Univerzita
Pardubice
Fakulta
chemicko-
technologická
Současná situace nahrává tomu, že většina z nás znovu objevuje cestu do tajů vlastní kuchyně. Kličkovat mezi obsahem a složením potravin chce velkou dávku umu, ale i času. Na čem nás zaručeně výrobci dokáží nachytat? Na palčivé otázky odpovídala u listopadové večerní online kávy Ing. Dana Hrubošová, Ph.D.
Otec byl hutník, ale on se už jako dítě zajímal o výbušniny a rakety. Student, absolvent, šéf katedry a nakonec profesor organické chemie Vladimír Macháček (76) si chodí o chemii za kolegy popovídat dodnes. Kromě lásky k ní si našel na vysoké škole v Pardubicích i svoji životní partnerku.
Kdy jste byl naposled na univerzitě?
Minulý týden.
Ještě učíte?
To ne. Mám tu ale kamarády-chemiky, se kterými se rád vidím. Chodím sem pravidelně každý týden a ve spojení s fakultou zůstávám pořád. Teď nám to setkávání s kolegy překazila pandemie. Ale jinak se scházíme každý týden v takovém kroužku. Každý jsme z jiného oboru, někdo je z organiky, někdo z anorganiky nebo fyzikální chemie. Odborně se spolu můžeme hádat a diskutovat (smích). Je dobré mít rozhled přes jiné disciplíny než jen ty, kterým se věnujete. A tím také udržuji i sociální vazby, když je mi doma smutno.
Kudy vedla vaše cesta k chemii?
Nepocházím z rodiny, kde by někdo dělal chemii. Můj otec byl hutník. Ale už na základní škole v Ostravě jsem se zajímal o výbušniny a rakety, měl jsem i domácí minilaboratoř v předsíni malého bytu. Lákalo mě to. Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu chemickou a jít na vysokou školu zaměřenou na chemii se přímo nabízelo. Byla to pro mě jediná a jasná volba. Praha byla daleko a na vysokou školu v Pardubicích byly dobré reference.
Jaká byla studentská léta?
Šlo nás tenkrát do Pardubic ze střední školy osm. Nastoupil jsem do prvního ročníku v roce 1962 a končil jsem v roce 1967 na katedře organické chemie. Vzpomínám na to moc rád, protože jsem se tady seznámil se svou budoucí manželkou. Měli jsme chemické manželství, moje žena studovala anorganickou chemii. Navíc jsem od 2. ročníku začal na katedře organické chemie vařit, tedy provádět chemickou syntézu, připravovat nové sloučeniny, zprvu pro budoucího kolegu Mirka Kaválka a později pro svého velkého učitele prof. Vojeslava Štěrbu, který mému chemickému rozvoji přispěl nejvíce.
Čemu jste se ve svém profesním životě věnoval?
Po absolvování vysoké školy jsem šel na vojnu a v roce 1968 jsem se ze základní vojenské služby vrátil rovnou na katedru. Byla to doba, kdy tady na škole zaváděla metodika nukleární magnetické rezonance. Tuto metodiku bude většina lidí znát spíše z medicíny, ale v chemii se uplatnila podstatně dříve než v medicíně. Byla to metodika, kterou jsem si nesmírně oblíbil. A při vší skromnosti jsem ji tady pomáhal na škole zavést a věnoval jsem se jí řadu let. Kromě toho jsem se zaměřoval na organickou syntézu, zpočátku to byla barviva, azolátky. Studovali jsme jejich vznik a chování metodami reakční kinetiky, to znamená stanovením rychlostí a rovnovah. Od chemie azolátek, ke které jsme se čas od času vraceli, jsme přešli k chemii polynitrosloučenin a jejich reakci s nukleofily. Pracovali jsme na hranici mezi organickou a fyzikální chemií, proto se náš přístup nazývá fyzikální organickou chemií.
Sledujete, jak se chemie a výzkum proměňuje?
Celou dobu jsem byl u toho, tedy od toho roku 1967. Doba se posunula, výzkum je více orientován na praxi. Méně se člověk dle mého názoru věnuje základnímu výzkumu, ale spíše aplikacím. Ale právě ze základního výzkumu vychází řada nápadů a podnětů pro budoucí využití. Fascinuje mě rozvoj experimentálních metod, které umožňují nahlédnout do nitra hmoty detailněji, než to bylo možné před nedávnem.
Která jména se vám s fakultou spojí?
