Studentka Bc. Alexandra Bolková vystudovala bakalářský studijní program Speciální chemicko-biologické obory, obor Klinická biologie a chemie na Katedře biologických a biochemických věd Fakulty chemicko–technologické. V současné době pokračuje v navazujícím magisterském studiu v oboru Bioanalytik. V rámci pomoci ve vypjaté době při boji proti šíření koronaviru se zapojila jako dobrovolník v Pardubické nemocnici. My jsme ji vyzpovídali v krátkém rozhovoru, o který se s vámi rádi podělíme.

Mohla byste přiblížit, jak Vaše pomoc začala?

V polovině října jsem se přihlásila jako dobrovolník do Pardubické nemocnice. Po vyplnění krátkého dotazníku se mi po necelých dvou týdnech ozvali z personálního oddělení a hned následující den jsem přišla podepsat pracovní smlouvu a zaškolit se v rámci BOZP. Hned druhý den poté jsem mohla nastoupit na přidělené oddělení.

V čem spočívala Vaše pomoc?

Nastoupila jsem na pozici „dělník ve zdravotnictví“ na Jednotku intenzivní péče neurologického oddělení, které se nyní nazývá ARO COVID 3. V současné době jsem studentkou 2. ročníku navazujícího magisterského studijního programu Bioanalytik, a tak jsem doufala, že budu proto zařazena do laboratoří a budu tak moci konečně uplatnit své vysokoškolské vzdělání přímo v praxi. Největší pomoc však byla potřeba na běžných pracovištích, přímo v kontaktu s pacienty, a tak jsem vykonávala práci sanitářky ve 12 hodinových denních službách. V té době byla v nemocnicích spíše než po zdravotních laborantech daleko větší poptávka po ošetřovatelské péči. Tu zvládne po krátkém zaškolení, dle mého názoru, více méně každý.

Mohla byste nás detailněji seznámit s Vaší činností v nemocnici?

Pečovala jsem o pacienty s pozitivním testem na COVID-19, především co se týkalo manipulace s pacientem, podávání stravy a tekutin, úpravy lůžek, transportů, dezinfekce povrchů, doplňování spotřebního materiálu a jednorázových pomůcek, apod. Jako sanitářky jsme se snažily být sestrám vždy po ruce.

Jak jste snášela nošení nezbytných ochranných pomůcek?

Oddělení bylo rozděleno na tzv. „čistou“ a „špinavou“ zónu, tedy takovou zónu, kde pacienti leželi ve speciálních boxech, a tak čas, který jsme trávili v ochranných pomůckách a ochranných oblecích, nebyl až tak vyčerpávající (většinou přibližně hodinu až dvě 2x – 3x za směnu – podle aktuálně potřebné práce). Nebyli jsme tedy v ochranných oblecích celý den.

Jaká úskalí jste vnímala jako nejrizikovější při vykonávání této práce?

Řekla bych, že takovým jediným úskalím byl „strach“, ani ne tak mé rodiny, ale některých mých kamarádů, kteří mě vnímali jako potenciální „hrozbu“, a proto se mnou omezili na určitou dobu kontakt. Na pracovištích jsme se však chránili dle mého názoru mnohem pečlivěji, než leckterý člověk při cestě na nákup či v MHD. Mimo boxy pacientů jsme celou službu pracovali v respirátorech a ruce si často dezinfikovali. Přece jen být v první linii vyžaduje pevné nervy a velkou zodpovědnost.

Jak jste se vyrovnávala se skutečností, že někteří pacienti byli velmi těžce nemocní?
Smutnou realitou této práce je, že pacienti, kteří se k nám dostali a byli napojeni na přístrojích (zaintubovaní pacienti), neměli už většinou dobrou prognózu do budoucna. Bylo však důležité tento fakt přijmout, a i přesto vynaložit stejné úsilí při pečování  i o ně. Na oddělení jsme většinou sloužily 3 sanitářky (obvykle slouží pouze 1), a tak byla práce relativně rovnoměrně rozložena, takže se vše nakonec zvládalo v klidu. Všeobecným sestrám pomáhali kolegové i z jiných oddělení, setkala jsem se na tomto oddělení i se zubaři, ortopedy, fyzioterapeuty či dokonce i s lékaři, kteří vykonávali práci sestřiček. Díky skvělému vedení staniční sestry byla práce dobře organizovaná a vše fungovalo ve prospěch celého kolektivu.

