vrchním polyuretanovým povlakem byly a jsou v současnosti dlouhodobě příkladem povlaků s vysokou ochrannou účinností. Zlepšení ochranných a fyzikálních vlastností epoxidových povlaků se docílí kombinací s polysiloxanovým pojivem, jsou vyvíjeny tzv. polysiloxanové nátěry. A taky jsou dostupné kvalitní technologie úprav povrchu před zhotovením nátěru. Pro nové konstrukce je výhodný ochranný duplexní systém, tvořený zinkovým povlakem zhotoveným metalizací a vrchním organickým nátěrem.

Dřív jsme vždycky brousili rez, abychom se jí zbavili a barva se nanášela až potom. Dneska jsou přípravky, které se údajně můžou natírat přímo na rez. Bude mít takový nátěr potom stejnou trvanlivost?

Zkušenosti s nejrůznějšími přípravky jsou nejednoznačné, myslím si, že to je cíleno na lidi, kteří si chtějí ušetřit práci navíc. Nátěr bez důkladného očištění povrchu dlouhodobě nevydrží, nebude mít takovou trvanlivost.

Abychom to pochopili, musíme si uvědomit, co je to vlastně rez, jaké je složení rzi, že kovový povrch může být pokryt slabší vrstvou povrchové rzi nebo může být pokryt již silnější vrstvou rzi. Na povrchu kovu a ve rzi je navíc obsažena celá řada dalších nečistot z okolí, složení rzi se časem i místy mění, atd.. Hlavním problémem pro vznik koroze jsou elektrolyty a iniciátory koroze oceli, tedy chloridy, sírany, popílek, pevné prachové částice, prostě nečistoty různého původu a různého skupenství. Pokud je povrch již opatřen barvou, jsou místa, kde mohlo dojít již k prokorodování v době, kdy chceme natírat.

Proč je třeba rez odstranit, než začnu natírat, a není dobré ji uzamknout jenom pod nátěr? Převážná většina kovů není vůči vnějšímu prostředí stálá. Příčinou koroze kovů je jejich termodynamická nestálost v mnohých prostředích, kdy vzájemným chemickým působením prostředí a kovu dochází k jeho rozrušení a znehodnocení – korozi. Tato vlastnost je snadno pochopitelná, uvědomíme-li si, že většina kovů se v přírodě nachází v podobě svých sloučenin – rud. Z nich se kovy získávají různými hutnickými pochody pomocí přivedené energie. Znehodnocení kovů korozí není vlastně ničím jiným než přechodem kovů do jejich stálejších forem. Při tomto pochodu se energie opět uvolňuje.

Při vytváření rzi se uvolňuje stejné množství kyseliny sírové, jaké odpovídá množství, které původní korozi způsobilo, a při vzniku korozních zplodin se nejdůležitější korozní činitel, tedy kyselina sírová, opět obnovuje a dále znehodnocuje napadený kov. Zkorodovaný ocelový povrch nelze tedy chránit nátěrem, neboť rez se rozšiřuje i pod nátěrem a postupně ho znehodnocuje.

Jednou z nejznámějších ocelových konstrukcí je bezesporu světoznámá Eiffelova věž. Ta v minulosti prošla vícekrát údržbovými pracemi, které zahrnovaly očištění povrchu pomocí kartáčů od prachu a očištění prokorodovaných míst oklepáním korozních produktů s následným kartáčováním.

Mohli bychom si vzít i příklad i z jiných z průmyslových objektů, jejichž povrchová úprava a předúprava se neobejde bez důkladného čištění povrchu. Myslím, že ocelový kartáč má doma každý.

Jak často se taková Eiffelová věž natírá, když jste ji zmínila?

Eiffelova věž by se měla opatřovat novým nátěrem každých 7 let. V podstatě se dá říct, že jak se skončí, mělo by se s pracemi začít znova. Pro zhotovení nátěrů se už spotřebovalo několik desítek tun nátěrových hmot. Také zde povrchové úpravy již používají ekologické pigmenty, především ty antikorozní. Ale i pigmentů na bázi zinkfosfátu se již týkají určitá omezení.

Stává se vám, že jedete někam jako turistka, řekněme k té Eiffelově věži nebo po Brooklyn Bridge v New Yorku a zkoumáte, čím to natírali?

Určitě (směje se). Já mám i tu Eiffelovou věž vyfocenou, tam jsou ty korozní bodíky trošku vidět. Anebo si někde něco uloupnu nebo tak. Anebo čekáte někde na trolejbus nebo jste na nádraží a vidíte, hele, tamhle to stéká, tohle teče… Nebo od studentů dostávám i obrázky speciálních projevů koroze.

Vyvíjíte i u vás na škole nějaké nové postupy, technologie k vylepšení nátěrových hmot?

Snažíme se, v podstatě to máme tak nějak i v popisu práce. Zaměřili jsme se v poslední době ve výzkumu nejen na vodou ředitelné nátěrové hmoty, máme různé granty a spolupráci s průmyslem. Protože vývoj v nátěrových hmotách je vždy spojen i s vývojem polymerní pojivové složky, tak například v oblasti novějších typů pojiv jsou vyvíjeny latexy s funkcionalizovanými skupinami, které by mohly vyhovovat trendu green chemistry. Co se týče formulací v oblasti rozpouštědlových NH, například epoxyesterových, řešíme nové suroviny, pro částečnou náhradu zinku jsou to například vodivé polymery nebo uhlíkové nanotrubky či polovodivé 2D sulfidické materiály.

