Ing. Marie Bednaříková, CSc., Fakulta chemicko-technologická

V listopadu 1989 jsem měla dva roky po skončení vysokoškolských studií, po nichž jsem absolvovala dvouletý studijní pobyt na katedře. Ten se poté změnil na interní vědeckou aspiranturu, kterou jsem začala v září 1989. Všechna bezstarostná léta přípravy na život jsem prožila v totalitním režimu, s tím, že budoucnost je více méně nalinkovaná a možnosti cestovat do zahraničí velmi omezené. Když přišel můj přítel s tím, že je sametová revoluce, že jdeme cinkat klíči k divadlu a že bude nyní všechno jinak, dodnes si pamatuji ten šok a směsici pocitů z toho okamžiku. Na jedné straně strach – sice jsem věřila, že by mě nezval nikam, kde by mi mohlo být ublíženo, ale když jsme stáli před divadlem (myslím, že poletovaly tehdy i nějaké sněhové vločky), stále jsem se rozhlížela, odkud na nás někdo zaútočí, že to není možné, aby nám to jen tak prošlo… Na druhé straně to byl pocit radosti a naděje, že bude šance poznat nové lidi a nové země, že snad doženu to, co dnešní studenti prožívají již během studií na středních i vysokých školách, ty možnosti a svobodu. Ale také v tom byl pocit nejistoty, jestli tu zodpovědnost za svá rozhodnutí a svůj život dokáži usměrnit do přijatelných mantinelů. Velmi silný byl i pocit úlevy, protože jsem za sebou měla první přednášku z marxismu-leninismu v rámci aspirantury, kdy jsem záhy pochopila, že zkouška z tohoto předmětu bude nejdůležitější a nejobávanější. Sametovou revolucí tento problém padl a zůstaly jen odborné předměty a jazyky.

Dnes si někdy říkám, že studenti ani nemohou docenit důležitost této události. Je to už 30 let, takže všichni se narodili a vyrostli v úplně jiných podmínkách než moje generace. To, co pro mě bylo utopií, je pro ně samozřejmostí. Znám mnoho z nich, kteří dokáží využít všechny možnosti, které se jim naskýtají, a těm moc fandím. A znám bohužel i takové, kterým život utíká mezi prsty… Za ta léta se život velmi změnil, v mnoha ohledech se potýkáme s věcmi, o které bychom snad ani nestáli. Přesto si v tento den vždy vzpomenu na tu atmosféru u divadla, na lidi, kteří tam byli se mnou (a už třeba ani nejsou mezi námi) a jsem šťastná za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo…

prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc., Fakulta filozofická

Listopad 89 považuji za jeden z nejdůležitějších událostí ve svém životě, v tom profesním asi nejdůležitější. Bez něj bych skončila jako otrávená a vyhořelá okresní archivářka… Na 90. léta vzpomínám ráda: mohla jsem začít učit na univerzitě studenty, kteří se aktivně Listopadu účastnili, byla jsem ráda, že jsem Češka. Snad jsem chvíli pociťovala i národní hrdost. Pak už to bylo horší a dnes se občas ptám, co vlastně dobrá polovina českého národa chce? Zjevně nikoli svobodu, pravdu a demokracii. Možná by raději ruský nebo snad čínský model?

prof. Ing. Miloš Sedlák, DrSc., Fakulta chemicko-technologická

Akademický rok 1989/90 byl pro mě posledním rokem vědecké aspirantury (obdoba Ph.D. studia) na Katedře organické chemie VŠCHT v Pardubicích, kdy jsem dokončoval svou disertační práci pod neoficiálním vedením tehdy doc. Ing. Vojeslava Štěrby, CSc. (politicky nespolehlivý, ale „trpěný“ na katedře pro svou odbornost a schopnost publikovat v renomovaných mezinárodních odborných časopisech, později jmenován profesorem). Kromě odborných diskusí jsem s panem docentem často diskutoval a sdílel jeho politické názory, které nebyly v souladu s tehdejší oficiální linií všemocné KSČ. Komunistický režim se postupně hroutil v okolních zemích, takže jsme očekávali, kdy to proběhne u nás. Nebylo však jasné, jak to proběhne a jak to dopadne, zda v prvních dnech studentské stávky nedojde k obsazení vysokých škol ozbrojenými lidovými milicemi s následnou represí. Vzpomínám na naše studenty zejména na Ing. George Popova („Popič“) a na Ing. Víta Sochu („Mohila“), kteří patřili k hlavním organizátorům studentské stávky. Jedinečná atmosféra vládla v posluchárnách H1 a H2, kde probíhaly bouřlivé diskuse s externě vyslanými dogmatiky režimu (občas některé nyní zahlédnu v luxusních vozech). Pamětníci si určitě vzpomenou na originální filosofický projev doc. Dolejše (z Katedry chemického inženýrství) který předpověděl nevyhnutelný konec tehdejšího systému. Listopad 89 pro mě znamenal a znamená zásadní životní přelom, zejména možnost působit jako akademický pracovník, vést studenty a vykonávat svobodnou tvůrčí činnost. Mohl bych dále jmenovat řadu dalších možností, které nebyly za minulého režimu vůbec samozřejmé.

prof. Ing. Miroslav Ludwig, CSc., Fakulta chemicko-technologická, prorektor pro vnitřní záležitosti Univerzity Pardubice

Listopad 1989 má pro mě význam opravdu zásadní a přelomový. Myslím, že je to ze společenského hlediska vůbec to nejdůležitější období, které jsem prožil. Byla to doba plná událostí, jejichž důsledky jsme tehdy nedokázali plně odhadnout. S odstupem času vypadá vše možná jednodušeji, než tomu bylo ve skutečnosti. Byl to proces postupného probouzení občanské společnosti, spojený s mnoha riziky, která naštěstí nebyla naplněna. Listopad 1989 jsem prožil na naší vysoké škole, tehdejší VŠCHT Pardubice. Byl jsem odborným asistentem na katedře organické chemie. Zúčastnil jsem se mnoha akcí, které tehdy probíhaly. Byla to různá shromáždění a besedy s pražskými herci nebo studenty z ostatních univerzit, pochodu od školy k Východočeskému divadlu, či například setkání se zástupci jiných vysokých škol na VŠCHT v Praze. Můj obdiv patřil a patří těm studentům, kteří v oné nejisté době studentské stávky zásadním způsobem ovlivňovali život v Pardubicích a okolí. Aktivně vyjížděli do závodů, na vesnice, na střední školy a informovali, přesvědčovali, besedovali, odpovídali na otázky, malovali a vyvěšovali plakáty. Od té doby uběhlo třicet let a mnoho věcí se změnilo. Jistě není vše ideální, ale žijeme ve svobodné bezpečné zemi s nadprůměrnou životní úrovní. Toho bychom si měli vážit a nezapomenout, že to není automatické. Svobodu, kterou jsme v roce 1989 získali, musíme neustále bránit a pečovat o ni tak, abychom o ni opět nepřišli.

Mgr. Iva Prochásková, Knihovna Univerzity Pardubice

17. listopad 1989 je pro mě největší svátek. Znamená zásadní přelom v mém životě, který mi otevřel možnost žít svobodně a prožít naplněný život, jak profesně, tak osobně. Po třiceti letech jsou vzpomínky už trochu rozmazané, ale ten intenzivní pocit štěstí, který jsem tehdy prožívala, si pamatuji moc dobře. Už v pátek 17. 11. večer jsem z Hlasu Ameriky věděla, co se děje na Národní třídě, a o víkendu jsme hltali všechny zprávy. V pondělí ráno jsem s velkým napětím šla do práce, do knihovny na tehdejší VŠCHT, rozhodnutá se okamžitě zapojit. A následující týdny byly opravdu hektické, pomáhali jsme v knihovně s množením materiálů pro studenty i buňku Občanského fóra na VŠCHT, každý podvečer jsem chodila před Východočeské divadlo na demonstraci, první týden s obavami, protože jsem v té době měla dvě malé děti. Báli jsme se, že pořádkové síly – tehdejší Veřejná bezpečnost – dostanou rozkaz proti demonstrantům zasáhnout. V sobotu 25. 11. jsme se s manželem vydali do Prahy na Letnou, a to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Sdílená radost statisíců lidí, kteří se dočkali!

Letos 16. listopadu se chystám na Letnou znovu. Svoboda a demokracie tu nejsou jednou provždy, musíme o ně stále pečovat a bránit snahám o jejich omezování. Ze současné politické situace jsem nešťastná, ale věřím, že generace těch, kteří ve svobodné demokratické společnosti vyrostli, si ji ubrání.

doc. Ing. Jitka Komárková, Ph.D., Fakulta ekonomicko-správní

Listopad 89 jsem prožila jako studentka na vysoké škole v Pardubicích. Na začátku byla nejistota a váhání, ale postupně se stále více studentů zapojovalo do stávky a šíření informací po městě, v okolí a nakonec i na Slovensku. Hodně pomáhala podpora obyčejných lidí, třeba paní Válkové z telefonní ústředny. S Martinem Šárou a dalšími spolužáky jsme se střídali na vrátnici na dnešním nám. Legií, kde jsme kontrolovali vstup do školy a poskytovali prvotní informace osobně i po telefonu. Množily a vylepovaly se letáky, začaly vycházet Studentské listy, neustále se něco dělo. Nadšení lidí bylo neskutečné, bylo úžasné být součástí tohoto dění. Naše poslední náročná akce proběhla v době Vánoc – organizovali jsme humanitární pomoc Rumunsku, kde koncem prosince začala také revoluce, ovšem krvavá.