Co Vám pomoc druhým přinesla do života?

Jsem ráda, že jsem si mohla tuto práci vyzkoušet na vlastní kůži a nasbírat tak cenné zkušenosti do praktického života. Uvědomila jsem si, že i práce „dělníka“ ve zdravotnictví, potažmo práce sanitářky, jakožto nižší pracovní pozice v rámci pracovního zařazení, je pro zajištění chodu celého oddělení, ale i celé nemocnice velmi důležitá, a nejen proto se snažím na tuto práci nahlížet s velkou pokorou a hlubokým respektem.

Na vysokoškolská studia vzpomíná rád, přestože studovat chemii v Pardubicích nebyla žádná hračka. Absolvent z roku 1962, docent Tomáš Sákra, si vybral obor, který byl v té době na výsluní. O plastických hmotách se toho moc nevědělo. Nakonec se posunul dál a věnoval se ochraně životního prostředí.

Kdy jste byl naposled na fakultě?

Před čtyřmi lety. Poté, co jsem v roce 2007 skončil na fakultě, jsem trochu vypadl z rytmu. Předal jsem svou práci mladším kolegům. Byl jsem vedoucím ústavu ochrany životního prostředí.

Co vás přivedlo k chemii?

Chemie mě bavila od mládí. Můj otec pracoval v Semtíně. Chodil jsem na základní škole do chemického kroužku, pak jsem šel na chemickou průmyslovku. Vysoká škola v Pardubicích se po maturitě přímo nabízela. Jiné možnosti jsem vůbec nezvažoval.

Jaká byla ta studia?

Když je vám 18 nebo 23 let, je to úžasný věk. Vlastně žijete spokojený studentský život. I když přiznávám, že samotné studium zase tak jednoduché nebylo. Ale čas i některé nepříjemnosti uhladí. Studoval jsem technologii plastických hmot. Byl to obor na výsluní, tenkrát se toho o plastických hmotách příliš nevědělo. Technologie nebyly tolik známé. 

Po studiu jste na škole zůstal. Jaké to bylo přesunout se na druhou stranu a vychovávat studenty?

On ten přesun byl trošku složitější. Měl jsem státnice z technologie plastických hmot, ale nastoupil jsem na katedru chemického inženýrství, kterou tenkrát vedl profesor Pilař. Nabídl mi hned místo a já jsem cítil, že chemické inženýrství je obor, který má dost blízko k praxi a bude se mi líbit.  Jako asistent jsem se staral de facto o sebe a pár svých studentů, jako vedoucí například diplomových prací jsem již měl mnohem větší zápřah. Když vznikla katedra ochrany životního prostředí, přesunul jsem se tam.

Co jste dělal?

Na katedře chemického inženýrství jsme – kromě jiného – vyvíjeli aparáty pro záchyt prachových emisí, takže už tady jsem tíhnul k  životnímu prostředí. A na nové katedře jsem v tom pokračoval.

Tomu se také dnes věnujete?

Ano, poté, co jsem odešel z akademické oblasti, se dodnes se věnuji ochraně životního prostředí. Získal jsem akreditaci na vypracovávání posudků o ochraně ovzduší. Občas se na mě obrací podniky nebo úřady. Například když se tvoří nová stavba, je potřeba posoudit, zda vše funguje v souladu se zákony o ochraně životního prostředí. To znamená, jak je to s emisemi, jestli je použitá technika na současné úrovni a zda splňuje příslušné normy.

Vzpomínáte na své studenty?