Jaký úspěch z poslední doby hodnotíte nejvýznamněji ze svého pohledu?

Tak třeba se nám povedla s kolegy nová latexová pojiva. Do struktury latexu byly včleněny některé nanočástice oxidů nebo vodivých polymerů, díky nimž nátěrová hmota nemusí obsahovat tolik antimikrobiálních aditiv nebo má i vyšší chemickou a korozní odolnost. To také znamená, že se nemusely používat některé z ekologického hlediska horší materiály, například pro fasádní nátěrové hmoty nebo pro vnitřní omítky.

Latexové nátěrové hmoty obecně těm breberkám, když to tak řeknu, chutnají, takže jsou snadněji napadnutelná různými mikroorganizmy – vidíme na fasádách různé řasy, plísně a tak. U vodouředitelných hmot jsme přišli s pojivy s nižší nasákavostí pro vodu nebo jsme vyvíjeli vnitřní nátěry na omítky a antikorozní nátěry s novými surovinami z tuzemska, kterými mohou být také kalcinované kaolíny. V minulosti se řešily také geopolymerní pojiva pro památkáře, protože památkáři obecně mají rádi přírodní suroviny nebo pojiva, kde je málo organiky. Ve vile Tugenheit se například kolegové z Fakulty restaurování podíleli poměrně náročným postupem na opravách omítky na schodišti.

Teď je trend zateplovat a v souladu s vizí Evropské komise má dojít k velké vlně zateplování v rámci snižování energetické náročnosti budov. Jenže často vidíme, že paneláky nebo i jiné stavby, které byly před lety zatepleny, mají již po pár letech na fasádě černou plíseň. Souvisí to nějak s kvalitou fasádních barev?

Ano, souviset s kvalitou fasádních barev to může. V daných místech mohly být aplikovány typy fasádních nátěrových hmot, které neměly v sobě správná aditiva nebo jejich účinné množství, antimikrobiální prostředek proti řasám, plísním, houbám se mohl již vyčerpat. Některé materiály prostě mikroorganismům chutnají, navíc se může stát, že mají v daném místě příznivější podmínky ke svému rozvoji. Takovou fasádu je potřeba očistit a ošetřit prostředkem s antimikrobiálním aditivem.

Také jsou vyvíjeny tzv. samočistící nátěry, nebo přesněji nátěry se sníženými náklady na údržbu, určitě jste slyšeli pojem chytrá barva. Je to perspektivní oblast nátěrových hmot. Samočistící nátěry jsou účinné proti organickým látkám, ale i správná formulace nátěru nemusí vydržet dlouho, protože máme v okolí také nečistoty anorganického původu. Takový nátěr využívá fotokatalytický efekt oxidu titaničitého v jeho nanoformě. Zpravidla musí mít takové nátěrové hmoty ve své formulaci i další nezbytné funkční složky.

Jak dlouho by měla vydržet taková fasádní barva za předpokladu, že je nátěr provedený kvalitně?

Fasádní nátěr by měl vydržet 20 let, jak po funkční, tak vzhledové stránce. Ale protože nátěry často obsahují barevně nestálé pigmenty, může se stát, že vydrží jen 10 let. K dispozici jsou různé typy fasádních nátěrových hmot: vápenné (které mají nebo měli rádi památkáři), cementové, disperzní, silikátové modifikované a nemodifikované a silikonové. Pojivem silikonových fasádních NH je vždy akrylátová nebo styren-akrylátová polymerní disperze a silikonová emulze je pouze modifikační přísadou, která dodává nátěru vysokou vodoodpudivost a podstatně tím sníží jeho nasákavost vodou. My máme doma právě silikonovou fasádu.

Kolik je v Česku výrobců nátěrových hmot?

Je jich okolo 30 až 35. Některé firmy se sdružují, působí zde i původní čeští výrobci a výrobci, kteří jsou součástí nadnárodních koncernů jako PPG nebo Akzo Nobel. Tím se podařilo zachovat tradiční značky jako Balakryl apod. Výrobců může být více, protože sortiment typů NH je široký a ne každý do nátěrových hmot zahrnuje třeba stavební omítkoviny a další speciality.

Co vás na vaší práci baví nejvíc?

Práce se studenty. Když se povede student, kterému jde nejenom studium, ale potom i vlastní práce v oboru  nátěrových hmot, a vrací se k vám potom v rámci spolupráce při řešení novinek, tak to je rozhodně radost. Ráda ukazuji studentům, co vše aplikace nátěrových hmot znamená, snažíme se ukázat třeba budoucím zájemcům o studium to, že nátěrové hmoty se řadu let používají např. i pro povrchovou úpravu bižuterie, kamínků typu Swarovski nebo i perliček.

Aby taková perlička vypadala jako pravá, vyžaduje šikovnost a znalosti pojiv a některých pigmentů. Barevné skleněné kamínky, když jsou například na plavkách, musí vydržet i v mořské vodě. Další zajímavost pro studenty je třeba lakování čokolády, málokdo si uvědomuje, že se lakuje i čokoláda, tedy její povrch. Zde se používala například pryskyřice benzoe, což je přírodní makromolekulární látka vonící po vanilce. Nyní se tato látka již sice nepoužívá, ale aplikuje se jiná přírodní sloučenina. Zkrátka chci, aby studenti věděli, že ty povrchové úpravy jsou i něco jiného než barva na plot.