Listopad 89 nám přinesl mnoho. Z našeho studia zmizely politické předměty, najednou jsme nemuseli dělat zkoušky z politické ekonomie, marxismu-leninismu a podobných předmětů. Místo nich jsme se mohli začít učit další cizí jazyky, nejen povinnou ruštinu. Přijížděli rodilí mluvčí, nadšeně nás učili angličtinu a zároveň seznamovali se svými kulturami. Soudruzi nás přestali nutit vstupovat do strany a naznačovat možný dopad na naši budoucnost, pokud se nerozhodneme „správně“. Přišel internet a svoboda cestování. A přišla věc nejdůležitější – mohli jsme svobodně rozhodovat o své budoucnosti. Můj spolužák pár let po revoluci objevil novou technologii, přicházející (opět díky listopadu 89) na tehdejší okresní úřady – geografické informační systémy. Tento moment rozhodl o mé budoucnosti. Nebýt Listopadu 89 nebyla bych tím, kým jsem dnes, a nedělala bych svou práci.

doc. PhDr. Tomáš Jiránek, Ph.D., Fakulta filozofická

Listopad 1989 pro mě znamenal konec komunistického režimu, v závěru sice už poněkud směšného, ale dosud nebezpečného. 

Listopad 1989 pro mě znamenal příchod nových nadějí, které se z velké části naplnily. To si přes veškeré výhrady myslím stále. Kdo čekal, že nastane ideální doba, byl naivní, protože ideály neexistují. V každém režimu a v každé zemi se najdou lidé, kterým jde jen o vlastní prospěch, podvádějí, kradou, nedodržují zákony, střídají členství v různých politických stranách podle toho, kde jim kyne větší naděje na postup vzhůru. Ale je třeba věřit, že takových je jen menšina. Změnily se hospodářské a sociální podmínky, s nimiž si řada lidí neví rady a vzpomíná na bývalé „sociální jistoty“, právo na práci (spíše pracovní povinnost, protože kdo nepracoval, mohl být obviněn z příživnictví), nízké ceny (v regulovaném hospodářství a podle toho, co se dalo sehnat – v tomto ohledu byla ovšem v ČSSR situace lepší než ve většině ostatních socialistických států; třeba v Sovětském svazu  ještě v 80. letech byly některé potraviny na příděl, například máslo). Nechápu proto, proč se ještě dnes někomu stýská po heslu „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, vídaném často na různých transparentech v bývalém Československu. Vtipálci si to ovšem upravili a říkali: „Se SSSR na věčné časy, ale ani o vteřinu déle.“ Víme, že k tomu měli řadu pádných důvodů. Trošku zabrousím dále do minulosti: Vzpomínám si, že jsem v únoru 1988 v Praze procházel kolem Staroměstského náměstí, kde řečnil generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš na shromáždění ke 40. výročí února, jemuž tehdy ještě říkali „vítězný“. Zřejmě chtěl oživit vzpomínky na únorový projev Klementa Gottwalda z osmačtyřicátého roku na témže místě. V roce 1988 bylo náměstí obklopeno kordonem policistů, kteří každého pustili dovnitř, ale ven už ne, aby dav příliš neprořídl, ne-li zcela zmizel. Jakeš říkal: „Dějiny ukázaly, že jdeme správnou cestou, náš lid za námi stojí.“ Ve skutečnosti ale za rohem v Kaprově ulici stála vodní děla …

Co se týká mých osobních zážitků z listopadu 1989, pobýval jsem tehdy na studijním pobytu na Katedře světových dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, mohl jsem tedy sledovat události z bezprostřední blízkosti. Byl jsem jen jedním z davu, chodil na demonstrace, četl Svobodné slovo, které jako první začalo pravdivě popisovat to, co se dělo, vozil zprávy a tiskoviny svým blízkým a přátelům do Pardubic. Účastnil jsem se různých shromáždění na filosofické fakultě, kde z vedoucích funkcí na úrovni fakulty i kateder odstupovali dosavadní hodnostáři a nahrazovali je ti, již mohli stavět spíše na odbornosti a obecném uznání než na politické angažovanosti. Je ale třeba říci, že ta dělicí čára nebyla vždy zcela jednoznačná. Znal jsem i vedoucí, kteří za normalizace na své katedře udrželi lidi s nějakým „vroubkem“ třeba z roku 1968. Mohli zůstat a učit, „jen“ jim byl zaražen postup, protože docentury a profesury se udělovaly zase hlavně podle politického hlediska, ale i tak to pro ty lidi znamenalo do značné míry výhru. V humanitních oborech totiž byly zásahy KSČ v době normalizace tvrdší než v oborech ostatních, někteří historikové se tehdy museli živit například jako terénní pracovníci v podniku Vodní zdroje, jako skladníci, prof. Šmahel dělal řidiče tramvaje (říkal, že vždy chtěl mít nějakou řídicí funkci) a podobně. Po listopadu se samozřejmě mnozí z těch dříve vyhozených akademiků vrátili, řešily se staré křivdy, sem tam vyplouvaly na povrch překvapivé a nepříjemné skutečnosti, zejména po zpřístupnění určitých archivů.  

Krátce po listopadu 89 to ale ještě nikdo nevěděl. Praha tehdy žila velkým nadšením, atmosféra venku na ulicích byla vesměs příjemná, i přes nepřízeň počasí. Hlavně ale Češi nezapomněli na svůj smysl pro humor, který využíval každé příležitosti. Na ulicích si lidé mohli přečíst hesla, jež jim zvedala náladu: „Kromě ústředního výboru KSČ stávkují všechna divadla.“; „Bít, či nebít?“; „Svoboda projevu – i po projevu.“; „Dnešní heslo – předat veslo!“; „Komunismus komunistům.“ Zajímavé akce se pořádaly třeba v divadlech. Podařilo se mi jednou sehnat poslední lístek do Semaforu, kde se právě konalo spíše takové sezení s různými umělci a dalšími osobnostmi. Karel Šíp tam tehdy vyprávěl, že jeho kamarádi v hospodě založili „Svaz protikomunistických bojovníků“. Byla to samozřejmě jen legrace nad pivem, ale ti, kteří dnes starý režim oplakávají, by si měli uvědomit, co by se s těmi zakladateli stalo, kdyby takové jejich řeči před listopadem 89 vyslechl nějaký donašeč nebo příslušník StB. A také to, že dnes mimo jiné mohou potomci bývalých komunistických funkcionářů bez překážek studovat, mají-li k tomu předpoklady, a že komunistická strana může dnes v demokratické společnosti bez omezení fungovat, ačkoliv má na svědomí více než 40 let nesvobody v naší zemi. Takže co je lepší?

prof. Ing. Švancara, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Když se řekne „Listopad '89“, tak se mi samozřejmě vybaví všechny ty události, které jsem prožíval velmi intenzivně, stejně jako mnozí jiní ve vysokoškolském prostředí; jinak to snad ani nešlo. Já jsem tehdy na VŠCHT Pardubice začínal svůj studijní pobyt (který předcházel aspirantskému, později doktorandskému studiu) a překotné dění listopadových dní vnímal o to víc, neboť jsem byl stále ještě v režimu jakési „adaptace na civilní život“ po návratu z vojenské základní služby na konci září. (Právě na vojně jsem již v první polovině roku 1989 vycítil, že s přetrvávajícím zřízením není něco v pořádku, a že ve společnosti každým dnem sílí touha po změnách. A průběh listopadových dní to jen potvrdil.)

Pokud si na přelom let 1989/1990 a následující období vzpomenu, vybaví se mi také to, jak zásadním způsobem proběhlé společenské změny zasáhly do mého života. Patřil jsem totiž k těm šťastlivcům, kteří již brzy po Listopadu vycestovali na studijní a vědeckou stáž do dříve zapovězené ciziny, přičemž možnosti získávat cenné zkušenosti v zahraničí jsem využíval i potom. Zatímco má první stáž mi dala hlavně jazykovou průpravu a poznání života v cizí zemi jako takové, další tři pobyty (co následovaly v pravidelných intervalech až do poloviny devadesátých let) mne postupně vyprofilovaly v oboru, který se stal klíčovým i v pozdější kariéře.

O stážích v cizině jsem se rozepsal proto, že v akademickém prostředí považuji tyto možnosti za jeden z důležitých výsledků tehdejších změn, nebo – chcete-li – za jeden z výdobytků Listopadu pro mladou generaci. Tímto bych rád apeloval na dnešní studenty a doktorandy, ať využijí možností a šancí, které se jim i v současnosti nabízejí. Já jich tenkrát využil. Teď je řada na jiných...

Ing. Hana Jiránková, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Na podzim roku 1989 jsem byla v posledním ročníku studia na tehdejší VŠCHT Pardubice. Listopadové události jsem tehdy vnímala s mírným zpožděním, protože informace se nešířily jako dnes rychlostí kb/s (tedy internetovou), ale mnohem pomaleji a občas se míchaly s dezinformacemi a fámami (to přetrvává dodnes). Protože Gorbačov už se snažil Rusko reformovat několik let, skutečný šok to pro většinu z nás asi nebyl.