Tím, že patřím na fakultě k těm nejstarším, pamatuji si také nejstarší kolegy. Rád například vzpomínám na profesora Miroslava Večeřu, byl to takový náš doyen nejen jedné katedry a skvělý manažer. Z Výzkumného ústavu organických syntéz si v letech 1963-64 přivedl skupinu lidí, která měla katedru obrodit a změnit. A povedlo se mu to.
Skupinu tvořili profesor Štěrba, což byl „chemický ideolog“, doc. Panchartek, skvělý pedagog, a Ing. Šlosar, zkušený syntetik a praktik. Na katedře působili i bývalí rektoři, prof. Večeřa, zvolený, leč nejmenovaný několikadenní rektor, doc. Josef Panchartek, ten byl také prvním absolventem s inženýrským titulem z roku 1954 a prvním porevolučním rektorem. Dále to byli prof. Oldřich Pytela a současný prorektor prof. Mirek Ludwig. Vybaví se mi řada starších kolegů, Ing. Socha, doc. Kaválek, doc. Klicnar, doc. Vetešník, RNDr. Kalfus, RNDr. Schreiber, prof. Čegan. Někteří již nejsou mezi námi, odešli do chemického nebe. Bylo by ale chybou uvrhnout je do věčného zapomnění, vždyť na katedře žili, pracovali, učili studenty, bádali. Byť za podmínek daleko odlišných od těch současných.
Žádná vědkyně mezi vámi nebyla?
Má manželka mě nazvala misogynem. Myslím, že v tomto ohledu ale neměla pravdu. K ženám jsem měl vždy kladný vztah, ale ta organika opravdu dost páchne. Nyní jsem nejvíce v kontaktu s prof. Milošem Sedlákem, vedoucím Ústavu organické chemie a technologie. Vídám se i s mým doktorandem doc. Petrem Šimůnkem. Petrovi jsem také předal výzkum v oblasti nukleární magnetické rezonance. Máme spolu řadu publikací v oboru tautomerie azolátek. Rád vidím svou bývalou spolupracovnici Ing. Markétu Svobodovou.
Škola letos slaví 70 let. Co byste vzkázal na fakultu?
Protože jsem jejím fandou, přál bych jí jen samé úspěchy. Aby byla mezi těmi nejlepšími. A hlavně jí přeju hodně nadšených studentů.
prof. Ing. Vladimír Macháček, DrSc.
Absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích (organická technologie, studijní zaměření organická chemie, 1967), disertační práci obhájil v roce 1969 a habilitoval se na VŠCHT v Pardubicích v oboru organická chemie v roce 1983. Titul doktora chemických věd obhájil na Ústavu organické chemie a biochemie v Praze v roce 1991 a profesorem organické chemie byl jmenován na VŠCHT v Praze také v roce 1991. Zabýval se studiem mechanismů organických reakcí metodami reakční kinetiky a využitím nukleární magnetické rezonance. Je spoluautorem více než 120 původních prací publikovaných v mezinárodních časopisech.
Tento text najdete v exkluzivním vydání 100. vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.
Zaměstnanci a studenti opět pomohou, přestože současná situace nepřeje společným hromadným akcím. Univerzita musela zrušit všechny podzimní i zimní kontaktní akce, a také oblíbené společné každoroční tvoření adventních věnců s výtěžkem pro Oblastní charitu Pardubice. Akci se ale lidé z univerzity rozhodli uspořádat v jiné podobě. Letos budou tvořit sami, a přece společně.
V univerzitní aule bude výdejní místo pro zájemce o materiál na adventní věnce. Zaměstnanci nebo studenti univerzity si mohou potřeby v určených hodinách vyzvednout a přímo na místě také přispět. Věnec každý vyrobí individuálně a bezpečně v soukromí. Děkujeme všem, kteří se rozhodnou pomoci.
Jsem zaměstnanec a chci tvořit
Jsem student a chci se zapojit
Tato akce je určena pouze pro zaměstnance nebo studenty, není veřejná. Děkujeme za pochopení.
Ticho při procházení osiřelých chodeb Univerzity Pardubice ukončí až otevření dveří na pracoviště analytické chemie. Čilý ruch v několika pracovnách prozrazuje, že tady výzkum pokračuje.
Přestože se nejedná o nemocnici, nýbrž chemické pracoviště, dokážou pardubičtí vědci včas detekovat rakovinu slinivky rozborem jedné kapky krve. „Vidíte ty červené body?“ ukazuje Michal Holčapek graf na monitoru. „Když mají jiné hodnoty než ty modré, ukazují na rakovinu slinivky,“ popisuje profesor na katedře analytické chemie pardubické univerzity.