Na pracovním stole Barbory Kamenické se nacházejí vzorky odpadních vod. Právě kolem nich se točí celý její výzkum. A že má opravdu smysl, dokazuje i to, že si za něj mladá vědkyně z Fakulty chemicko-technologické vysloužila nejvyšší vědecké ocenění. Pyšní se titulem Česká hlava. 

Velmi zvídavá byla mladá a nadšená vědkyně Barbora Kamenická už od dětství. „Maminka mi nerada kupovala hračky, protože jsem do ruky okamžitě brala šroubovák a zkoumala jsem, jak vypadají uvnitř a jak fungují. Bohužel už většinou nešly složit zpátky,“ začíná s úsměvem ve tváři svoje vyprávění Barbora Kamenická, která našla druhý domov na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice. I když dlouhou dobu nevěděla, čím se vlastně chce stát, její cesta vedla nakonec na Ústav environmentálního a chemického inženýrství. Téměř okamžitě ji okouzlil obor Ochrana životního prostředí. Poslala ji tam vlastně maminka, která dceři pomáhala najít profesní směr po střední škole. A to se jim dost vydařilo. Z poličky v pracovně totiž na Barboru mrká „česká Nobelovka“, jak se ceně Česká hlava někdy přezdívá a kterou hned tak někdo nemá. 

Příběh mladé vědkyně se začal psát v roce 2013, kdy začala studovat chemii v Pardubicích. Studium ji doslova chytilo, a to jen po pár týdnech strávených v pardubickém kampusu. „Následně jsem se v roce 2016 v rámci své bakalářské práce dostala ke svému bývalému školiteli, nyní již kolegovi, profesoru Tomáši Weidlichovi, který mě posléze přivedl k tématu čištění odpadních vod a obecně k chemickým technologiím použitelným pro ochranu životního prostředí. A bylo to rychlé. Po pár týdnech a několika provedených experimentech jsem věděla, že v životě už nechci dělat nic jiného, že toto téma je pro mě naprosto perfektní. Pan profesor Weidlich mě inspiroval a vychoval ze mě chemika,“ vypráví s maximálním nadšením.

DO BOXU (k fotce s cenou): Prestižní ocenění Česká hlava v kategorii Doctorandus za technické vědy dostala Barbora Kamenická za svoji disertační práci. Zaměřovala se v ní na nekonvenční postupy odstraňování problematických polutantů (znečišťujících látek) z vod a popř. ze vznikajících tuhých odpadů. Tato cena se uděluje za inovativní přístup, nejvýraznější počin, odbornou nebo vědeckou činnost studenta doktorského studijního programu, především v oblasti inženýrství, biotechnologie, systémového inženýrství a kybernetiky s přihlédnutím k perspektivám jeho využitelnosti v praxi.

Chtěla vědět všechno

O ochranu životního prostředí se nadšená vědkyně sice zajímala už dříve, ale nijak zvlášť a asi jako každý odpovědný občan, který se rozhodl šetřit planetu alespoň prostřednictvím sběru a třídění odpadů. Zdaleka do tohoto tématu nebyla tak zapálená jako nyní do svého výzkumu. Širší povědomí o ochraně životního prostředí a udržitelném rozvoji získala až díky studiu, kdy se také seznámila s metodami a procesy zaměřenými nejen na čištění vod, ale i recyklační technologie a dekontaminaci materiálů. Zjistila, že je to podstatně složitější, než jak se to širší veřejnosti prezentuje. A tak se do učení a bádání ponořila naplno.

„Líbí se mi objevovat nová fakta, zjišťovat si nové informace, jsem exaktní člověk, a proto mě bavilo jít stále více do hloubky tohoto tématu. Chtěla jsem o tom vědět všechno,“ říká. Takto zapálených a zvídavých studentů nepotkávají pedagogové mnoho, proto se už jako studentka hned stala součástí výzkumného týmu Skupiny chemických technologií, kterou vede právě profesor Weidlich. A začala se velmi důkladně věnovat tématu čištění odpadních vod. 

Jaké látky se v odpadních vodách nacházejí? Jsou pro nás nebezpečné? Odkud se sem dostávají? Dají se odstranit beze zbytku? Jaké čisticí procesy probíhají při čištění? Dalo by se to nějak zlepšit, zefektivnit, zlevnit? To je jen zlomek otázek, které se jí honily hlavou. Neměla před sebou jednoduchý úkol. Nespočet hodin v laboratoři, u počítače či v terénu.

S narůstajícím rozvojem průmyslu vzrůstá i množství problematických a nebezpečných chemikálií, které se vyskytují ve vodách. Tyto znečišťující látky se označují jako polutanty a v poslední době se klade velký důraz na jejich odstranění. Proces čištění odpadních vod by měl být co nejúčinnější a současně za minimální cenu. A Barbora Kamenická dokázala obě tyto podmínky do puntíku splnit. „Šlo nám o to vyvinout nejen inovativní a efektivní metody čištění, ale současně takové, které na sebe v celém cyklu navazují, navíc v duchu cirkulární ekonomiky, tedy tak, aby v procesech čištění vod nebyly vytvářeny jiné odpady,“ dodává. 