Studenti jsou taková „cháska“. Samozřejmě nejraději vzpomínám na ty, kteří byli dobří. Nejvíc mě potěší, když někam přijedu a bývalý student se ke mně hlásí. Kdyby na mě vzpomínali ve zlém, asi by mě neoslovili (smích).

Co byste fakultě popřál?

Aby vzkvétala ve všech směrech. Aby měla šikovné studenty a jejich úroveň stále stoupala. Stejně tak, aby měla fakulta kvalitní vysokoškolské pedagogy a více docentů i profesorů.

Tento text najdete v exkluzivním vydání 100. vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.

V rámci vědecko-výzkumných záměrů jednotlivých pracovišť vzniká každoročně na naší fakultě celá řada kvalitních závěrečných prací. Jinak tomu nebylo ani v uplynulém akademickém roce, kdy z celé řady zajímavých a kvalitních disertačních prací byly vybrány čtyři nejlepší. Děkan fakulty prof. Petr Kalenda se rozhodl autory těchto mimořádně zdařilých disertačních prací ocenit Studentskou cenou děkana, která je spojena s finanční odměnou.

Absolventka Ing. Michaela Janečková, Ph.D. původně vystudovala bakalářský studijní obor Klinická biologie a chemie a po té se v navazujícím magisterském studiu začala věnovat studijnímu oboru Analytická chemie. Právě na Katedře analytické chemie se rozhodla věnovat svému doktorandskému studiu v oboru Analytická chemie, a to pod odborným vedením prof. Ing. Karla Ventury, CSc. Absolventka se zabývala vývojem metodik stanovení několika různých skupin látek, např. aminokyselin, vitamínů skupiny B nebo formaldehydu. Součástí experimentální části práce byla validace metod zahrnující analýzu reálných vzorků. Výsledkem byla její závěrečná práce, kterou úspěšně obhájila pod názvem „Izotachoforetické stanovení biologicky aktivních látek – analýza léčivých přípravků a doplňků stravy“.

Na Katedře analytické chemie studovala také Ing. Jitka Klikarová, Ph.D. Znalosti získané na bakalářském a navazujícím magisterském stupni studia v oboru Hodnocení a analýza potravin uplatnila a dále prohloubila během doktorského studia v oboru Analytická chemie pod odborným vedením doc. Ing. Lenky Česlové, Ph.D. Ve své disertační práci se detailněji zabývala vývojem analytických metod pro stanovení vybraných biologicky aktivních látek v rozdílných matricích. Pomocí kapalinové chromatografie objasnila fenolický profil italských extra panenských olivových olejů, a také aminokyselinový profil českých medovin, který lze využít pro kontrolu kvality výrobků či k odhalení jejich případného falšování. Posledním typem vzorků byly tolik diskutované energetické nápoje, v nichž byla sledována kontroverzní aminokyselina taurin. Závěrečnou práci doktorandka úspěšně obhájila pod názvem „Vývoj moderních analytických metod pro analýzu biologicky aktivních látek“.

Absolventka Ing. Iva Charamzová, Ph.D. nastoupila do bakalářského studia do studijního oboru Chemie a technická chemie, což je obor tvořící základní odrazový můstek pro převážnou většinu studijních oborů v navazujícím magisterském studiu. V následné etapě svého studia se rozhodla pro studijní obor Organické povlaky a nátěrové hmoty, který ji vytvořil kvalitní platformu pro její doktorandské studium. Na Katedře obecné a anorganické chemie se studentka pod odborným vedením prof. Ing. Jaromíra Vinklárka, Dr. v oboru Povrchového inženýrství věnovala přípravě nových vanadylových komplexů využitelných jako sikativy pro nátěrové hmoty a studiu jejich katalytického efektu v průběhu autooxidačního procesu alkydových pryskyřic. V experimentální části práce využívala metody, jako je infračervená spektroskopie, elektronová paramagnetická rezonance, monokrystalová rentgenová strukturní analýza nebo hmotnostní spektrometrie. Svou disertační práci úspěšně obhájila pod názvem „Studium komplexů vanadu využitelných jako sikativy pro alkydové nátěrové hmoty“.