A moje dojmy a pocity? Trošku překvapení, mírná euforie, snad i obavy a hlavně velké očekávání. Postupně se vývoj situace v hlavním městě odrazil i na dění v Pardubicích. Začal fungovat stávkový výbor, účastnili jsme se se spolužáky demonstrací u divadla, roznášeli letáky a šířili v dobré vůli „osvětové myšlenky“ po městě. Já jsem tehdy např. brigádničila v TMS v Černé za Bory, kde jsme kromě úklidu vylepovali letáky, s kamarády jsem se také zúčastnila besed v Synthesii. Většina normálních lidí (pracujících) se k nám chovala velmi hezky, i když měli třeba poněkud odlišné názory na další vývoj. Abychom se jen neflákali (byli jsme přece jen stávkující studenti), pracovali jsme také na dokončení a úklidu dlouhá léta (prý 20 let) budovaného plaveckého bazénu.

Na půdě VŠCHT se děly věci, na které posluchárna H1 ani většina z nás nezapomene. Setkání s představiteli vedení školy (kteří se ovšem vždy chovali slušně a korektně), emotivní vystoupení umělců z Prahy (např. herci Boris Rösner a Jana Hlaváčová), diskuze a tříbení názorů. Někdy vážnější situace, ale mnohem častěji převládl optimismus a občas i obyčejná (byť poněkud absurdní) sranda.

A co pro mě osobně znamenal listopad 1989? Méně času na diplomku, poněkud hektický konec studia. A radost (nejen z toho, že nám odpadl jeden státnicový předmět – marxismus), ale i z netušených možností, svobody a svobody cestování, které mám moc ráda.

A taky jsem ráda, že jsme jako studenti mohli být u toho, když Pardubicemi procházela naše malá revoluce.

Sešli jsme se na pardubickém náměstí Legií. Když vkročil do budovy bývalé VŠCHT, znovu to na něj dýchlo. Nebyl to však obvyklý závan chemie, ale vzpomínky. Tady se to všechno před 30 lety dělo. Jeden z nejaktivnějších studentů listopadové stávky roku 1989 Vít Socha říká, že jen udělal, co bylo třeba. Šel by do toho klidně znovu a přál by každému, aby něco podobného zažil.

Kdy jste se dozvěděl, co od pátku 17. listopadu hýbe republikou?

Až v pondělí před pardubickým divadlem. Na televizi jsem skoro nekoukal, ale tam toho moc nebylo. Co si pamatuju, tak už během Palachových dnů, se televize „chlubila“, že byly nějaké demonstrace a že tam zasahovali vodním dělem. Ukazovali záběry procházejícího pankáče s kohoutem. V tom listopadu to bylo to samý, toho pankáče jsem zaregistroval znovu. Pak jsem se dozvěděl, že ten záběr mohl být z výcviku policistů, jak se mají chovat a jak mají zasahovat, takže i ten pankáč mohl být klidně policista. Bylo to hodně zmanipulovaný.

Jak se vyvíjela situace ve škole?

Když jsme se ve škole v úterý sešli, tak se po ročnících domlouvalo, kdo půjde do stávkového výboru. Z každého ročníku bylo nominovaných pár lidí a já tam byl taky. Pak ale padla myšlenka, aby byl stávkový výbor bezúhonný. Zaprvé jsme se dohodli, že během stávky nebudeme pít. Vůbec žádný alkohol. Zadruhé, že by v tom neměli být repetenti, tedy ti, co opakují ročník. A zatřetí – stávka bude okupační.

Jak jste se tedy ke stávce přimotal?

Za mnou někdo přišel a řekl mi, že bych mohl dělat spojku mezi Občanským fórem a naším stávkovým výborem. S tím, že jsem Pardubák, že to tady dobře znám, a ty lidi v Občanském fóru také. Hlavně ale měli argument: „Tvůj otec tady učí, takže tebe budou vyhazovat hůř.“ Táta totiž učil na katedře organické chemie.

Tím si vás „pojistili“?

Mně to nějak nevadilo, řekl jsem si, proč ne, a tak jsem dělal ty věci okolo. Nechci říct rizikový, ale třeba ty, do kterých se někteří moc nehrnuli.

Jaké máte na mysli?

Ze začátku třeba spolupráci s Občanským fórem. Mělo sídlo v soukromém bytě v domě hned za divadlem, asi ve druhém nebo třetím patře. Bylo docela zajímavé se tam dostat. Hned u vrat někdo koukal, jestli jo, nebo ne, kdo to je. A když jsem nosil nějaké letáky nebo papíry, tak mi radili, kudy mám chodit, aby mě náhodou někdo nechytl. Bylo to srandovní, protože já jim říkal, že jsem z Pardubic, tak projdu všemi dvorky i kanály. Takových pobíhačů nás z počátku moc nebylo.

Takže začala stávka a vy jste začal „pobíhat“?

V úterý jsme se sešli, dohodli jsme se, že výuka nebude a začali jsme přijímat všechny možné letáky, většinou dovezené z Prahy, to prohlášení s deseti body, s našimi požadavky, na kterých jsme trvali. Jedním bodem bylo právě vyšetření oprávněnosti zásahu policie proti studentům 17. listopadu. Zároveň se začalo vyjíždět tam, kde si řekli. V to úterý to bylo zajímavé v tom, že jsme v ročníku diskutovali o tom, jestli do toho jít, co se vůbec děje. Zároveň se začaly formovat specializované sekce zajišťující chod stávky a předávání informací dál v Pardubickém regionu.

Až do té generální stávky nebylo vlastně moc jasné, jak to dopadne. Tady ta nejistota byla poměrně velká. Zlí jazykové tvrdili, že v ulici Na Spravedlnosti jsou připraveni milicionáři a čekají na pokyn. My jsme se tam courali, viděli jsme, že se tam svítí, ale dovnitř jsme se nedostali.

Co jste na začátku prožívali, měli jste strach?

Já jsem strach neměl. To bylo neudržitelné už několik let. Kdyby nepřišel 17. listopad, tak by to přišlo o pár týdnů později. Vždyť se celá východní Evropa sypala. Ti komunisti toho napáchali už hodně.

Co vás motivovalo do toho všeho jít? Chuť vybojovat svobodu?

Bylo jednoduše potřeba to udělat, tak jsem šel. Jako když si zametete před vlastním prahem. Tam není nic jako statečnost, bojovnost. Bylo to nutné!

Ale ne všichni studenti se k tomu stavěli stejně.

No jasně. Na začátku přišli všichni studenti, ale pak se někteří rozjeli domů, jiní zůstali doma tady v Pardubicích a vůbec se stávce nevěnovali, jiní si udělali prázdniny. Nebo byli i tací, kteří se angažovali v místě svého rodiště. Jestli nás bylo sto, sto padesát. Čtvrtina určitě ne. Vždycky se na vás nalepí lidi, kteří jsou na tom inteligenčně a hlavně názorově podobně jako vy. A právě tohle mě naladilo.

Marek Toufar měl docela slovo, tak se z něj udělal šéf. A pak tam byli i ostatní. Třeba Radim Lux, což byl kluk, který seděl na vrátnici a bral telefony. Lidi se dokonce chodili ptát, kdo to tam sedí, jak měl příjemný hlas. Postupně se to vytříbilo a zůstalo tam zdravé jádro.

Jak jste si rozdělili úkoly?

Bylo to na spolupráci a dohodě všech, z jednoduchého důvodu: Převrat neděláte každý den. Dobrý byl docent Doležal z katedry marxismu-leninismu. Přišel za námi s tím, že takhle se to nedělá, že takhle nás to přece neučil.

Podporovali vás akademici?

Byla to spíš taková tichá podpora. Akademici vesměs nevystupovali proti. Výjimkou byl asi Olda Pytela a docentka Černá, kteří nás jednoznačně podpořili. Já jsem se na škole moc nezdržoval. Když se něco „peklo“, tak jsem u toho většinou nebyl.

Vedení univerzity se ale k postoji studentů nestavělo zrovna pozitivně. Nevěřili, že se to povede.

Rektor nám tehdy moc nefandil. Byl to tátův kolega, znal jsem ho i z civilního života. Otec mě podporoval a z rektora jsem měl spíš takový vnitřní pocit, že brání rozjet vše kvůli tomu, protože tušil, čeho jsou komunisti schopní. Dokázali by vzít flinty a jít nás fyzicky likvidovat, vyhlásit mohutné zavírání a podobně. Takže spíše kvůli tomu se nás snažil v nadšení a činech brzdit.

Byl jste se během stávkových dnů podívat i v Praze?

Do Prahy se povětšinou jezdilo chrastit klíči. Byl jsem tam dvakrát. Kluci mě tam nahnali, abych viděl atmosféru.

Byla opravdu tak jiná než u nás v Pardubicích?

Bylo to úžasný! Tady to bylo z počátku takový zabržděný, kdežto v Praze to bylo rozjeté na plné koule.

Podruhé jsem tam jel, když tady na vrátnici za námi přišla starší paní, že chce mluvit s někým ze stávkového výboru. Kluci byli rozběhaný, a tak ji šoupli mně. Měla na papíru namalovaný plánek nějakého pražského hřbitova, kde komunisti zahrabávali odpůrce. Že je to tam vidět, neroste tam tráva... A jestli bychom s tím nemohli něco dělat.

A mohli jste?

Tak jsem vzal papírek a jel jsem do Prahy. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se už formovala skupina na vyšetřování zločinů komunismu. U nich jsem tedy byl, vysvětlil jsem jim to. Víc jsem udělat nemohl. Jestli se tím oni nějak zabývali a jak dopadly hroby, fakt nevím... Co mě ale překvapilo, bylo, že tamní studenti měli docela přehled o tom, co se kde děje. Ptali se mě totiž na jméno nějakého pardubického kluka, který studoval nějakou pražskou školu a v pátek 17. listopadu ho docela zmlátili. Říkali, že by bylo dobré, abych se za ním zastavil a zeptal se ho, jak se mu vede. Tak jsem to tak udělal. Bydlel navíc kousek od naší školy. Když jsem za ním šel, už to bylo asi čtrnáct dnů po demonstraci, říkal, že už je to lepší, že už slyší, že mu splasklo rameno a že už to jde.