Obklopena odpadními vodami

A tak do centra dění Barbory Kamenické doplavaly z odpadních vod halogenové organické sloučeniny, biologicky aktivní látky, které se v životním prostředí obtížně odbourávají. „Ve splaškové odpadní vodě najdeme nejrůznější látky, které se do ní dostávají naší běžnou dennodenní lidskou činností. Třeba praním prádla, aplikací pesticidů na zahradě anebo tím, že užíváme nejrůznější léky proti bolesti či hormonální antikoncepci a podobně. V takových odpadních vodách se nacházejí zmiňované sloučeniny naštěstí v nízkých koncentracích, řádově jsou to mikrogramy na litr,“ vysvětluje původ jedné skupiny závadných látek mladá vědkyně. Naproti tomu odpadní vody průmyslové, které jsou například výsledkem výroby léčiv, herbicidů a insekticidů nebo barviv určených k barvení textilií, to už je jiný kalibr. „V nich se závadné látky objevují v podstatně vyšších koncentracích, bavíme se v řádech i desítek miligramů na litr,“ porovnává podíly škodlivých látek v obou typech odpadních vod. 

A proč je to tedy problém? „Běžný člověk si může myslet – vždyť co, máme čistírny odpadních vod, tam to nateče, všechno se to tam odstraní a je po problému. Ale právě že není,“ dodává s tím, že to má nejeden háček. „Čistírny si právě s takovými látkami mnohdy neporadí. Jsou to totiž látky špatně biologicky odbouratelné, bioakumulativní, perzistentní, takže v životním prostředí přetrvávají dlouho, kumulují se nejen v něm, ale i v živých organismech. Vybrané sloučeniny jsou i dobře rozpustné ve vodě, díky čemuž se dobře transportují životním prostředím. Navíc tyto látky mohou způsobovat nejrůznější nežádoucí účinky, například akutní či chronickou toxicitu pro vodní či jiné organismy, ale v některých případech i pro člověka,“ popisuje úskalí čističek. A proto se do mezikroku – předčištění technologických odpadních vod – sama vložila a začala zkoumat, jak to vyřešit a odbourat co nejvíce těchto problematických složek ještě před vypuštěním na čistírnu odpadních vod. 

DO BOXU: Když jsem poprvé obdržela informaci, že jsem získala ocenění Česká hlava, jako úplně první jsem to dala vědět mamince. Měla v tu chvíli asi větší radost než já a byla na mě nesmírně pyšná. Jsem proto ráda, že jsem dostala možnost prostřednictvím televize a následných rozhovorů poděkovat jí alespoň částečně za to, že mě nasměrovala na dráhu chemika.

Vyšlo to s „dřevěným uhlím“

A tak bádala, testovala, zkoumala. „Snažili jsme se optimalizovat metody separace (odstranění), a následné degradace, tedy chemického rozkladu, výše popsaných halogenovaných organických kontaminantů z odpadních vod. Především pak z průmyslových odpadních vod. Naším cílem bylo vyvinout v duchu cirkulární ekonomiky efektivní a ekonomicky přijatelné metody čištění,“ přibližuje vědkyně podstatu svého výzkumu. 

Specializovala se přitom na nekonvenční postupy odstraňování polutantů z vod. „Ty konvenční často používají sorbenty pro odstraňování kontaminantů z vod na bázi aktivního uhlí, což je komerčně dodávaný uhlíkatý materiál, který je poměrně drahý. Právě tyto materiály jsme se snažili nahradit méně známými, ale současně ekonomicky přijatelnějšími, tedy levnějšími. A přesně takový jsme našli – biochar (čti bajočar – pozn. red.). Je to materiál podobný rozemletému dřevěnému uhlí, který se získává z odpadní biomasy. Česky by se dal nazvat jako biouhel. Tento materiál je asi o 700 až 1 000 dolarů na tunu levnější než aktivní uhlí a lze ho navíc nekonvenčně použít pro odstraňování neboli separaci kontaminantů z vod,“ vysvětluje. Aby touto alternativní metodou dosáhla účinnosti srovnatelné s drahým aktivním uhlím, optimalizovala mladá vědkyně efektivní metodu impregnace biocharu pomocí levných a snadno dostupných tzv. iontových kapalin. „Tyto získané koncentráty halogenovaných sloučenin v podobě vodných roztoků jsme podrobili rozkladným chemickým procesům. V nich dobře zafungovala slitina hliník – nikl, která je jednak komerčně dostupná, ale i velmi efektivní. Výsledkem těchto rozkladů jsou pak sloučeniny, které jsou podstatně lépe biologicky odbouratelné,“ doplnila výzkumnice. Procesy navíc probíhají za laboratorní teploty a atmosférického tlaku v řádu několika hodin. Tímto postupem prokázala, že uvedená separační metoda založená na současné aplikaci biocharu a iontových kapalin a následná degradace koncentrátů umožňují efektivní a ekonomicky nenáročné řešení, jak naložit s velkými objemy odpadních vod obsahujících nebezpečné chemikálie.

Nová metoda už byla v praxi úspěšně vyzkoušena, testovalo ji několik firem a výsledky je nadchly. Proto Barbora a její tým věří, že se přidají další firmy a že dojde k její ještě vyšší komercionalizaci a v případě spolupráce s komerčními sektory i k vývoji nových metod. 