K bakalářskému studiu nastoupil absolvent Ing. Jan Bartáček, Ph.D. do studijního oboru Chemie a technická chemie. V navazujícím magisterském studiu studoval obor Organická chemie, který se stal startovní metou pro jeho další vědeckou a studijní dráhu.  Na Ústavu organické chemie a technologie student zpracovával svou závěrečnou disertační práci pod odborným vedením prof. Ing. Miloše Sedláka, DrSc. v oboru Organická chemie. Ve své práci se věnoval katalytické aktivitě připravených perlových kopolymerů určených pro Sharplessovu epoxidaci skořicových alkoholů. Výsledkem první části jeho práce byl závěr, že dosažená enantioselektivita, výtěžky a možnosti recyklace u těchto sloučenin jsou nesrovnatelně vyšší v porovnání s dosud publikovanými výsledky. Ve druhé části práce byla řešena problematika palladiem katalyzovaných asymetrických 1,4-adic arylboronových kyselin na konjugované cyklické enony. Autorovi se podařilo připravit první heterogenní a zároveň recyklovatelný katalyzátor pro tuto významnou reakci. Student svoji disertační práci úspěšně obhájil pod názvem „Zakotvené katalyzátory pro enantioselektivní reakce na aktivovaných dvojných vazbách“.

Všem oceněným srdečně gratulujeme a do další životní etapy jim přejeme především mnoho zdraví, úspěchů a štěstí!

Mgr. Lucie Stříbrná, Ph.D.
proděkanka fakulty

Noc vědců z Univerzity Pardubice, kterou škola letos připravila jako online přímý přenos přímo z auly, už vidělo více než 5 tisíc lidí. Na živém vysílání s pokusy, rozhovory i akčními ukázkami vědy ze všech 7 fakult Univerzity Pardubice se podílely desítky studentů i zaměstnanců vysoké školy. Na netradiční Noc vědců, kterou zájemci sledovali na sociálních sítích a webových stránkách, je možné se i dnes podívat zde: www.upce.cz/nocvedcu.

Program nabídl divákům i možnost nahlédnout do ateliérů a laboratoří prostřednictvím pro tuto příležitost speciálně natočených videí, které doprovázejí animace známého výtvarníka Pavla Koutského. Letošní téma akce Člověk a robot mělo připomenout 130 let od narození Karla Čapka a 100 let jeho sci-fi dramatu R.U.R., ve kterém se poprvé objevilo slovo „robot“. Robotický tanec předvedl v živém vysílání i moderátor akce Pavel Cejnar.

Rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek rozsvítil univerzitní vánoční strom, který vysoká škola nazvala Stromem přání a naděje. Letos několikaletý vzrostlý smrk totiž ozdobili zcela netradičně přání studentů, pedagogů i zaměstnanců univerzity.

 „Stejně jako přání nebo sny patří k Vánocům, tak se naděje pojí s novými začátky. V tomto těžkém roce to byla právě naděje, která nám pomáhala. Proto jsme se rozhodli ozdobit letošní vánoční strom univerzity tím, co pro nás bylo a je důležité. Chceme, ať se v něm promítnou naše přání. Navzdory všemu, co se děje a s nadějí, že se splní,“ říká rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek.

Univerzita bude reálná přání i se jmény studentů a zaměstnanců promítat každý den po setmění na budovu vysokoškolských kolejí. Právě v jejich těsné blízkosti vánoční smrk roste. 

Zaměstnanci a studenti univerzity mohou svá přání posílat i nadále na obecný e-mail soutez@upce.cz.

Zaměstnanci a studenti opět pomohli, přestože současná situace nepřeje společným hromadným akcím. Univerzita musela zrušit všechny podzimní i zimní kontaktní akce, a také oblíbené společné každoroční tvoření adventních věnců s výtěžkem pro Oblastní charitu Pardubice. Akci se ale lidé z univerzity rozhodli uspořádat v jiné podobě. Letos tvoříme věnce sami, a přece společně.