Vy jste byl hodně aktivní, organizoval jste různé akce. Na kterou rád vzpomínáte?

Ono jich bylo poměrně hodně. Co bylo docela příjemné před Vánocemi, tak zpívání koled na Příhrádku. To bylo méně oficiální. Ale samozřejmě se zpívala hymna na konci. Ta se pak zpívala úplně všude. Kde se trochu sešli lidi, tak tam hymna hned proběhla. Na začátku, na konci pro jistotu. Ale tyhle zpívané záležitosti byly velmi silné a milé. Spolupráce se studenty z pardubické konzervatoře obzvlášť. Oni totiž na rozdíl od většiny z nás uměli zpívat.

Docela spontánní akcí bylo stavění sněhuláků před kolejemi. Když jsem viděl pár kamarádů, že už jim z toho lidově řečeno „hrabe“, tak jsem jim řekl: „Víte co, pojďte stavět sněhuláky!“ Když nás ostatní viděli, jak tam motáme tu jednu kouli, přidávali se. A nakonec nás tam běhalo asi padesát a vyrostlo tam patnáct až dvacet sněhuláků. Byly obrovský a jejich zbytky tam zůstaly až do jara.

A pak ty známé věci. Noc dlouhých nosů, což byla parafráze na lidové tradice svátku svaté Lucie. To byla docela sranda, protože jsme měli dlouhé zobáky, klovali jsme do lidí a u toho zpívali koledy. Lidi to brali v pohodě a ke zpívání se přidávali. Dneska by to už asi bylo bráno jako obtěžování.

Hodně známé byly například řetězy lidských rukou.

Už nevím, odkud to vzešlo. Cílem bylo spojit rivalská města Pardubice a Hradec Králové řetězem z lidských rukou. Informace se šířily pomocí letáků, Studentských listů a dalších tiskovin. Rozvoz lidí do vzdálenějších míst od obou měst zajišťovaly autobusy dopravního podniku. Studentská občerstvovací sekce, ale také zaměstnanci některých restaurací dodávali teplý čaj. Mrzlo. Spojení řetězu jsme koordinovali popojížděním na kolech a domlouvali se vysílačkami z vybavení Lidových milicí. Vysílačky zamrzly. Nakonec se úplné spojení mezi oběma městy nezdařilo. Z Hradce Králové přišlo méně lidí, než se očekávalo. Přesto odhaduji, že se podařilo vytvořit řetěz lidských rukou v délce asi 15 km.

Také jste zorganizovali akci nazvanou Okrasný výbor? Co to bylo?

Tahle akce vznikla na základě celostátní výzvy a krabicové zdi vyrůstaly v mnoha městech. Vím určitě, že to měli v Hradci Králové a snad i v Chrudimi. Samozřejmě v Praze, Brně, Olomouci, Přerově a dalších městech. V Pardubicích jsme to původně nechtěli dělat – nebyli lidi a ti, co byli, byli hodně unavení. Na tlak občanů jsme to nakonec realizovali s několikadenním zpožděním, ne však pod názvem uvedeným ve výzvě, který si už ani nepamatuju, ale pod názvem Okrasný národní výbor. Ten jsme společně vymysleli s hercem Vladimírem Čechem. V té době byly nějaké třenice mezi Okresním národním výborem a Občanským fórem, proto ten šťouchanec. Vím, že jsme to museli sklidit ještě před Vánocemi, aby přes svátky nebyl ve městě nepořádek. Nastoupila sekce uklízeči, kteří likvidovali třeba plakáty, částečně stržené počasím, částečně i lidmi.

Vylepování plakátů bylo asi dobrodružství, ne?

Vylepování plakátů jsme z počátku organizovali v noci. Svolávali jsme se přes kolejní rozhlas. Já jsem potom šel druhý den za policajtama. Byl jsem zaveden do kanceláře náčelníka Veřejné bezpečnosti v Pardubicích. Představil jsem se mu, že jdu jednat za studenty, k čemuž jsem byl delegován stávkovým výborem. Bylo potřeba vyřešit například parkovací místa pro Studentský list a žádal jsem ho o nějakou součinnost. On se vším souhlasil, ale zároveň mi řekl: „Vy jste včera vylepovali plakáty. Bylo vás několik skupin. Někteří po dvojicích, kde byla holka, jste byli tři, začali jste v devět večer, poslední se vrátili ve čtyři ráno.“ Já jsem byl úplně v tranzu. Měl naprosto přesné informace: kdo kam šel, kdo s kým šel, věděl, kde je kontrolovala hlídka a spoustu dalších detailů. Museli to mít stažené buď z toho rádia, nebo jim to tam musel někdo „naprášit“. I v té době byli jedinci, kteří pracovali pro obě strany.

Chytili vás při tom někdy?

Mě ne, ale myslím, že nějaké holky jo.

Zmínil jste Studentský list. Vy jste do něj nějak přispíval?

Já nejsem žádný psavec, informoval jsem tam jen o dnu otevřených dveří na pardubickém OV KSČ, ale něco jsem tam kreslil. Například vtipy nebo plakáty.

Pamatujete si nějaký vtip?

Zrovna probíhala jednání Občanského fóra s vládou premiéra Adamce. Vláda se snažila Občanské fórum na podílu dalšího dění ve státě několikrát vyšachovat. Zkrátka udělala zase nějaký podraz. A na to konto vznikl tenhle kreslený vtip: A tady, tady soudruzi, šijeme další boudu.

Byl jste pořád v běhu. I vtipy jste kreslil za pochodu?

Měl jsem to hodně pestré. Třeba jsem někam přišel, uzmul jsem tužku, papír, tam jsem to namaloval, dal jsem to klukům, ti se zasmáli a já už byl pryč. Výborné kresby ale dělal Ondra Poul, podepisoval je jako „Já“. Nikdy před tím a nikdy potom už nekreslil. Je to škoda.

Byly některé vaše vtipy už na hraně?

Byli jsme opatrní. Vždycky to zkouknul ještě někdo další, třeba Jirka Ludvík, Bambuláč, (sekce Tisk) a ti chtěli, aby se jim to hodilo do aktuálního vydání. Bylo třeba mít se na pozoru. Třeba v ´68 udělali státní znak tak, že spodek byl lev a hlava husí jako narážka na Husáka. Ten člověk, co to namaloval, za to nešel sedět, ale dostal podmínku za hanobení státního znaku. No a kluci mě požádali, abych udělal repliku. Ale když jsme se tohle dozvěděli, tak jsme to neuveřejnili. Teda možná v prvním tisku jo, ale v dotisku určitě ne. Takže kdo to doma má, tak má docela sběratelsky cenný kousek.

Báli jste se postihů?

Z počátku možná někdo ano. Na začátku byl průběh v Pardubicích nejasný a informace, jak to vypadá v jiných městech, moc nebyly.

Stávka nakonec trvala 1,5 měsíce. Bylo to náročné období?

Ta akce byla tak rozjetá. A vy jedete jak robot. Chvílemi to bylo hodně vyčerpávající, ale zas nic tak dramatického, aby se to nedalo zvládnout.

Spolupráce s lidmi na škole, s konzervatoristy nebo s Občanským fórem byla rovná, bez podrazů. Mě spíš tehdy rozčilovala arogance a hloupost těch politiků. Přezírání potřeb těch, kterým mají pomáhat a sloužit, což se přesunulo i do dnešní doby. A to mě vytáčí pořád.

Nelákalo vás vstoupit do politiky?

Asi tři vteřiny.

Sledujete politiku i dnes?

Politiku sleduju strašně nerad, spíš ona sleduje mě. Nejradši bych se jí vyhnul. Někdy je ale nutné věci změnit. Kdyby byla dnes příležitost, šel bych do toho zas jako před lety.

Dneska se pořád berou na někoho ohledy, až nesmyslný. Nechci, aby to vyznělo nějak brutálně, ale někdy pár facek pomůže. Ne tak drsných jako tehdy. Některým současným politikům by to rozhodně prospělo.

Jezdíte protestovat do Prahy i dnes?

Byl jsem na Staromáku. Měl jsem zrovna dost práce. Zvonit klíči není nic pro mě, já radši rozvracím (smích).

Je něco, co vás během stávky překvapilo?

Celá studentská stávka byla v podstatě překvapení. Docela příjemné. Každopádně se projevily charaktery lidí, pevnost jejich názorů, nebo taky nepevnost. Mně se hrozně líbila ta spontánnost všech těch dnů. Revoluce měla zkrátka vliv na všechny. Jeden kriminalista mi dokonce říkal, že od toho 20. listopadu do počátku prosince to bylo tak v pohodě, že i zloději přestali krást. Těch 14 dnů se celorepublikově kriminalita snížila. Mělo to dopad na celý národ.

Jak se vám na to všechno teď vzpomíná?

Já jsem vůbec rád, že jsem si na některé detaily vzpomněl. Sám to nepokládám za nějakou vrcholnou etapu svého života. Je pravda, že na těch akcích se nepodíleli jenom studenti, ale i lidi tady z Pardubic a okolí. Byla to spolupráce lidí, kteří se mezi sebou znali. Skoro bych nerad, aby to vyznělo tak, že studenti byli jediní, co něco udělali. Ne, bylo to z několika směrů. Vzpomínka na sounáležitost lidí je vždycky fajn. 17. listopad každopádně pomohl. Pomohl ke svobodě pohybu, myšlení i konání. Na to se nedá zapomenout!