Splněný vědecký sen

To, co dokázala, si Barbora Kamenická ještě pořád plně neuvědomuje, a tomu, že získala Českou hlavu, stále nevěří. Má pocit, že se jí to jenom zdá. V práci nepolevuje a jde si dál za svým. Má totiž ještě jeden velký pracovní sen. „Svou prací a výsledky bych chtěla motivovat další mladé lidi, aby se věnovali vědě. Mně samotné se to stalo, když jsem se dostala k profesoru Weidlichovi. A to stejné bych jednou chtěla zažít a udělat totéž pro někoho dalšího. Být mu jakýmsi průvodcem a úplně stejně ho pro vědu nadchnout,“ končí vyprávění o své cestě k chemii a ceně Česká hlava Barbora Kamenická. 

Čtyři otázky pro Barboru Kamenickou 

Čím je pro vás voda?

Voda pro mě v první řadě znamená život. Bez ní by naše krásná planeta byla pravděpodobně pustá, prázdná a bez života. Spousta lidí bere vodu jako samozřejmost, přestože to tak není. Měli bychom si vážit každé dostupné kapky vody a neplýtvat jí. Po příchodu na Univerzitu Pardubice pro mě voda získala ještě jeden mnohem osobnější význam – a to mé profesní zaměření, můj současný výzkum.

Jak si kompenzujete čas strávený v laboratoři?

Čas strávený v laboratoři si nijak kompenzovat nemusím, protože v laboratoři jsem ráda. Můj výzkum není jen práce v laboratoři, ale i u počítače, kde se zpracovávají získaná data či píší články. Někdy si ale potřebuji odpočinout a odreagovat se. K tomu mi pomáhají moje zájmy. Mnoho let se aktivně věnuji astronomii a ráda si zahraji na kytaru. Zajímám se i o moderní technologie či religionistiku. Volný čas také trávím se svou border kolií.

Jakou knihu máte momentálně rozečtenou?

Knihu od H. G. Wellse – Stroj času. Sice jsem ji již četla, ale je to moje oblíbená kniha, proto si ji čas od času přečtu znova.

Čeho byste v životě ještě ráda dosáhla?

Někdo dělá výzkum a vědu proto, aby dosahoval pomyslné „mety“, a někdo dělá výzkum proto, že ho to baví a vidí v tom smysl. Já se řadím spíše do té druhé skupiny. Přesto bych byla ráda, abych se v budoucnosti mohla za sebou ohlédnout a říct, že jsem na tomto světě něco zanechala, něco, co doopravdy slouží a pomáhá lidem. 

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Milan Reinberk

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě.

Studující a zaměstnaní na UPCE se mohou opět potkat s rektorem prostřednictvím online chatu. 

Máte otázku k dění na naší univerzitě, ke vzdělávání nebo ke studiu? Chcete něco navrhnout nebo se dozvědět? Připojte se 28. května a ptejte se na to, co vás v souvislosti s univerzitou zajímá. Rektor prof. Libor Čapek bude živě odpovídat na dotazy zaměstnanců a studentů. 

Otázky lze pokládat v úterý už od 8.00 na níže uvedených odkazech.

• Zaměstnaní
• Studující

Rektor bude odpovídat online od 13.00 do 14.00. 

Využijte příležitost a chatujte s rektorem UPCE. 

Dva dny, dvě pódia a DJ stage, jedna louka a nekonečná hudební zábava pro vysokoškoláky i další účastníky. Tak to byl nabitý program tradičního Majálesu Pardubice, který pro pardubické publikum už řadu let organizuje absolvent Univerzity Pardubice David Audrlický. 

Program odstartoval už v pátek před polednem a u mikrofonu se střídala jedna hvězda za druhou. Z pódia účastníky pozdravili kromě krále a královny Majálesu v doprovodu své družiny také prorektorka pro vnitřní záležitosti Liběna Černohorská. V sobotu odpoledne se pak blýskla skupina TANEČNÍCI Z UPCE složená ze studentek a studentů Univerzity Pardubice, která zatančila nedávno na studentském plese. 

V letošním roce nás opustily tři výrazné vědecké osobnosti, které v průběhu bezmála třiceti let získaly titul doctor honoris causa na Univerzitě Pardubice. Připojujeme se vzpomínkou na tyto akademiky, kteří se zasloužili také o rozvoj naší univerzity.

Prof. Josef Michl
V roce 1996 byl udělen čestný doktorát Univerzity Pardubice významnému světovému vědci, profesoru Josefu Michlovi z University of Colorado, U.S.A. Coloradské univerzity. Čestné ocenění získal za mimořádný přínos o rozvoj teoretické organické chemie a trvalý zájem a nezištnou a obětavou pomoc české chemii.

Prof. Michl byl absolvent Karlovy univerzity a později žák někdejšího předsedy Akademie věd ČR prof. Zahradníka, který působil od druhé poloviny 60. let na celé řadě amerických a západoevropských univerzit. Mezinárodně uznávanou pověst získal především díky svým pracem z oblasti vysoce reaktivních molekul, chemie křemíku, modulární chemie, molekulární elektronové struktury, fotochemie a plynných klastrových iontů.

Prof. Jaroslav Šesták
V roce 2010 obdržel čestný doktorát Univerzity Pardubice prof. Jaroslav Šesták z Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR za mimořádné zásluhy o rozvoj vědy a výzkumu v oblasti fyziky a chemie pevných látek.