Zaměstnanci a studenti univerzity si vyzvedli materiál na věnce a přímo na místě také přispěli. Děkujeme všem, kteří se zapojili do pomoci, společně jsme vybrali 17 470 Kč! 

V galerii se podívejte na věnce, které snad výjimečně letos tvoříme individuálně a bezpečně v soukromí. 

Současná situace nahrává tomu, že většina z nás znovu objevuje cestu do tajů vlastní kuchyně. Kličkovat mezi obsahem a složením potravin chce velkou dávku umu, ale i času. Na čem nás zaručeně výrobci dokáží nachytat? Na palčivé otázky odpovídala u listopadové večerní online kávy Ing. Dana Hrubošová, Ph.D.

Mezi lidmi koluje spousta „zaručených“ pravd o potravinách a potravinových doplňcích, ale jsou tyto informace skutečně pravdivé? Každého z nás napadne nějaké téma, které se hojně probíralo v médiích. Jsou to např. cukry, tuky, mléko, éčka, potravinové doplňky, atd. S nimi přichází i nespočet otázek. Je zdravé pít kávu s mlékem? Jsou v jogurtech živé kultury? Proč mám vyhodit celé jablko, když je zkažený jen kousek? Pojďme se zkusit nad těmito všetečnými otázkami společně zamyslet.

Otec byl hutník, ale on se už jako dítě zajímal o výbušniny a rakety. Student, absolvent, šéf katedry a nakonec profesor organické chemie Vladimír Macháček (76) si chodí o chemii za kolegy popovídat dodnes. Kromě lásky k ní si našel na vysoké škole v Pardubicích i svoji životní partnerku.

Kdy jste byl naposled na univerzitě?

Minulý týden.

Ještě učíte?

To ne. Mám tu ale kamarády-chemiky, se kterými se rád vidím. Chodím sem pravidelně každý týden a ve spojení s fakultou zůstávám pořád. Teď nám to setkávání s kolegy překazila pandemie. Ale jinak se scházíme každý týden v takovém kroužku. Každý jsme z jiného oboru, někdo je z organiky, někdo z anorganiky nebo fyzikální chemie. Odborně se spolu můžeme hádat a diskutovat (smích). Je dobré mít rozhled přes jiné disciplíny než jen ty, kterým se věnujete. A tím také udržuji i sociální vazby, když je mi doma smutno.

Kudy vedla vaše cesta k chemii?

Nepocházím z rodiny, kde by někdo dělal chemii. Můj otec byl hutník. Ale už na základní škole v Ostravě jsem se zajímal o výbušniny a rakety, měl jsem i domácí minilaboratoř v předsíni malého bytu. Lákalo mě to. Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu chemickou a jít na vysokou školu zaměřenou na chemii se přímo nabízelo. Byla to pro mě jediná a jasná volba. Praha byla daleko a na vysokou školu v Pardubicích byly dobré reference.

Jaká byla studentská léta?

Šlo nás tenkrát do Pardubic ze střední školy osm. Nastoupil jsem do prvního ročníku v roce 1962 a končil jsem v roce 1967 na katedře organické chemie. Vzpomínám na to moc rád, protože jsem se tady seznámil se svou budoucí manželkou. Měli jsme chemické manželství, moje žena studovala anorganickou chemii. Navíc jsem od 2. ročníku začal na katedře organické chemie vařit, tedy provádět chemickou syntézu, připravovat nové sloučeniny, zprvu pro budoucího kolegu Mirka Kaválka a později pro svého velkého učitele prof. Vojeslava Štěrbu, který mému chemickému rozvoji přispěl nejvíce.

Čemu jste se ve svém profesním životě věnoval?