Když v Praze na Národní třídě zasahovaly tehdejší složky Státní národní bezpečnosti proti demonstrantům, student 4. ročníku Vít Socha nejspíš zazimovával zahradu na chatě. Co přesně dělal v ten osudný pátek, už si nepamatuje. Co ale následovalo v Pardubicích, v takové mlze nemá. Události nabraly zajímavé obrátky. A to díky studentům tehdejší VŠCHT Pardubice, kteří nestáli stranou.

Pátek 17. listopadu 1989 si pamatuje naprosto přesně. Byl totiž mezi lidmi, které na Národní třídě v Praze rozháněly bezpečností složky. Odnesl to zhmožděnou rukou. Ale nelituje, že se ke studentskému pochodu tehdy přidal. „Ten režim už musel konečně padnout,“ říká docent Oldřich Kašpar z Katedry kulturní a sociální antropologie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

Etnolog a iberoamerikanista začal vysokou školu studovat v roce 1970, tedy v době nejtěžší normalizace. Vzpomíná si, že o rok dříve jako středoškolský student položil u sochy sv. Václava namalovanou moravskou orlici s nápisem „Morava Prahu nedá“. Sám totiž pochází z moravského městečka Jestřebí. A tímto gestem dal jasně najevo svůj postoj k politickým událostem z konce šedesátých let.

Učíte nemarxisticky!

Po absolvování Pedagogické fakulty na Univerzitě Palackého v Olomouci nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Nosil dlouhé vlasy a provokoval v džínovém oblečení. Jako odborný asistent a pedagog dostal ze strany vedení několikrát upozornění, že jeho přednášky nejsou vedeny v duchu socialistického režimu. „Vždycky jsem totiž přednášel naprosto otevřeně. A tenkrát vedoucímu katedry přišlo oznámení: Vážený soudruhu proděkane, dovolujeme si Vám oznámit, že přednášky doktora Oldřicha Kašpara jsou antisocialistické a nemarxistické. – Už jsem se viděl někde v kotelně, ale pan proděkan Robek, přestože byl komunista, dopis nakonec roztrhal a hodil do koše. Víc už to nikdo neřešil.“

Výslech na StB

Období sedmdesátých let bylo dost problematické, Oldřich Kašpar nedostával žádné zahraniční publikace a nemohl ještě ani vycestovat. Až v roce 1983 se poprvé podíval na Kubu, o rok později do Španělska a Mexiko poprvé navštívil v roce 1987. Po návratu mu však přišla obálka, ve které stálo, aby se dostavil k výslechu u StB. V dopise mu zásadně tykali. Pokud by prý nepřišel, vystavil by se riziku trestního stíhání. „Přemýšlel jsem, kde jsem co říkal, protože jsem byl i v mexické televizi. Hrál jsem tedy úlohu inteligentního blbce. Položili mi otázku: Jak bylo v Mexiku? Začal jsem mluvit o Mexiku jako o hezké zemi, kde svítí sluníčko a je tam krásně. Následoval dotaz: S kým ses tam setkal? A tak jsem mluvil o indiánech, jak jsou fantastičtí a mají srdce na dlani. Soudruh kapitán vydržel 45 minut, naťukal něco na stroji a dal mi to podepsat. Do protokolu uvedl, že dotyčný se k našim účelům v žádném případě nehodí a doporučuje mě už nikdy nekontaktovat. Slovo ‚nikdy‘ bylo podtrženo,“ vypráví historik, který za svou dlouholetou výzkumnou činnost a šíření mexické kultury obdržel v roce 2018 nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince Řád aztéckého orla.

Oni mě k vám nepustí…

Díky svým vědeckým aktivitám mohl před polovinou 80. let vycestovat do Španělska. Publikoval ve středisku iberoamerických studií a vydával texty ve španělštině o starých španělských tiscích, které našel v našich historických fondech a knihovnách. „Neustále mě tak zvali na nějaké kongresy. Vymlouval jsem se na zdraví rodinných příslušníků a vymýšlel si své choroby, protože jsem jim nemohl napsat, „oni“ mě nepustí.“ Vysvětlit Španělům, jak se u nás žije a jaký režim zde panuje, bylo prakticky nemožné. V 80. letech měl být Oldřich Kašpar jmenován členem královské španělské akademie, musel to ale odmítnout. „Umíte si představit ten můj pocit? Kdybych to neudělal, vyrazili by mě z fakulty.“

Sám říká, že nikdy nebyl disidentem typu Václava Havla či Vlasty Chramostové. Přiznává, že člověk musel být v řadě věcí pokrytecký, aby to vydržel. Byl sice proti režimu, ale nikdy nešel na hranu, která by ho dostala do situace, že přijde o pracovní místo. Odmalička chtěl být totiž vědec.

Uvolnění režimu a boj za svobodu

Že se začíná režim uvolňovat, bylo patrné, když docentu Kašparovi na jaře roku 1989 přišla kniha od bolivijského spisovatele Josepa Barnadase. „Tenkrát jsme se společně sešli v knihovně u dominikánů, a on mi knihu věnoval. Když jsem ji otevřel, vyrazilo mi to dech. Uvnitř totiž bylo napsáno: Právě se vracím od Václava Havla a setkávám se s Oldřichem Kašparem, který mi vypráví vtipy o komunistech. Dodnes mám knihu doma vystavenou,“ říká akademik. Další dva roky se věci daly do pohybu.

V roce 1989 působil Oldřich Kašpar jako odborný asistent na katedře etnografie a folkloristiky v pražské Celetné ulici a měl blízko k dění. Bylo mu pětatřicet. Večer 17. listopadu se vypravil do ulic s tím, že se připojí ke všem těm nespokojeným mladým lidem a podpoří studenty, kteří šli uctít památku Jana Opletala. Z pietní akce stal protest proti společenským poměrům v zemi. „Chtěl jsem projít přes Můstek na Václavské náměstí, ale dostal jsem se vlastně do uzavřené zóny. Veřejná bezpečnost všechny strany zatarasila a dostat se ven dalo jedinou uličkou. Tou, když jste utíkali, tak vás mlátili pendreky. Byl tam chaos. Sundal jsem si raději brýle. Jedné studentce jsem dost zachránil zdraví. Jeden z policajtů se rozmachoval, že ji vezme přes záda, a já jsem tam strčil ruku. Tři dny jsem pak chodil s rukou na pásce,“ vybavuje si tvrdý zásah bezpečnostních složek docent Kašpar, který tehdy zůstal na Národní třídě až do konce.

Studenti byly podle něj hybatelé událostí, které měly vliv na rozpad komunistického režimu a získání svobody. Zároveň říká, že převzetí moci bylo vlastně pokojné. Protože se nestřílelo se a nikdo nezemřel. Na otázku, co se pro něj po roce 1989 změnilo, odpovídá: „Konečně jsem mohl psát, co jsem chtěl, a daleko více cestovat. Například dostat mexické vyznamenání za celoživotní práci, kterého si tolik vážím, by za minulé politické éry bylo nemožné.“

Doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.

Narodil se ve vesničce Jestřebí v podhůří Jeseníků. Vystudoval dějepis a češtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, paralelně však navštěvoval na téže univerzitě i Filozofickou fakultu, kde v roce 1975 získal v rigorózním řízení (obor historie) titul PhDr. V roce 1980 obhájil kandidátskou disertační práci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (publikována v roce 1983 pod názvem Nový svět v české a evropské literatuře 16. - 19. století) a získal titul CSc. Roku 1996 se habilitoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (Doc.) a o čtyři roky později byl jmenován Členem korespondentem (Académico corresponsal) Academia Mexicana de la Historia. Od roku 1974 až do roku 2011 působil postupně jako vědecký pracovník, odborný asistent a docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a od roku 2004 až dosud pracuje jako docent na Katedře kulturní a sociální antropologie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. V květnu 2018 byl docent Kašpar na mexické Autonomní univerzitě státu Hidalgo (UAEH) v Pachuce jmenován čestným a hostujícím profesorem a osobně se účastnil převzetí ocenění „profesor honorario y visitante“. Je nositelem Řádu aztéckého orla, nejvyššího mexického státního vyznamenání pro cizince.

Bylo mu třicet a odjel na zahraniční stáž do Španělska. Listopadové události roku 1989 tak musel sledovat jen zdálky. Z tisku se dozvídal o tom, co se nejen v tehdejším Československu děje. „Nebylo jasné, jak to dopadne. Ale i dnes bych spoléhal na mladé lidi,“ říká v rozhovoru současný rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

Pamatujete si, co jste dělal v pátek 17. listopadu?

Naprosto přesně. Byl jsem jako odborný pracovník tehdejší VŠCHT v Pardubicích na roční stáži ve Španělsku. Působil jsem na chemické fakultě Univerzity v Seville. Tenkrát se mnou nemohla odjet manželka ani dcera. Docela pečlivě jsem v médiích sledoval, co se u nás děje. V tu dobu jsem už mluvil poměrně dobře španělsky, četl jsem místní tisk, poslouchal rádio, sledoval televizi a z té doby mám také schované výstřižky, což je dnes zajímavý dokument toho, jaký byl pohled na události z druhé strany tehdejší tzv. železné opony.

Jaký to byl pohled?