Proces diagnózy vypadá na první pohled tak jednoduše, že by ji pouhým pohledem na monitor dokázal poznat i laik. Předcházelo jí však patnáct let práce a vývoj vlastního softwaru na zpracování statistických dat. To vše v těchto dnech korunoval přidělený evropský patent na analytickou metodu, která dokáže včas odhalit nejzákeřnější nádorové onemocnění.
„Pětileté přežití u rakoviny slinivky je pod deset procent, což je nejhorší prognóza ze všech existujících typů rakoviny. Dnes se ve včasném stadiu rakovina slinivky odhalí většinou náhodně. Je totiž bez příznaků, ty se projeví, až když už je většinou pozdě,“ popisuje Holčapek.
To by se díky pardubickým vědcům mohlo brzy změnit. Na začátku byl Holčapkův nápad, že zdravá a nádorová buňka se musí svou strukturou lišit. Pokud se mají rakovinné buňky rychle množit, nemohou se „zdržovat“ čekáním na činnost některých enzymů a pro stavbu buněčných membrán přednostně využívají jednodušších lipidů. „Lipidy jsou typy biomolekul, které se vyskytují v každé buňce lidského těla. Z běžného života známe většinou cholesterol nebo triglyceridy, často se jim zjednodušeně říká tuky, které jsou obsaženy i v tělních tekutinách a ve všech buňkách. Tvoří buněčnou membránu, takže každá buňka našeho těla je složená ze spousty lipidů,“ popisuje Holčapek.
Metoda je proto založená na analýze tělní tekutiny, konkrétně krve. Pokud se prokáže zvýšený výskyt jednodušších stavebních látek na úkor těch složitějších, je to signál, že daný člověk může mít rakovinu slinivky nebo jiný typ této zhoubné nemoci.
A je tedy vysoká šance, že se podaří nemoc odhalit včas. „Za těch patnáct let se nám podařilo postupy vyvinout takovým způsobem, že v dnešní době jsme schopni kvantifikovat stovky lipidů v tisících vzorcích za poměrně krátkou dobu,“ říká Holčapek.
Postupy se jeho týmu podařilo zautomatizovat, takže dnes dokážou analyzovat až dva tisíce vzorků za měsíc. „To bylo na začátku naprosto nepředstavitelné. Tehdy byla čísla řádově nižší, desítky, sotva stovky. Bylo velmi náročné vyhodnocení dat, neměli jsme žádný software. Ten dnes máme vlastní, a díky němu se zpracování zrychlilo asi stokrát, což byl základní krok,“ popisuje profesor.
Nyní, po udělení evropského patentu, přijde na řadu klinické ověření – rozsáhlé testování lidí, kteří patří do rizikových skupin. Výsledky mají za cíl prokázat přínos tohoto nového způsobu diagnózy. „Pokud uspějeme, tak by to mělo výrazně usnadnit zavedení naší metody do klinické praxe,“ říká Holčapek s tím, že by za úspěch považoval dobu tří až pěti let.
Spolehlivost testů je přes devadesát procent. Navíc metoda dokáže odhalit i další onemocnění – rakovinu prsu nebo ledvin. Kvůli složitým patentovým procedurám se však v Pardubicích zatím zaměřují na diagnózu rakoviny slinivky. „Evropský patent a následně jeho rozšíření do dalších zemí, konkrétně USA, Japonska a Singapuru, znamená, že naše metoda bude patentově v těchto zemích chráněná,“ říká Holčapek s tím, že výzkum je finančně náročný a univerzita sama jej nemůže unést. Celkové náklady se dostanou až k deseti milionům. „Proto musíme mít pro potencionálního sponzora jistotu, že se mu vložené prostředky vrátí.“
Po zavedení do klinické praxe by se metoda měla díky své rychlosti a dostupnosti stát nástrojem pro včasné odhalení choroby. Počítá se s preventivním vyšetřením u tří typů rizikových skupin. Jednak jsou to pacienti s cukrovkou nad 50 let. Dále pak lidi s dědičným výskytem onemocnění v rodině a pak pacienti, u kterých se projevují neznámé příznaky, které neodpovídají jejich nemoci.