Po absolvování vysoké školy jsem šel na vojnu a v roce 1968 jsem se ze základní vojenské služby vrátil rovnou na katedru. Byla to doba, kdy tady na škole zaváděla metodika nukleární magnetické rezonance. Tuto metodiku bude většina lidí znát spíše z medicíny, ale v chemii se uplatnila podstatně dříve než v medicíně. Byla to metodika, kterou jsem si nesmírně oblíbil. A při vší skromnosti jsem ji tady pomáhal na škole zavést a věnoval jsem se jí řadu let. Kromě toho jsem se zaměřoval na organickou syntézu, zpočátku to byla barviva, azolátky. Studovali jsme jejich vznik a chování metodami reakční kinetiky, to znamená stanovením rychlostí a rovnovah. Od chemie azolátek, ke které jsme se čas od času vraceli, jsme přešli k chemii polynitrosloučenin a jejich reakci s nukleofily. Pracovali jsme na hranici mezi organickou a fyzikální chemií, proto se náš přístup nazývá fyzikální organickou chemií.

Sledujete, jak se chemie a výzkum proměňuje?

Celou dobu jsem byl u toho, tedy od toho roku 1967. Doba se posunula, výzkum je více orientován na praxi. Méně se člověk dle mého názoru věnuje základnímu výzkumu, ale spíše aplikacím. Ale právě ze základního výzkumu vychází řada nápadů a podnětů pro budoucí využití. Fascinuje mě rozvoj experimentálních metod, které umožňují nahlédnout do nitra hmoty detailněji, než to bylo možné před nedávnem.

Která jména se vám s fakultou spojí?

Tím, že patřím na fakultě k těm nejstarším, pamatuji si také nejstarší kolegy. Rád například vzpomínám na profesora Miroslava Večeřu, byl to takový náš doyen nejen jedné katedry a skvělý manažer. Z Výzkumného ústavu organických syntéz si v letech 1963-64 přivedl skupinu lidí, která měla katedru obrodit a změnit. A povedlo se mu to.

Skupinu tvořili profesor Štěrba, což byl „chemický ideolog“, doc. Panchartek, skvělý pedagog, a Ing. Šlosar, zkušený syntetik a praktik. Na katedře působili i bývalí rektoři, prof. Večeřa, zvolený, leč nejmenovaný několikadenní rektor, doc. Josef Panchartek, ten byl také prvním absolventem s inženýrským titulem z roku 1954 a prvním porevolučním rektorem. Dále to byli prof. Oldřich Pytela a současný prorektor prof. Mirek Ludwig. Vybaví se mi řada starších kolegů, Ing. Socha, doc. Kaválek, doc. Klicnar, doc. Vetešník, RNDr. Kalfus, RNDr. Schreiber, prof. Čegan. Někteří již nejsou mezi námi, odešli do chemického nebe. Bylo by ale chybou uvrhnout je do věčného zapomnění, vždyť na katedře žili, pracovali, učili studenty, bádali. Byť za podmínek daleko odlišných od těch současných.

Žádná vědkyně mezi vámi nebyla?  

Má manželka mě nazvala misogynem. Myslím, že v tomto ohledu ale neměla pravdu. K ženám jsem měl vždy kladný vztah, ale ta organika opravdu dost páchne. Nyní jsem nejvíce v kontaktu s prof. Milošem Sedlákem, vedoucím Ústavu organické chemie a technologie. Vídám se i s mým doktorandem doc. Petrem Šimůnkem. Petrovi jsem také předal výzkum v oblasti  nukleární magnetické rezonance. Máme spolu řadu publikací v  oboru tautomerie azolátek. Rád vidím svou bývalou spolupracovnici Ing. Markétu Svobodovou.

Škola letos slaví 70 let. Co byste vzkázal na fakultu?

Protože jsem jejím fandou, přál bych jí jen samé úspěchy. Aby byla mezi těmi nejlepšími. A hlavně jí přeju hodně nadšených studentů.

prof. Ing. Vladimír Macháček, DrSc.

Absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích (organická technologie, studijní zaměření organická chemie, 1967), disertační práci obhájil v roce 1969 a habilitoval se na VŠCHT v Pardubicích v oboru organická chemie v roce 1983. Titul doktora chemických věd obhájil na Ústavu organické chemie a biochemie v Praze v roce 1991 a profesorem organické chemie byl jmenován na VŠCHT v Praze také v roce 1991. Zabýval se studiem mechanismů organických reakcí metodami reakční kinetiky a využitím nukleární magnetické rezonance. Je spoluautorem více než 120 původních prací publikovaných v mezinárodních časopisech.

Tento text najdete v exkluzivním vydání 100. vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.

Zaměstnanci a studenti opět pomohou, přestože současná situace nepřeje společným hromadným akcím. Univerzita musela zrušit všechny podzimní i zimní kontaktní akce, a také oblíbené společné každoroční tvoření adventních věnců s výtěžkem pro Oblastní charitu Pardubice. Akci se ale lidé z univerzity rozhodli uspořádat v jiné podobě. Letos budou tvořit sami, a přece společně.

V univerzitní aule bude výdejní místo pro zájemce o materiál na adventní věnce. Zaměstnanci nebo studenti univerzity si mohou potřeby v určených hodinách vyzvednout a přímo na místě také přispět. Věnec každý vyrobí individuálně a bezpečně v soukromí. Děkujeme všem, kteří se rozhodnou pomoci.

Jsem zaměstnanec a chci tvořit

Jsem student a chci se zapojit

Tato akce je určena pouze pro zaměstnance nebo studenty, není veřejná. Děkujeme za pochopení. 

Ticho při procházení osiřelých chodeb Univerzity Pardubice ukončí až otevření dveří na pracoviště analytické chemie. Čilý ruch v několika pracovnách prozrazuje, že tady výzkum pokračuje.

Přestože se nejedná o nemocnici, nýbrž chemické pracoviště, dokážou pardubičtí vědci včas detekovat rakovinu slinivky rozborem jedné kapky krve. „Vidíte ty červené body?“ ukazuje Michal Holčapek graf na monitoru. „Když mají jiné hodnoty než ty modré, ukazují na rakovinu slinivky,“ popisuje profesor na katedře analytické chemie pardubické univerzity.

Proces diagnózy vypadá na první pohled tak jednoduše, že by ji pouhým pohledem na monitor dokázal poznat i laik. Předcházelo jí však patnáct let práce a vývoj vlastního softwaru na zpracování statistických dat. To vše v těchto dnech korunoval přidělený evropský patent na analytickou metodu, která dokáže včas odhalit nejzákeřnější nádorové onemocnění.

„Pětileté přežití u rakoviny slinivky je pod deset procent, což je nejhorší prognóza ze všech existujících typů rakoviny. Dnes se ve včasném stadiu rakovina slinivky odhalí většinou náhodně. Je totiž bez příznaků, ty se projeví, až když už je většinou pozdě,“ popisuje Holčapek.

To by se díky pardubickým vědcům mohlo brzy změnit. Na začátku byl Holčapkův nápad, že zdravá a nádorová buňka se musí svou strukturou lišit. Pokud se mají rakovinné buňky rychle množit, nemohou se „zdržovat“ čekáním na činnost některých enzymů a pro stavbu buněčných membrán přednostně využívají jednodušších lipidů. „Lipidy jsou typy biomolekul, které se vyskytují v každé buňce lidského těla. Z běžného života známe většinou cholesterol nebo triglyceridy, často se jim zjednodušeně říká tuky, které jsou obsaženy i v tělních tekutinách a ve všech buňkách. Tvoří buněčnou membránu, takže každá buňka našeho těla je složená ze spousty lipidů,“ popisuje Holčapek.

Metoda je proto založená na analýze tělní tekutiny, konkrétně krve. Pokud se prokáže zvýšený výskyt jednodušších stavebních látek na úkor těch složitějších, je to signál, že daný člověk může mít rakovinu slinivky nebo jiný typ této zhoubné nemoci.
A je tedy vysoká šance, že se podaří nemoc odhalit včas. „Za těch patnáct let se nám podařilo postupy vyvinout takovým způsobem, že v dnešní době jsme schopni kvantifikovat stovky lipidů v tisících vzorcích za poměrně krátkou dobu,“ říká Holčapek.