Těch článků o středoevropských zemích bylo tehdy poměrně dost. Občas byly události v Československu i na titulních stranách novin jako například El PAÍS nebo ABC.  Nejednalo se pouze o zpravodajství. V sobotních přílohách bylo možné si přečíst velmi dobře napsané politické komentáře. To bylo pro mě něco zcela neznámého z našeho domácího tisku, když pominu dobu pražského jara.  Ve Španělsku se tehdy dýchalo velmi svobodně a připadalo mi, že si nejen na univerzitách všichni považují svobody, kterou mají. V roce 1989 uplynulo pouhých 22 let od vypsání prvních demokratických voleb ve Španělsku, které byly formálním završením demokratického přechodu od předchozí diktatury.

Měl jste zprávy také od rodiny?

S ženou jsme si často volali a ona mě informovala o tom, co se tady děje. Ve španělských novinách nebyly zmínky jen o Československu, takže jsem jí zase já říkal i o tom, co se odehrává jinde, například v Polsku nebo v Rumunsku. A jak říkal Pavel Tigrid, u nás byla „karavana zatvrzelých“. Představitelé moci se křečovitě bránili jakýmkoliv změnám. Sledoval jsem s napětím, co se stane. Už před tím, než došlo v Praze k brutálnímu zásahu bezpečnostních složek, bylo jasné, že jsou věci v pohybu. Média ale byla v rukou komunistické strany a tehdejší novináři se snažili vše zpochybnit. Kdyby Praha neměla podporu regionů, nepřipojila se divadla a vysoké školy, tak by to dopadlo nejspíš jinak. Dodnes mě mrzí, že jsem nebyl doma, u této historické události.

Chtěl jste se vrátit?

To nešlo. Nemohl jsem jen tak odjet. Původně jsem měl skončit v září, ale pobyt se mi během jara podařilo prodloužit až do konce roku. S velkým rozechvěním jsem musel situaci sledovat z cizí země. Právě připravuji svoji životopisnou knížku a v té píšu o tom, jak jsem tyto přelomové události vnímal. Navíc to zasáhlo i do mé práce.

Jak?

Měl jsem odeslat do redakce časopisu odbornou publikaci, ale jistě pochopíte, že jsem v tu chvíli myslel na jiné věci.  Pak jsem viděl v novinách tu obrovskou demonstraci, balkon Melantrichu, na kterém stáli řečníci, a pod nimi bylo moře lidí. Tušil jsem, že něco „rupne“. Doufal jsem, že se to podaří.

Ještě v souvislosti s pobytem ve Španělsku mě napadá – vy jste neměl problém vycestovat?

Měl jsem velké štěstí, dokončil jsem doktorát a začal pracovat. Chtěl jsem samozřejmě také někam vyjet na post-doktorskou stáž a nabrat zkušenosti. Nakonec přišla pozvánka od španělské vlády, stipendium, které bylo na jméno a nešlo na nikoho převést. Od října 1988 jsem měl nastoupit na stáž na Univerzitě v Seville ve výzkumné skupině profesora J.M. Criada. Bez podpory tehdejšího rektora profesora Jiřího Klikorky by se mi zcela jistě nikam vycestovat nepodařilo.

Když jste se vrátil, co se pro vás změnilo?

Samozřejmě, že jsem už ze zahraničí komunikoval s kolegy. Ale nesmíme zapomenout, že to bylo daleko složitější než dnes – tehdy neexistoval internet a e-maily, takže posílání dopisů bylo zdlouhavé a navíc nepraktické a poměrně drahé.  Hned po návratu jsem se zapojil do všech aktivit. Byl jsem v prvním vysokoškolském senátu, byl jsem u toho, když vznikala z jednofakultní VŠCHT škola vícefakultní.

Byla společnost připravena na změny v politickém systému?

Nikdy nemůže být připravena. Ne na tak velké změny. Lidé, kteří revoluci dělali, byli připraveni mentálně. Dokázali rozpoznat, co je nutné odstranit, aby došlo ke změnám ve společnosti. Revoluce nás posunula mezi civilizované země. A měli bychom si toho opravdu vážit.

Myslíte si, že dnešní studenti by se dokázali režimu vzepřít stejně, jako tenkrát vysokoškoláci?

Věřím mladým lidem. Podle mě není dobré říkat, že za našeho mládí bylo všechno jinak. Říkat, že tato generace je například nespolehlivá. I dnes bych vsázel na mladé lidi. Spíš než na ty, kteří už jsou konformní, jsou závislí na spoustě věcí a mají různé závazky. Studenti sehráli velkou roli v celém hnutí. Bez nich by 17. listopad nebyl a neměl by ani tak úspěšný konec. Proto se právě dnes snažíme připravit knižní vydání stávkových deníků, které naši studenti tehdy v roce 1989 psali. Dokázali rozpoznat provokatéry, jednali racionálně a správně. To, že jejich aktivita byla o několik dní zpožděná oproti centru dění, to je přirozené.

Jakou největší změnu podle vás revoluce přinesla?

Získali jsme znovu svobodu. Přemýšlel jsem, který z těch požadavků tehdejších studentů byl zásadní. Bylo jich sedm, ale důležitý byl ten s číslem čtyři.  Byl to požadavek zrušení vedoucí role komunistické strany v Ústavě. Každý totalitní systém se totiž snaží monopolizovat moc, snaží se ji maximálně soustředit ve svých rukou. A právě tohle dokázali lidé, kteří za sametovou revolucí stáli, rozpoznat. Tak se mohla otevřít cesta ke svobodným volbám a k demokracii.

Každý si ale demokracii vykládá jinak…

Ale i v demokracii musí být nějaká pevná pravidla. Tohle právě lidé často nevnímají. Důležitá je svoboda a možnost volby. To však znamená docela náročné rozhodování, které může kolikrát dopadnout všelijak. Můžeme být vítězstvím některých stran překvapeni, přesto má cenu bojovat. Má cenu jít zase k volbám a pokusit se věci měnit. Nabytá svoboda ale například také otevřela mladým lidem, a nejen jim, možnost cestovat. Říkám vždy našim studentům, aby ji využili, když ji mají. Ať vyjedou v rámci studijních programů do zahraničí a načerpají vědomosti – nejen ty odborné, ale i kulturní.

Vnímáte tehdejší studenty jako hrdiny?

Jistě. Byli to lidé, kteří se nebáli jít do velkých změn a dokázali předložit své požadavky. Přitom nebylo vůbec jasné, jak to dopadne. Starší generace v sobě neměla takovou touhu něco změnit. Přeci jen měla negativní zkušenost s Pražským jarem, které skončilo normalizací a vyhazovem spousty lidí z práce. Řada lidí nemohla studovat a „hříchy proti režimu“ se braly jako dědičné. To je drželo zpět. Proto byli tak důležití studenti a jejich odvaha. Já si jich nesmírně vážím. Jsem rád, že si s námi tehdejší události připomínají. A taky jsem rád, že jsem to zažil a že se právě tento zlom stal během mého života.

Mají smysl například demonstrace, které byly letos na Letné a Václavském náměstí v Praze?

Myslím, že když se lidé dokáží dobrovolně sejít a vyjádřit nějaký názor, nemůže se to pominout. Je to věc, kterou by měli politici reflektovat a měli by lidem naslouchat. To je demokracie. Nemám rád pohrdání lidmi. Politici, vůči kterým jsou tyto akce namířené, by se nad sebou měli minimálně zamyslet, jestli třeba něco nedělají špatně.

prof. Ing. Jiří Málek, DrSc.

Vystudoval obor Anorganická chemie na tehdejší Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích (dnes Univerzita Pardubice) a působil ve Společné laboratoři chemie pevných látek VŠCHT Pardubice a Akademie věd. V roce 1997 byl jmenován docentem, v roce 2000 získal vědeckou hodnost DrSc. (doktora chemických věd) a o dva roky později byl jmenován profesorem pro obor fyzikální chemie. Pobýval dlouhodobě v zahraničí, kde přednášel a vědecky pracoval na Universidad Hispalense v Seville, Universitat Politécnica de Catalunya v Barceloně a National Institute for Material Science v japonské Cukubě. Jiří Málek se zabývá výzkumem kinetických jevů v nekrystalických materiálech a podchlazených sklotvorných kapalinách. Působil jako řešitel mnoha vědeckých projektů a podílí se na organizaci významných mezinárodních konferencí. Je autorem nebo spoluautorem více jak 200 původních vědeckých prací v uznávaných mezinárodních časopisech a odborných monografiích. Tyto práce byly citovány 6000x.  V minulých letech byl prorektorem pro vnější vztahy rozvoj, pro výzkum a vnější vztahy, také pro vědu a zahraniční vztahy. Funkci rektora Univerzity Pardubice zastával také v letech 2006 - 2010. Je ženatý, má dvě dcery. Ve volném čase se věnuje četbě, cestování a fotografování

Zdroj videa: Facebook Statutární město Pardubice

Naše Fakulta chemicko-technologická Univerzity Pardubice získala titul „Fakulta roku 2019“ v kategorii „Chemie“. 

Touto cestou děkujeme všem studentům a absolventům, kteří se zúčastnili hlasování v soutěži Fakulta roku a jejichž hlasy vynesly fakultu opět na 1. příčku soutěže. Svědčí to o tom, že se vám na fakultě líbí či líbilo a jste na svou „Alma Mater“ hrdí.