Prof. Šesták byl jeden z nejvýznamnějších představitelů termické analýzy ve světě. Absolvent VŠCHT v Praze habilitoval v roce 1991 na VŠCHT v Pardubicích. Významně spolupracoval s Fakultou chemicko-technologickou Univerzity Pardubice v oblasti vědecko-výzkumné i pedagogické. V období 1988 až 1998 přednášel jako host na Katedře anorganické technologie. V letech 1989 až 1990 působil jako externí školitel japonského postgraduálního studenta, který zde jako první zahraniční student obhájil titul kandidáta věd.

Prof. Robert Kvaček
V roce 2016 získal titul doctor honoris causa Univerzity Pardubice prof. Robert Kvaček z Univerzity Karlovy a Technické univerzity v Liberci za mimořádné zásluhy o rozvoj vědy a výzkumu v oboru dějin 19. a 20. století, za rozvoj regionálních studií a za výraznou kultivaci historického vědomí popularizací výsledků vědy a výzkumu.

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se specializoval na dějiny diplomacie mezi světovými válkami a v období 2. světové války a kulturní dějiny konce 19. a začátku 20. století. Působil na více českých univerzitách a jeho publikace mu vynesly několikanásobné ocenění za literaturu faktu – Cena Egona Erwina Kische. V době normalizace měl zakázáno přednášet dějiny a titul profesora mohl získat až po revoluci v roce 1989.

Prof. Petr Moos
V roce 2019 obdržel čestný doktorát Univerzity Pardubice dopravní expert a také bývalý ministr dopravy a spojů prof. Petr Moos za dlouhodobý přínos v oblasti dopravy a za zásluhy při vzniku a rozvoji Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice. 

Absolvent Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze se zabýval inženýrskou informatikou, telekomunikacemi, telematikou a dopravní politikou. Působil na řadě českých i zahraničních vysokých škol. Zastával také pozici děkana Fakulty dopravní ČVUT a proděkana pro vědeckou a výzkumnou činnost této fakulty. Byl autorem nebo spoluautorem více než 120 odborných článků v časopisech a referátů na mezinárodních konferencích, 4 monografií a desítky učebních skript. Od prezidenta ČR obdržel Medaili za zásluhy 1. stupně.

Zkoumání lipidů, v tomto případě zejména tuků v lidském těle, vedlo profesora Michala Holčapka a jeho kolegy k vytvoření konceptu včasného zjišťování hned několika různých typů rakovinných nádorů. Tedy jejich rozpoznání v době, kdy se dají úspěšněji léčit. Jejich výzkumný projekt byl nominován na Cenu předsedy Grantové agentury ČR a vznikla i firma, která chce jeho výsledky uvést do praxe.

Michal Holčapek je profesorem analytické chemie na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice. Už více než dvacet let se zabývá výzkumem lipidů. Lipidy nejsou jen rostlinné oleje nebo živočišné tuky, ale také celá řada látek, které plní důležité role v lidském organismu, tvoří například materiál pro stavbu buněčných membrán, přenášejí informace uvnitř buněk nebo v mezibuněčné komunikaci.

„Z pohledu vědy jsou lipidy moc zajímavé sloučeniny. A čím víc jsem je poznával a psal o nich vědecké práce, tím víc jsem přemýšlel, jak tohle poznání využít ještě jinak, nejlépe v medicíně,“ popisuje profesor Holčapek.

V roce 2010 byl na dvou konferencích ve Spojených státech a přelétal mezi americkými městy Phoenix a Salt Lake City. „V letadle jsem spíš z nudy vzal do ruky časopis letecké společnosti, kde byl docela zajímavý populární článek o nádorech. A mně to najednou sepnulo – vždyť lipidy přece tvoří membrány i v nádorových buňkách. Bylo by výborné využít naše znalosti k tomu, aby se dala zjišťovat rakovina!“ vzpomíná Michal Holčapek.

Stavební materiál rakovinných buněk

Nádorové buňky jsou nebezpečné zejména tím, že se nekontrolovaně a rychle množí. To ovšem znamená, že potřebují hodně „stavebního materiálu“, tedy i lipidů, které nutně potřebují pro stavbu membrán. Už dřívější studie ukázaly, že lipidy v nádorových buňkách mají trochu jiné složení než v buňkách normálních.

Změny koncentrací lipidů se neprojevují pouze v buňkách a nádorových tkáních, ale lze je detekovat i v tělních tekutinách, jako například v krvi nebo v moči. „Řekl jsem si tehdy: Pokud tyto ,rakovinné‘ lipidy zjistíme v tělních tekutinách, které se lidem dají velice snadno odebrat, můžeme tak určit, že tito lidé jsou nemocní,“ vysvětluje Michal Holčapek.

Společně s kolegy z Pardubic se spojili s vědci a lékaři z Univerzity Palackého v Olomouci a tamní Fakultní nemocnice, z Masarykova onkologického ústavu v Brně a dalších nemocnic. Získávali od nich biologické vzorky od nemocných pacientů i zdravých osob a určovali, čím se lipidy v nich liší.

Tři nemoci na mušce

„V našem zatím posledním výzkumném projektu, který financovala Grantová agentura ČR, jsme se zaměřili na nádory ledvin, a spíše pro srovnání jsme tam přidali i rakovinu slinivky břišní a plic. Ukázalo se však, že nejlíp se nám daří ze vzorků krve identifikovat nádory slinivky. Takový test na světě neexistuje,“ zdůrazňuje Michal Holčapek. Mezi řadou odborných publikací, které výzkumníci připravili, je právě článek o určování tohoto nádoru zlatým hřebem – publikoval jej prestižní vědecký časopis Nature Communications.