Rakovina slinivky břišní je označována za mimořádně zákeřné zhoubné onemocnění. U většiny pacientů se jej podaří diagnostikovat až v rozvinuté fázi, kdy je již nemoc v těle pacienta rozšířená, což znemožňuje úspěšnou léčbu. Více než 95 procent pacientů na nemoc umírá. Celosvětově je onemocnění 13. nejčastějším zhoubným onemocněním, ve vyspělých zemích je na čtvrtém místě v žebříčku důvodů úmrtí. Z dvaceti pacientů s rakovinou slinivky do pěti let od data diagnózy devatenáct pacientů umírá. Rakovina slinivky se obvykle v prvních stadiích nijak neprojevuje, proto je tak obtížně diagnostikovatelná. Ve chvíli, kdy se příznaky objeví, se sice diagnózu podaří stanovit, ale nemoc je již u většiny pacientů v pokročilém stadiu. Zatím se nepodařilo vyvinout spolehlivý klinický test, který by dokázal včas identifikovat toto onemocnění.
Článek zveřejnily Hospodářské noviny a server ihned.cz.
Autor Martin Ťopek
Milí čtenáři, děkujeme za váš zájem o tuto metodu, ale bohužel ani tým profesora Holčapka ani Univerzita Pardubice nemají oprávnění testovat zájemce na rakovinu slinivky. Je pravda, že jsme vyvinuli novou metodu pro testování rakoviny a získali na ni evropský patent, ale použití metody v reálné praxi podléhá schvalovacímu řízení, což musíme respektovat. Před zavedením nové metody do praxe ji čekají klinické testy a řada ověřování. Pokud se podaří prokázat spolehlivost metody pro testování rakoviny, pak to nebudou naši chemici, ale lékaři, kteří rozhodnou o tom, koho a kdy na test pošlou. Ovšem testování a ani odběr vzorků nikdy nebude probíhat u nás na univerzitě, ale ve specializované laboratoři mimo univerzitu.
Je nám velice líto, že nemůžeme v tuto chvíli konkrétně pomoci. Intenzivně pracujeme na tom, aby testování bylo veřejně dostupné, ale bude to trvat několik let práce.
Děkujeme, Univerzita Pardubice
Naše historie se píše už 70 let. Letos slavíme a chceme si připomenout i začátky vysoké školy spolu s absolventy. Jedním z prvních byl prof. Karel Komers. Rozhovor s ním je součástí nejnovějšího čísla univerzitního časopisu Zpravodaj.
V laboratořích strávil téměř 60 let svého profesního života. Byla to prostě láska k chemii. Je jedním z prvních absolventů. Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích ukončil v roce 1956. Profesor fyzikální chemie Karel Komers pracoval na řadě výzkumných témat, z nichž nejúspěšnější je spojeno s výrobou bionafty.
Kdy naposled jste se podíval do svého studijního indexu?
Kvůli rozhovoru jsem ho otevřel nyní po mnoha letech. Vzpomněl jsem si na hodně věcí, a také na to, kde jsem pohořel.
Pan profesor – a pohořel?
Propadl jsem u dvou zkoušek. Z mineralogie, hlavně pro tehdejší způsob její výuky. A pak z předmětu Bezpečnost práce a protipožární technika. Tehdy jsme se se spolužáky vsadili, kdo řekne zkoušejícímu největší nesmysl. Dostal jsem otázku „ Ochranné nátěry proti ohni“. A já navrhl nitrocelulosový lak, o kterém všichni vědí, že je vysoce hořlavý. Nestačil jsem samozřejmě ani otevřít dveře. Potom jsem se zkoušejícímu omluvil a vysvětlil, co mě k tomu vedlo.
Proč jste se rozhodl zrovna pro chemii?
S myšlenkou studovat chemii, jsem si začal pohrávat v posledním ročníku na gymnáziu. Měli jsme skvělého učitele na chemii pana profesora Vostřela. Byl přísný, ale dokázal nás hodně naučit. A když jsem maturoval, vznikala v Pardubicích Vysoká škola chemicko-technologická (VŠCHT). Moji rodiče nebyli majetní a studium v Praze by nezvládli zaplatit, proto jsem si podal přihlášku tady.
Na vysokou školu jste se hlásil už v prvním roce otevření školy, ale nedostal jste se. Je to tak?
Ano, mohl jsem být opravdu prvním absolventem. Tenkrát jsem však nebyl přijat z kádrových důvodů. Bylo mi doporučeno odejít na rok do výroby. Proto jsem nastoupil do tehdejšího Ústavu plastických hmot (UPH, dnes SYNPO - Syntetické polymery, pozn.red.). Tento vynucený pobyt se nakonec ukázal jako velké plus. Když mě po roce na VŠCHT přijali, hodně mi při studiu pomohla zkušenost z praxe, v laboratoři jsem měl obrovskou výhodu. Nevýhoda byla ale v tom, že jsem se trochu odnaučil učit. První rok studia byl pro mě proto velmi náročný. Od druhého ročníku mě chemie moc zaujala a baví mě dodnes.