Hlasování v projektu "Fakulta Roku" je prestižní anketa mezi studenty a čerstvými absolventy vysokých škol v České republice, kteří mimo jiné hodnotí například úroveň výuky či prostředí pro studium. Naše fakulta se mezi nejlepšími objevuje pravidelně. Výsledky tak odrážejí skutečnost, že Pardubice nabízí svým studentům kvalitní studijní zázemí, že se jim na fakultě líbí a jsou u nás spokojení.

„Být z pohledu studentů nejlepší chemickou fakultou v České republice je pro nás opravdu skvělá zpráva. Již potřetí jsme obhájili vítězství v této anketě a to je výborné hodnocení pro všechny naše zaměstnance. Tímto bych chtěl poděkovat všem našim studentům za přízeň,“ říká prof. Petr Kalenda, děkan Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice.

V anketě mohou hlasovat současní i bývalí studenti, kteří ukončili bakalářské nebo magisterské studium v posledních 24 měsících. Celkem se počet zúčastněných v této celorepublikové soutěži vyšplhal na 20.000 respondentů.

Index Fakulta roku ukazuje kromě hodnocení samotné kvality, zajímavosti a pestrosti výuky, také dostupnost studia v zahraničí. Součástí dotazníku je i hodnocení vybavenosti, administrativního zázemí a prestiže školy a názor na dodržování pravidel ze strany vedení a učitelů.

Více na http://fakultaroku.cz/zebricky/.

Fakulta chemicko-technologická
Univerzity Pardubice

Je tu další ročník Ceny Wernera von Siemense, ve které již 20 let jsou odměňovány akademické a vědecké talenty.

Přihlaste svou práci do soutěže a ucházejte se o hodnotné finanční odměny. Mezi vítěze bude rozdělený téměř milion korun!
Více info na http://bit.ly/Cena_WVSiemense_2019

Vážení kolegové a studenti,

srdečně Vás zveme na další setkání Wiki klubu.

Dozvíte se mimo jiné informace o programu Studenti píší Wikipedii, příležitost pro vzájemnou a kreativní spolupráci studentů a učitelů. Každou druhou středu v počítačové učebně Univerzitní knihovny

18:00–19:30

06.11.2019

20.11.2019

04.12.2019

18.12.2019

Srdečně zvou

Petr Urbanec
Attila Pató

Jako forenzní genetička experimentovala sama se sebou. Do unikátního projektu, který se zabývá dědičností specifických znaků, zapojila velké příbuzenstvo. Její obor je líbivý, ale zároveň vyžaduje precizní práci a spolupráci s dalšími kriminalistickými odborníky. Po ničivé vlně tsunami v Thajsku odcestovala přímo na zničený ostrov Phúkét a pomohla identifikovat české oběti přírodní katastrofy. Dnes Halina Šimková předává své zkušenosti dál. Učí na Univerzitě Pardubice a další životní výzvou je pro ni, jako pro znalkyni, hodnocení důkazů v praxi.

Forenzní genetika je i díky kriminálním seriálům asi hodně populární. Je to tak?

To sice ano. Musím ale vyzdvihnout práci kriminalistů, kteří stanovují vyšetřovací verze, mluví se svědky, zjišťují, prověřují. Je to spousta často mravenčí práce, kterou veřejnost oceňuje mnohem méně. Oni odvedou kolikrát ten hlavní kus práce. A pak je vidět jen nějaký expert, který podle obecného mínění „všechno odhalil“, což je špatně. Musíme fungovat jako tým, každá úloha je pro vyšetřování případu nezbytná.

Není to ale vždy tak líbivá práce, v roce 2004 jste odjela do Thajska, abyste pomohla identifikovat české oběti tsunami. Jak složité to pro vás, ani ne třicetiletou ženu, bylo?

Do Thajska nás vyslal Kriminalistický ústav. Odjížděli jsme s tím, že jsme měli nasbíraný srovnávací materiál pohřešovaných Čechů. Na místě jsme ale v rámci Interpolu pracovali společně s ostatními na všech identifikacích bez ohledu na národnost obětí: experti se podle odbornosti začlení do různých týmů, takže v našem DNA týmu byli Italové, Američané, Thajci, Němci atd.  Několik českých obětí se nám tehdy podařilo najít během našeho působení, některé ale byly identifikovány až o několik měsíců později. Hodně nám pomohly zubařské záznamy, protože oběti měly velmi dobrou lékařskou péči a specifické zákroky na jejich zubech zásadně pomohly v jejich identifikaci.

Jak to na místě vypadalo?

Na Phúketu, kde jsme působili, vznikl obrovský márniční komplex z kontejnerů. Byly tam pitevní tunely, v němž se těla obětí se postupně dostávají k jednotlivým specialistům. My jsme ovšem působili hlavně v informačním centru, kde běžely databáze pohřešovaných lidí a obětí. Dnes už značně prořídly, přesto ještě nějaká neztotožněná těla zůstala. Na ostrově bylo obrovské množství Barmánců, kteří zde pracovali načerno, jejich rodiny jejich zmizení nikdy nenahlásily, takže některá těla nebylo možné identifikovat.

Tehdy jste ještě neměla děti. Takže jste to asi lépe psychicky snášela…

To určitě, priority se vám s dětmi změní. Víc se vás případy dotýkají, zvlášť příkoří spáchaná na dětech. S věkem také mnohem víc některým věcem rozumím, proč člověk něco dělá nebo nějak vnímá, a určitě jsem mnohem smířlivější a tolerantnější. Mladá radikální dívka je nenávratně pryč. Nejsem tu od toho, abych lidi soudila, co by měli či mají dělat, já jim můžu informací třeba jen pomoci v rozhodnutí. Jak vidím svět já, nemůžu nutit druhým.

Učíte na Fakultě chemicko-technologické. Mají studenti o forenzní genetiku člověka velký zájem?

Většina studentů má o forenzní obory zájem z podstaty věci, připadají jim atraktivní. Snažím se je odrazovat…

Odrazovat?

Aby nedělali jen tuto specializaci, ať se podívají i jinam, třeba čím se zabývá medicínská genetika. Do forenzních oborů můžete kdykoliv vklouznout.

Je pro vás důležité obory popularizovat?

Pokud chcete, aby lidé rozuměli tomu, co děláte, musíte zjednodušovat, ale neubírat na kvalitě toho, čemu se věnujete. Musíte umět mluvit normálním jazykem. Pokud odborník neumí lidem vysvětlit ve dvou, třech větách, co dělá, není to úplně v pořádku. Buď to znamená, že to neumí říct ani sám sobě, nebo má pocit, že nemůže klesnout a mluvit o svém „vysoko stojícím vědeckém oboru“ obyčejnými slovy.

Nejhorší je pak někomu říkat, že tomu stejně nebude rozumět.

To je úplně mimo. Základ je komunikace – i v justici musí soudce pochopit, v čem je třeba jádro sporu znalců, co se řeší a co z toho vyplývá. Když pojedu s rachtajícím autem do servisu, dobrý mechanik mi lidsky popíše, v čem je problém a jak ho chce řešit. Nebude se divit, že nevím, co jsou táhla stabilizátoru, a neudělá ze mě blbce. Chápe, že to není můj obor. A až naopak on bude potřebovat vědět něco z genetiky, budu já obdobně komunikačně vstřícná. Pokud má společnost fungovat jako celek, musí si lidi rozumět. A ani vědu nelze vyvyšovat nad ostatní činnosti. To je jako kdyby se mozek vytahoval na střevo, že se hrabe v tráveninách, zatímco on řeší složité úlohy. Tělo bude fungovat jedině tehdy, když bude mít všechny součásti.

Říká se, že každý máme svého dvojníka. Jak to vidí expert?

Člověk si u sebe a své rodiny není obvykle vědomý, že je mu někdo podobný. Stalo se mi kdysi, že tehdy sotva tříletý syn běžel na ulici kus přede mnou a já z dálky viděla jít proti nám známou, kterou jsem roky neviděla. Když zahlédla mého syna, zarazila se a říká: Jé, to je malá Halina! Zvedla oči a začala se rozhlížet, jestli tam někde jsem. Dokázala okamžitě identifikovat podobnost.  Mozek je ovšem hlavně zvyklý rozpoznávat lidi ve svém prostředí. Když vás někdo okrade v Pardubicích v autobuse, jste schopni podobu popsat. Mezi skupinou Asiatů v pražském metru byste dotyčného nepoznali, protože vám připadají víceméně stejní. Mozek pracuje s tím, co vidí, co se naučí rozlišovat. Eskymáci rozpoznají desítky druhů sněhu, protože nic jiného nevidí. My tak maximálně tři.

Dělala jste rozbory i sama na sobě?

Pod vedením mého vedoucího práce Broučka jsem k tomu vždycky směřovala, on byl odjakživa experimentátor na sobě a svých blízkých. Z forenzních testů jsem si dělala klasický genetický identifikační profil, ten musí mít každý, kdo pracuje ve forenzní laboratoři. A mitotyp DNA, který ukazuje náš maternální původ. Také jsem si z DNA dělala odhad věku. Vyšlo mi, že mám o tři roky méně, než mi skutečně je.

To potěší…

Jasně, potěší to každého. A to přesto, že víte, že tenhle forenzní odhad není totéž jako určení biologického věku. Není to tak, že nižší než skutečný kalendářní věk znamená, že vaše tkáně jsou „mladší“. Na tomhle je krásně vidět, jak vnímání informací může být zavádějící.

Srovnávala jste si genetický profil v rodině?