Nádory slinivky přitom patří mezi nejzákeřnější. Obvykle se totiž dají zjistit, až když jsou v příliš pokročilém stádiu a léčí se obtížně. Jejich včasná diagnostika je tedy pro nemocného životně důležitá.

Patenty i univerzitní firma

„Naše analytické postupy jsou velmi přesné, využíváme špičkové přístroje pro hmotnostní spektrometrii, kapalinovou chromatografii i superkritickou fluidní chromatografii. V případě lipidů zkoumáme koncentrace několika set různých molekul,“ konstatuje profesor Holčapek. „Jeden údaj by nám k ničemu nestačil, ale právě kombinace takového množství dat nám umožňuje velmi dobře určit, která z vyšetřovaných osob má nádorové onemocnění.“

Výzkumníci vytvořili vlastní software pro vyhodnocování naměřených výsledků. Získali už evropský patent na postup pro určování karcinomu slinivky, další evropský patent, pro diagnostiku nádorů ledvin, je zatím ve schvalovacím řízení. Tytéž patenty přihlásili i v USA, Japonsku a Singapuru.

Loni v květnu Univerzita Pardubice a pardubická společnost FONS založily společnou firmu LipiDiCa, která by měla převést tuto diagnostiku do klinické praxe.

„Naší představou je, že metoda by se dala používat pro screening rizikových skupin populace. Tedy lidí, v jejichž rodině se nádory opakovaně objevují, nebo kteří mají genetické mutace, jež riziko vzniku nádoru zvyšují,“ říká Michal Holčapek. „Další aplikace by měla být k dispozici pro lidi, kteří mají příznaky, jež by mohly být způsobeny nádorovým onemocněním.“

Celý test by podle předběžných propočtů měl stát asi dva a půl tisíce korun – od nabrání krve, přes zpracování vzorku až po vyhodnocení.

zdroj: Grantová agentura ČR
Rozbor krve pomůže včas zjistit nádor - Grantová agentura České republiky (gacr.cz)

Srdečně zveme všechny studující, zaměstnané i širokou veřejnost na promítání dokumentu Po prolomení ticha, které se uskuteční v pondělí 6. května od 17:00 v Divadle 29 (Svaté Anežky České 29).

Dokument sleduje příběh Marie-Luisy Purkrábkové, studentky herectví pražské DAMU, a její odvážný krok vystoupit s anonymními svědectvími o sexuálním obtěžování a zneužívání moci ve škole. Film mapuje její osobní zápas, spojený se snahou opustit roli oběti a nalézt vlastní identitu.

Po promítání následuje diskuse k tématu prevence sexuálního obtěžování a potřebě budovat bezpečnější prostředí na vysokých školách. Pozvání do debaty přijaly ombudsmanka FAMU Pavlína Junová a zástupkyně organizace Konsent Klára Kadár. 

Zúčastněte se společné diskuze a přispějte k budování respektujícího prostředí na naší univerzitě.

Akce je pořádána Oddělením HR Award v rámci konceptu SAFE UPCE.

Anotace filmu: 

Ze dne na den se život Marie-Luisy Purkrábkové, studentky herectví pražské DAMU, obrátil vzhůru nohama poté, co nahlas vystoupila s anonymními svědectvími o sexuálním obtěžování a zneužívání moci ve škole. Její performance a posléze iniciativa s názvem NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET se stala rozbuškou v českém vysokoškolském prostředí a spustila vlnu odhalování podobných kauz na dalších školách.

Aby mohla v očích druhých obhájit své konání, musela Luisa přijmout status aktivistky a mluvčí tématu, které se dotýkalo jejích nejhlubších ran. Opustila svět herectví a ujala se nové, nečekané role, která ji však svými nároky uvěznila a dovedla k vyhoření.

Rok po performanci sleduje režisér filmu Luisu a její zápas tuto roli opustit a znovu nalézt samu sebe. Díky jejich blízkému vztahu film přináší neobyčejně niternou výpověď o tom, jakým následkům musí oběť sexuálního obtěžování čelit, pokud se rozhodne veřejně promluvit.

Více informací k dokumentu najdete na webu distributora, informace k akci pak na FB události. 

Cílem taktického cvičení bylo prověřit spolupráci složek Integrovaného záchranného systému. 

V areálu Univerzity Pardubice se ve čtvrtek uskutečnilo taktické cvičení s názvem "Aktivní útočník" pod velením Krajského ředitelství policie Pardubického kraje. Hlavním cílem těchto cvičení je především prověřit součinnost složek integrovaného záchranného systému v rámci mimořádné události. Obdobné cvičení se v minulosti uskutečnilo například v areálu Pardubické nemocnice, Gymnázia Mozartova či přímo na krajském úřadě v Pardubicích.

„Bohužel jsem se setkal s laickými názory, že podobná cvičení složek integrovaného záchranného systému jsou vyhazováním peněz. Já jsem naprosto opačného názoru a jsem rád, že jej potvrzují odborníci. Vzpomínám si na útok Anderse Breivika na norském ostrově Utøya, který byl šokem nejen pro norskou společnost, ale i pro celý svět. Na základě toho se začala konat podobná taktická cvičení i u nás. Každé podobné cvičení IZS, ať už se jedná o problematiku hromadné dopravní nehody, zásahu proti ozbrojenému pachateli či například pád letadla má velký smysl a rozhodně v nich budeme ve spolupráci s kolegy pokračovat i v dalších letech,“ uvedl hejtman Martin Netolický.