Kde se tenkrát učilo?
Škola tehdy teprve „za pochodu“ adaptovala budovu bývalé Strojní průmyslovky na Náměstí čs. legií. Výuka probíhala hlavně v „mlynářské škole“ (dnes Střední průmyslová škola potravinářství a služeb, naproti kostelu Sv. Bartoloměje, pozn.red.). Tam byla přednášková místnost a laboratoře. Potýkali jsme se také s nedostatkem studijního materiálu, neměli k dispozici skripta, učili jsme se hlavně z rukopisných poznámek na přednáškách a seminářích. I když bylo tenkrát vše komplikované a náročné, byl jsem rád, že jsem se na školu dostal. A chtěl ji samozřejmě s úspěchem dokončit. Vzpomínám si, že nás nastoupilo do ročníku 140 a skončilo 72. Zkoušku bylo tenkrát dovoleno opakovat pouze jednou, výjimečně dvakrát, ale to už byl rektorský termín. Při neúspěchu následoval odchod, bez milosti.
Na koho z vyučujících si vzpomenete?
S mlynářskou školou se mi pojí jméno profesora Syrového z laboratoří analytické chemie, hlavně jak nás tehdy učil vážit na analytických vahách „na povel“. Museli jsme, každý u jedněch vah, sedět a on velel: „Vezměte do ruky pinzetu – teď! A všichni to museli naráz udělat. „Vezměte závaží, teď“… Ono to vypadalo směšně, ale brzy jsme zjistili, že když se to neudělalo, jak chtěl pan profesor, nebylo možno na tehdejších analytických vahách navážit vzorek s přesností na čtyři desetinná místa v gramech.
Mám pocit, že mnozí dnešní studenti si dostatečně neváží toho, co mají k dispozici. My jsme byli vděční za každou odbornou informaci. Těžko dnes vysvětlíte, s jakými obtížemi se škola budovala. A co všechno se muselo stát, aby se dostala na současnou pedagogickou i výzkumnou úroveň. Aby byla školou, která má v republice velmi dobrou pověst.
Kdy jste byl naposled na fakultě?
Je to asi měsíc. Trošku ještě spolupracuji s katedrou biologických a biochemických věd, konkrétně s profesorem Alexandrem Čeganem. Společně jsme napsali skripta z fyzikální chemie pro jejich specializaci. Přišel jsem si pro signální výtisky druhého dílu.
Pořád píšete?
Už málo, ale když vás něco baví, chcete se tomu věnovat, dokud vám to zdraví a okolnosti dovolí. Je to jeden ze způsobů, jak strávit čas, který mi ještě zbývá (smích).
Chemie vás nikdy nepřestala nudit.
To opravdu ne. Pořád sleduji, co se na fakultě děje a snažím se stále zůstávat ve spojení. Samozřejmě, že hlavně pozoruji své mladší kolegy, jak si vedou na mé mateřské katedře fyzikální chemie. Je pravda, že od doby, co jsem tu studoval a pracoval, se hodně věcí změnilo. Dnes jsou jiné možnosti, fakulta má velmi moderní vybavení a věda se dělá mnohem lépe.
Minulý režim ledasco utlumil. Co zasáhlo vás?
V akademickém roce 1968-69 jsem byl na studijním pobytu na Technické univerzitě v Mnichově. Tehdy k nám přišli Rusové, a když jsem se vrátil, nastala normalizace. Na katedře nebyl tehdy žádný člen KSČ. To způsobilo, že jsme přišli o specializaci, tudíž nebyly ani peníze na vědu a výzkum. Trochu nás zachránilo, že jsme tehdy měli společnou specializaci s katedrou analytické chemie. Analytika je pro mě navíc srdeční záležitostí, na tuto katedru jsem totiž po absolvování vysoké školy nastoupil a tři roky na ní pracoval. Mým prvním vedoucím byl profesor Antonín Tockstein, který si mě jako absolventa vybral. Později se rozhodující měrou podílel na vybudování dnešní katedry fyzikální chemie (KFCH) jako její dlouholetý vedoucí. Přednášel naprosto originálním způsobem, který se mi velmi líbil.
Podepsaly se na výzkumu okupační roky a roky normalizace?