Mám nasbíraný materiál ze své široké rodiny v rámci studie dědičnosti specifických znaků. Cílem projektu je ukázat, jakým způsobem se tyto znaky dají využít k odhalování vzdáleného příbuzenství. K tomu jsme právě potřebovali oslovit celé širší rodiny, lovili jsme ve vodách cizích i vlastních. Podařilo se nám sebrat několik rozvětvených rodin, což bude unikátní věc. Přemlouvání rodinných příslušníků nebylo ale vždycky snadné, ne každý se chce dávat všanc. Doba je taková, že se o nás už toho ví hodně.

Jak jste vzorky získali?

Sbírali jsme sliny do speciálních plivátek. Ono je to vcelku komické. Když totiž někomu řeknete, ať naplive do zkumavky 1,5 ml slin, vyschne mu tak na hodinu v puse. Mozek vám tuto činnost totálně zablokuje. Takže když jsem někomu dávala soupravu na plivání, doporučila jsem koupit si citron a na rozkrojený se podívat a přivonět. Pak se sliny spustí.

Vás vůbec zajímá spousta věcí. Studovala jste také farmacii, animaci na FAMU nebo absolvovala scénografický obor „hračka, maska, loutka“.

Jsem člověk, jehož problémem je, že jej zaujme kdeco, takže se ráda posouvám k novým výzvám.  Někdy je ale třeba dávat si na to pozor a umět setrvat na jednom místě. Když se něčemu systematicky věnujete, můžete se dostat dál a přináší to výsledky. Nicméně teď už nechci zůstávat čistě u forenzní genetiky, poměrně dlouho už se věnuju teoretické práci s důkazy.

To vypadá jak?

Většina forenzních oborů je velmi dobrá ve sběru dat, tedy ve vlastním měření a zkoumání. Problém nastává, když mají být získané informace interpretovány. Tedy, když má být vyjádřena jejich váha coby důkazu. Někdy se pak znalci například u soudu vyjadřují vágně, jindy zase falešně sebejistě. Přitom ve skutečnosti prostě platí, že každý znalecký závěr je zatížen nějakou nejistotou, ale ta může v různých situacích a u různých oborů různá.

A jak tedy rozhodnout?

Znalec by měl umět vyjádřit míru nejistoty svého závěru. Nejistota se dá spočítat, je to jen věc správné práce s podmíněnými pravděpodobnostmi. Základem je takzvaná bayesovská inference, tedy úsudek založený na Bayesově větě. Ve složitějších případech se používají pravděpodobnostní modely zvané bayesovské sítě, s jejichž pomocí lze dospět k mnohem realističtějšímu pohledu na váhu důkazů. My se nyní téhle problematice věnujeme v rámci projektu na Právnické fakultě Univerzity Palackého. Chceme ověřit použití tohoto přístupu na reálných skončených kauzách a v ideálním případě vytvořit manuál pro případy budoucí.

Halina Šimková (*1975) vystudovala antropologii a genetiku člověka na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Na Fakultě chemicko-technologické učí předmět Forenzní genetika, stejnou specializaci přednáší i na VŠCHT v Praze a Přírodovědecké fakultě UK. Šestnáct let působila jako kriminalistická znalkyně v oboru analýzy DNA v Kriminalistickém ústavu Praha, nyní se kromě forenzní genetiky věnuje především aplikaci bayesovské inference ve forenzních vědách. Patří mezi zakladatele Centra pro bayesovskou inferenci 4BIN (www.4BIN.org). Od roku 2018 má vlastní pořad Expertíza na Stream.cz.

Den boje studentů za svobodu a demokracii. Třicet let od sametové revoluce. Univerzita Pardubice si historické události Listopadu roku 89, které vedly k pádu komunistického režimu, připomene netradičním programem. Pro své studenty, zaměstnance, ale i veřejnost připravila zajímavé akce včetně nejednoho překvapení.

„Každý rok si výročí sametové revoluce připomínáme a každý rok se o tom, co jsme při tom prožili, hodně píše i vysílá. Chtěli jsme tedy tentokrát evokovat atmosféru a dát studentům příležitost k jejich vlastnímu prožitku. Věřím, že méně mentorování je prostě více,“ říká prorektorka pro rozvoj Univerzity Pardubice Andrea Koblížková.

V sobotu 26. října 2019 proběhl v Betlémské kapli v Praze koncert k 30. výročí sametové revoluce ve spolupráci s Českým vysokým učením technickým v Praze a Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze. Akce k uctění památky obětí totalitních režimů zaznamenala obrovský úspěch. 

Následuje 7. listopadu beseda s uznávaným amatérským filmařem a spistovatelem a disidentem Oskarem Georgem Siebertem. Setkání pořádá Fakulta filozofická od 14 hodin a je otevřena i veřejnosti. 

Ve středu 13. listopadu se v prostorách Fakulty chemicko-technologické od 17 hodin otevře výstava 33 fotografií Olgy Havlové. Autory snímků jsou známí čeští fotografové, kteří zachytili někdejší první dámu v době, kdy začínala fungovat její nadace. Zobrazují manželku prezidenta Václava Havla s dětmi, dospělými lidmi se zdravotním postižením, ale i s osobnostmi, jakými byli například princezna Diana či Alain Delon.

V pátek 15. listopadu se uskuteční tradiční akademický obřad, během kterého rektor Jiří Málek předá diplomy s titulem Ph.D., představí nové docenty a profesory. Zároveň udělí speciální ceny akademikům i studentům. Vzpomínat se bude také u pamětní desky v srdci kampusu. Představitelé univerzity, studenti, hosté, ale i veřejnost symbolicky zazvoní zvonečky s klíčem. Stejně tak, jako se zvonilo klíči na náměstích před třiceti lety. Slavnostní den vyvrcholí koncertem Komorní filharmonie Pardubice v aule Univerzity Pardubice.

V pondělí 18. listopadu se koná sportovní den pro studenty a zaměstnance, který bude nabitý turnaji ve volejbalu, badmintonu, stolním tenise nebo závodu na veslařském trenažéru. V areálu vodních sportů a tenisu na břehu Labe odstartuje v 10 hodin přespolní běh na 4 km.

O den později v úterý 19. listopadu se mohou vysokoškoláci, ale i obyvatelé města těšit na velké dobové překvapení. Na zámku pak bude od 18 hodin beseda s lidmi, kteří stáli při zakládání Občanského fóra. Besedu s námi spoluorganizuje Východočeské muzeum v Pardubicích. Do debaty se zapojí také bývalý rektor Univerzity Pardubice profesor Oldřich Pytela.  

Ještě týž den univerzita vyhlásí nejlepší sportovní týmy a sportovce za uplynulý akademický rok. Slavnostní vyhlášení výsledků 61.ročníku Standarta rektora se uskuteční od 17 hodin na Fakultě chemicko-technologické. 

Sametovou revoluci a pád komunistického režimu má připomenout také výstava fotografií. Umístěna bude od 15. listopadu na frekventovaném místě, na třídě Míru v Pardubicích, kde kolemjdoucí uvidí dobové kreslené vtipy pamětníků a účastníků listopadových událostí.

Stávkové deníky oživí kolektivní paměť

Při příležitosti oslav vychází kniha mapující listopadové události včetně stávkových deníků Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích (listopad 1989 – leden 1990). Stávkové deníky psala skupina studentů, která se aktivně podílela na přípravě a realizaci protirežimních protestních akcí na tehdejší VŠCHT (dnes UPa). Texty doplňují fotografie a ukázky dobové satiry. Publikace nabídne pohled na činnosti bývalých studentů a oživí kolektivní paměť. Z hlediska historie se stane cenným pramenem. Stávkové deníky se představí v úterý 19. listopadu od 10 hodin ve Východočeském divadle. Následovat bude představení „Tančírna“, které odráží běh dějin a reflektuje historické události 20. století, včetně předrevoluční společenské reality. Představení je určené pro Univerzitu Pardubice a její hosty.

Krátké videovzkazy s bývalými studenty Univerzity Pardubice, pamětníky listopadu 89, kteří promlouvají k současným studentům, poběží na sociálních sítích a na obrazovkách na fakultách. „Je to projev uznání a úcty k odvaze a zodpovědnosti těch, kteří nám všem chtěli dát možnosti svobody – tedy volby. A tu volbu nyní máme, celoživotním úkolem je naučit se s ní zacházet,“ vysvětluje prorektorka pro rozvoj Univerzity Pardubice Andrea Koblížková.

Současně vzniká také mimořádné číslo časopisu Univerzity Pardubice, jehož obsahem budou rozhovory s osobnostmi, akademiky, ale i studenty, kteří na dobu před třiceti lety zavzpomínají.

Intenzivní spolupráce mezi Fakultou chemicko–technologickou Univerzity Pardubice a ostravskou Střední průmyslovou školou chemickou akademika Heyrovského vyústila v letošním roce podpisem memoranda.

Ostravská Střední průmyslová škola se tak stala další Fakultní školou Fakulty chemicko – technologické Univerzity Pardubice, což bylo stvrzeno umístěním označení školy v podobě smaltované cedule na fasádu školy.

Spolupráce mezi oběma institucemi je intenzivně naplňována společnými aktivitami v rámci propagace, SOČ, soutěží, exkurzemi na naši fakultu a do Pardubického regionu, kdy si studenti mohou vyzkoušet stát se na jeden či dva dny vysokoškoláky, navštívit laboratoře a vyzkoušet si praktická cvičení z různých oblastí chemie, přespat na koleji. Vedení obou institucí podporuje vzájemné propojení při vyhledávání potencionálních uchazečů se zájmem o chemii. Věříme, že plodná a intenzivní spolupráce bude mezi oběma institucemi i v budoucnu nadále prohlubována.