Svým rozsahem bylo dnešní cvičení z hlediska krajské policie mimořádné. „Takto velké cvičení na téma aktivního útočníka organizujeme po čtyřech letech. Naposledy to bylo v roce 2020 v Pardubické nemocnici, kde to ale s ohledem na covid nebylo tak velké jako dnes. Před samotným cvičením proběhlo proškolení zaměstnanců školy na metodu utíkej, schovej se, bojuj (tzv. USB). Dnešní cvičení mělo ukázat nejen to, jak jako složky integrovaného záchranného systému umíme společně koordinovat naši činnost, ale hlavně, jaký dopad školení mělo na samotné zaměstnance Univerzity Pardubice, jelikož se musí velmi rychle rozhodnout, jak budou reagovat. Každé cvičení má pro nás velký smysl a především věřím, že v obdobných situacích budeme zůstávat jen u cvičení,“ řekl krajský policejní ředitel Jan Ptáček. Pardubičtí krajští policisté provádí školení na ochranu měkkých cílů již od roku 2011, kdy jím prošly stovky lidí především ze školských zařízení a státních institucí jako jsou finanční úřady, úřady práce nebo krajský úřad. Policisté za poslední roky vidí velkou změnu k lepšímu v přístupu různých institucí k nastavení vlastní bezpečnosti, kdy si již připouští rizika ohrožení.

Podle rektora Univerzity Pardubice měli studenti i zaměstnanci o zapojení velký zájem. Do cvičení se jich zapojilo více než 400 ze všech sedmi fakult. „Pro naši univerzitu je důležité být součástí takového cvičení. Pro nás je to jedinečná příležitost ověřit si znalosti získané na školeních na ochranu měkkých cílů přímo v prostorách univerzity s našimi studenty, zaměstnanci a se složkami Integrovaného záchranného systému. Chtěl bych poděkovat krajskému ředitelství Policie ČR Pardubického kraje za aktivní spolupráci při řešení bezpečnosti na Univerzitě Pardubice,“ uvedl rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek.

Mgr. Martina MACKOVÁ
vedoucí oddělení propagace a vnějších vztahů Univerzity Pardubice

mjr. Ing. Markéta JANOVSKÁ
tisková mluvčí policie Pardubického kraje

Mgr. Dominik BARTÁK
tiskový mluvčí Pardubického kraje

Univerzita Pardubice (UPCE) oslaví třicet let od své přeměny z Vysoké školy chemicko-technologické. Výročí připomíná například venkovní výstava, která ukazuje, jak se za poslední tři desetiletí univerzita změnila. 

Výstava Tehdy a teď nabízí porovnání pohledů na současnost a minulost, kterou pomáhají zobrazit fotografie z univerzitního archivu. Velkoplošné panely s dobovými fotografiemi jsou instalované v univerzitním kampusu a areálu v části Doubravice. Nabízí dvojí pohled na podobu klíčových budov vysoké školy. V kampusu je možné si prohlédnout také historické fotografie budov Fakulty zdravotnických studií, Fakulty elektrotechniky a informatiky a Fakulty restaurování v Litomyšli.
„Univerzita Pardubice stojí na silných základech, které postavilo historicky v našem městě studium chemie. Nové fakulty daly naší univerzitě další moderní rozměr a nabídku vzdělávat se v širokém spektru oborů s kvalitním zázemím a v místě s dobrou dostupností,“ říká rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek. 

Historie vysokého školství v Pardubicích sahá až do roku 1950, jako Univerzita Pardubice se škola prezentuje od 31. března 1994. Dnes nabízí na dnešních 7 fakultách studium ve více než 160 programech pro zhruba 7 tisíc mladých lidí. Největší historii má Fakulta chemicko-technologická, „nejmladší“ je Fakulta elektrotechniky a informatiky a početně nejmenší Fakulta restaurování v Litomyšli. 

Univerzita Pardubice oslaví třicet let od své přeměny z Vysoké školy chemicko-technologické. Na univerzitní třicetiny studující i zaměstnance upozorní také některé výzvy akce Rozhýbejme univerzitu, která startuje symbolicky 1. dubna. Zapojte se do letošní výzvy a udělejte něco pro svoje zdraví!

Soutěž pořádá Katedra tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice a každý zájemce může s pohybem začít kdykoliv během měsíce dubna. Pro start v soutěži stačí uběhnout minimálně 2 kilometry, ujít 4 km nebo na kole ujet trasu 10 kilometrů.
V tom, jak dlouhou trasu urazí chůzí, během nebo jízdou na kole, budou soupeřit nejen jednotlivci, ale také fakulty a útvary. 

Celkovou délku pohybu za měsíc si univerzitní sportovci budou měřit pomocí mobilních aplikací. Výsledky se budou sčítat a průběžně zveřejňovat. Sledujte proto univerzitní web a sociální sítě.
Vítězný fakultní tým získá opět pohár a nejlepší jednotlivci odměny. Loni během této celouniverzitní akce celkem 420 nadšených sportovců uběhlo či ujelo rekordních 34 649 kilometrů. 

Připomeňte si loňské výsledky na https://www.upce.cz/akce-univerzity-pardubice-rozhybejme-univerzitu-mela-rekordni-ucast-i-vykony.