V šedesátých a sedmdesátých letech bylo ohromně složité shánět kvalitní přístroje pro výzkum. Většina z nich byla zahraničních ze Západu. Během školního roku pro nás většinou nebyly peníze. A když na konci roku něco zůstalo, nestačil se už přístroj objednat. Pracovali jsme často s velice skromným vybavením. Dnes se tomu smějeme a říkáme, že nám tehdy stačila elektromagnetická míchačka a naše hlavy. Situace se změnila až po roce 1989.
Před sametovou revolucí jsem působil po odchodu profesora Tocksteina několik let jako zástupce vedoucího katedry. Jako vedoucím byl tehdy „stranou a vládou“ dosazen člověk s jinou specializací, než je fyzikální chemie. Když jsem se dostal po roce 1989 na místo vedoucího, bylo to pro všechny učitele na katedře po stránce vědy a výzkumu nejsložitější období pracovního života, protože katedru bylo nutno postupně a pracně pro vědeckou práci dostatečně vybavit.
Ale s tím skromným vybavením jste se snažili dělat výzkum. Na čem jste pracoval?
To bylo většinou vynuceno okolnostmi. Vzhledem k tomu, že jsme měli zpočátku špatné vybavení, témata jsem musel, a nejen já, dost často měnit. Pracoval jsem celkem s kolegy na šesti vědecko-výzkumných úkolech, Největší úspěch jsme měli s výzkumem bionafty. Všechna moje výzkumná témata měla společný znak: vždy se přitom studovala kinetika a mechanizmus zkoumaného děje.
Změnit vědecko-výzkumné téma je vždy obtížné. Nejprve je nutno se informovat, co vyzkoumali v daném oboru kolegové před vámi. Pak se musíte vybavit se zařízením, které objektivně změří vlastnosti toho, co právě studujete. Nejraději ale vzpomínám právě na výzkum spojený s bionaftou.
Na bionaftě jste pracoval v tandemu s panem docentem Skopalem. Je to tak?
Ano. Ještě k nám patřil docent Jaroslav Machek a bohužel již zesnulý prof. Josef Tichý. Byli jsme dobrá parta a měli velmi dobré výsledky. Zjistili a publikovali jsme, jak tvorba bionafty reakcí řepkového oleje s methanolem za katalýzy hydroxidem draselným probíhá. A podali jsme tři patenty, na základě kterých se na šesti místech v republice několik let vyráběla bionafta. Technologicky s námi přitom spolupracoval docent Igor Koropecký z katedry automatizace, se svojí firmou. Bohužel už také zemřel.
Byly to tenkrát malé výrobní jednotky, každá produkující asi tisíc tun bionafty za rok. Dnes se výroba bionafty počítá ročně na statisíce tun. Jenže pro nás to byl tenkrát velký úspěch. Je sice těžké něco vyzkoumat, ale mnohem obtížnější je výsledek výzkumu následně uvést do praxe.
Vychoval jste si své žáky?
Ano, na své doktorandy moc rád vzpomínám. Většina z nich se také velmi dobře uplatnila v praxi.
Měli vaši studenti disciplínu?
Někteří ano, někteří ne. Při výuce jsem si disciplínu ale vždycky zajistil sám. Stávalo se, že některé studenty látka příliš nezajímala. Tak jsem jim poradil, ať jdou dělat něco jiného.
Jakou máte nejhezčí vzpomínku na školu?
Těch je mnoho. Byl jsem tu několik desítek let… Rád vzpomínám na studentská léta, kdy jsme chodili na kolej a také se bavili. Dnes už se to zdá jako kuriozita, ale my jsme měli tenkrát ještě vojenskou přípravu, byli jsme dvakrát o prázdninách na měsíčním vojenském soustředění v Červené Vodě a Liberci. To nám pak ušetřilo dva roky vojny. A v mém indexu je to zaznamenané také.
V roce 2018 jste od děkana Fakulty chemicko-technologické obdržel stříbrnou medaili. Jak významné toto ocenění pro vás bylo?
Pro mě to ocenění znamená, že moje práce tady byla znát. A moc si toho vážím.
„Přeju fakultě, aby vychovala kvalitní absolventy, protože na nich záleží, jak se bude chemie rozvíjet u nás, v České republice.“
Prof. Ing. Karel Komers, CSc. absolvoval v roce 1956 Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Jeho specializací byla Technologie plastických hmot. Titul CSc. získal v roce 1966, docentem se stal v roce 1979 a profesorem je od roku 2011. Ve vědeckovýzkumné činnosti se zabýval postupně těmito tématy: Oxidace aromatických aminů. Biochemický rozklad organických látek aktivovaným kalem. Biochemické reakce za přítomnosti redox mediátorů. Katalytická reesterifikace rostlinných olejů a živočišných tuků za vzniku bionafty. Oxidace glyceriny imobilizovanými enzymy. Enzymatická hydrolýza acetylcholinu a její inhibice in vitro.
Tento text najdete v exkluzivním vydání 100. vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.
Děkan Fakulty chemicko–technologické Univerzity Pardubice prof. Petr Kalenda na základě usnesení vlády České republiky ze dne 12. 10. 2020, které se týká zajištění poskytování zdravotních služeb a zajištění činnosti orgánů ochrany veřejného zdraví po dobu trvání nouzového stavu, vyzval všechny studenty:
k tomu, aby se zapojili do pomoci v souvislosti s výskytem epidemie COVID-19. Z této výzvy pro celkem 141 studentů vyplývá pracovní povinnost související s výkonem činnosti ve zdravotnickém zařízení na území České republiky. V rámci tohoto unesení byly sestaveny seznamy studentů, kteří by se měli do pomoci zapojit, a ty byly odeslány na příslušné orgány státní správy.
Všem studentům upřímně přejeme hodně zdraví a štěstí v této nelehké době a jejich mimořádné pomoci při této zcela nové situaci si nesmírně vážíme!
Mgr. Lucie Stříbrná, Ph.D.
proděkanka fakulty
Rektor Univerzity Pardubice se obrací na naše vysokoškoláky, především na ty z prvních ročníků. Přechod ze střední na vysokou školu je náročné období a oni se navíc vyrovnávají, spolu s ostatními studenty, s online výukou poznamenanou pandemií. "Zvládnete i tuto překážku," věří ve studenty rektor Jiří Málek.
Zimní semestr začal i na Univerzitě Pardubice. Výuka odstartovala na všech sedmi fakultách. Kvůli mimořádným opatřením jsou studenti se svými pedagogy v kontaktu prostřednictvím online výuky. Výjimku ale mají praktická cvičení. V laboratořích Fakulty chemicko-technologické jsou studenti stále. Byť pracují v trochu jiném režimu, shodují se na tom, že učit se jen z odborných knih a pomocí obrázků by nemělo žádný smysl.
„Pracujeme v kombinovaném systému. Teoretické předměty vyučujeme online a praktickou část studia učíme stále kontaktně. Studenti tedy o laboratoře nepřišli. Počet osob je ale omezený,“ říká při výuce organické chemie docent Petr Šimůnek, z Oddělení mechanismů organických reakcí Fakulty chemicko-technologické.
Za normálních okolností mívají studenti praktická cvičení pravidelně každý týden čtyři hodiny během celého semestru. S nouzovými opatřeními kvůli covidu si nyní svou praxi splňují během jediného týdne, studují takzvaným blokovým způsobem. Od pondělí do pátku, od osmi do pěti hodin. „Jsem ráda, že do laboratoří můžeme chodit stále. Praxe je pro nás v našem oboru velmi důležitá. Dneska jsme dělali destilaci a měříme index lomu. Jsme tady tak trochu v rodinném kruhu a učitelé se nám více věnují,“ je ráda za formu praktické výuky Aneta Horálková, studentka 2. ročníku oboru Farmakochemie a medicinální materiály.
Příprava je také mnohem rychlejší a všichni se musí učit ze dne na den. „Určitě je to časově náročnější. Všechno musíme zvládnout během jednoho týdne. Ale zase je fajn, že nepřicházíme o praktickou část,“ říká také studentka oboru Farmakochemie a medicinální materiály Monika Miklová, kterou doplňuje ze stejného oboru Jiří Stibral: „Teď máme laboratoře intenzivněji. Je to trošku hektické a máme toho víc. Ale zase je nás tu méně. Toto spatřuji na této situaci jako velmi pozitivní. Bez laboratoří by se špatně fungovalo a také látka by se špatně doháněla.“
Zvládnutí praktické výuky během jednoho týdne je výhodou i pro studenty, kteří cestují do Pardubic z větší dálky. Nemusí dojíždět každý týden na jeden den. Pokud by ale studenti o práci v laboratořích přišli, ztížily by se jejich studijní podmínky. Chemie je totiž specifická tím, že praktická část je pro výuku nezbytná. Po studentech se vyžaduje, aby si uměli postavit aparaturu pro provádění reakcí, a tohoto distančním způsobem nejde absolutně dosáhnout. „Kdyby tedy výuka v laboratořích nebyla, musela by se nahradit nějakým jiným způsobem později, bez ní studenti znalosti skutečně nezískají,“ říká docent Petr Šimůnek.
Podpořit kariéru vysokoškolských sportovců. Vytvořit pro ně takové podmínky, aby náročné sportovní, ale studijní povinnosti skloubili dohromady. To je cílem projektu UNIS (UNIverzitní Sport), do kterého se zapojilo celkem 21 vysokých škol ze 13 českých měst. Mezi nimi je i Univerzita Pardubice.
Univerzita Pardubice chce podpořit talentované sportovce, kteří studují na všech jejich sedmi fakultách. „Do programu UNIS bylo na základě výsledků z loňského roku vybráno 9 studentů Univerzity Pardubice. Pro zařazení do kategorií jsou stanovená jasná kritéria. Celkem jde o pět výkonnostních kategorií. Od kategorie A s měsíční podporu 15 tisíc až po kategorii E s podporu 5 tisíc. Sportovní stipendium studenti nemají garantované na celou dobu studia, svůj nárok na něj musejí obhájit každou sezónu,“ říká koordinátorka projektu UNIS Mgr. Pavla Procházková.
Vybraní vysokoškoláci, kteří jsou špičkovými sportovci, získají speciální stipendium podle jejich sportovní výkonnosti. A také servisní podporu při studiu. „Vše, co je v souvislosti se sportem zajímá, mohou řešit s profesionálními pedagogy. Nabízí konzultace v oblasti výživy, doplňků, kondičního cvičení, ale také trenérství a s ním spojené konzultace florbalu, basketbalu či tenisu. Sportovci, kteří se do projektu na Univerzitě Pardubice zapojili, mají bezplatný vstup do posilovny Katedry tělovýchovy a sportu a mohou využívat nejmoderněji vybavené tělocvičny, aerobní sál, venkovní sportoviště či posilovny. Univerzita má rovněž vlastní loděnici u Labe,“ říká vedoucí Katedry tělovýchovy a sportu Mgr. Jan Němec.
Podpora vysokoškolských sportovců je prostřednictvím Stipendijního programu MŠMT. A druhá část podpory míří přímo na vysoké školy prostřednictvím dotačního neinvestičního programu ministerstva.
Nový projekt představilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ve spolupráci s resortním sportovním centrem VICTORIA VSC u příležitosti Mezinárodního dne univerzitního sportu. Pro zařazení do projektu a tím i do VICTORIA VSC musí studenti splnit formální i výkonnostní podmínky. Sportovce navrhují vysoké školy a schvalují sportovní svazy. Zařazení je vždy na jeden rok, po roce se opět posuzuje výkonnost a další podmínky.
https://kts.upce.cz/kts/projekt-unis
V pondělí 5. října se poprvé v pardubické Enteria aréně představí univerzitní hokejový tým Riders. Zápas se soupeřem HC Univerzita Palackého v Olomouci se odehraje bez fanoušků v hale. Utkání bude možné sledovat prostřednictvím živého streamu na Facebooku Univerzity Pardubice.
Hokejisté Univerzity Pardubice vyjedou na domácí led poprvé od svého vzniku v září letošního roku. Zápas mezi univerzitním pardubickým týmem Riders a HC Univerzita Palackého v Olomouci začíná v 19.30 hodin.
Kvůli aktuální situaci s covidem nebude ale možné přijít fandit na tribuny. Sledovat ho stejně jako všechny ostatní utkání univerzitní hokejové ligy mohou diváci prostřednictvím živého streamu na Facebooku Univerzity Pardubice nebo živém streamu na Tipsport TV.
Hokejová univerzitní soutěž (Univerzitní liga ledního hokeje) vznikla loni a tým Univerzity Pardubice, veřejné vysoké školy z tradičního hokejového města, vstupuje do druhé sezóny. „Novému hokejovému týmu naší univerzity držíme palce a osobně nepochybuji, že v této soutěži uspěje. Jsme univerzita v hokejovém městě, proto věřím, že zápasy Riders spojí všech našich 7 tisíc studentů v jeden tým fanoušků,“ uvedla prorektorka Univerzity Pardubice prof. Tatiana Molková.
Na soupisce nového týmu je zatím 25 hráčů, z nichž je 19 studentů univerzity, které podle pravidel ULLH doplňují žáci maturitních ročníků středních škol. Hráčům je od 18 do 23 let.