Postupy se jeho týmu podařilo zautomatizovat, takže dnes dokážou analyzovat až dva tisíce vzorků za měsíc. „To bylo na začátku naprosto nepředstavitelné. Tehdy byla čísla řádově nižší, desítky, sotva stovky. Bylo velmi náročné vyhodnocení dat, neměli jsme žádný software. Ten dnes máme vlastní, a díky němu se zpracování zrychlilo asi stokrát, což byl základní krok,“ popisuje profesor.

Nyní, po udělení evropského patentu, přijde na řadu klinické ověření – rozsáhlé testování lidí, kteří patří do rizikových skupin. Výsledky mají za cíl prokázat přínos tohoto nového způsobu diagnózy. „Pokud uspějeme, tak by to mělo výrazně usnadnit zavedení naší metody do klinické praxe,“ říká Holčapek s tím, že by za úspěch považoval dobu tří až pěti let.

Spolehlivost testů je přes devadesát procent. Navíc metoda dokáže odhalit i další onemocnění – rakovinu prsu nebo ledvin. Kvůli složitým patentovým procedurám se však v Pardubicích zatím zaměřují na diagnózu rakoviny slinivky. „Evropský patent a následně jeho rozšíření do dalších zemí, konkrétně USA, Japonska a Singapuru, znamená, že naše metoda bude patentově v těchto zemích chráněná,“ říká Holčapek s tím, že výzkum je finančně náročný a univerzita sama jej nemůže unést. Celkové náklady se dostanou až k deseti milionům. „Proto musíme mít pro potencionálního sponzora jistotu, že se mu vložené prostředky vrátí.“

Po zavedení do klinické praxe by se metoda měla díky své rychlosti a dostupnosti stát nástrojem pro včasné odhalení choroby. Počítá se s preventivním vyšetřením u tří typů rizikových skupin. Jednak jsou to pacienti s cukrovkou nad 50 let. Dále pak lidi s dědičným výskytem onemocnění v rodině a pak pacienti, u kterých se projevují neznámé příznaky, které neodpovídají jejich nemoci.

Rakovina slinivky břišní je označována za mimořádně zákeřné zhoubné onemocnění. U většiny pacientů se jej podaří diagnostikovat až v rozvinuté fázi, kdy je již nemoc v těle pacienta rozšířená, což znemožňuje úspěšnou léčbu. Více než 95 procent pacientů na nemoc umírá. Celosvětově je onemocnění 13. nejčastějším zhoubným onemocněním, ve vyspělých zemích je na čtvrtém místě v žebříčku důvodů úmrtí. Z dvaceti pacientů s rakovinou slinivky do pěti let od data diagnózy devatenáct pacientů umírá. Rakovina slinivky se obvykle v prvních stadiích nijak neprojevuje, proto je tak obtížně diagnostikovatelná. Ve chvíli, kdy se příznaky objeví, se sice diagnózu podaří stanovit, ale nemoc je již u většiny pacientů v pokročilém stadiu. Zatím se nepodařilo vyvinout spolehlivý klinický test, který by dokázal včas identifikovat toto onemocnění.

Článek zveřejnily Hospodářské noviny a server ihned.cz. 
Autor Martin Ťopek 

Milí čtenáři, děkujeme za váš zájem o tuto metodu, ale bohužel ani tým profesora Holčapka ani Univerzita Pardubice nemají oprávnění testovat zájemce na rakovinu slinivky. Je pravda, že jsme vyvinuli novou metodu pro testování rakoviny a získali na ni evropský patent, ale použití metody v reálné praxi podléhá schvalovacímu řízení, což musíme respektovat. Před zavedením nové metody do praxe ji čekají klinické testy a řada ověřování. Pokud se podaří prokázat spolehlivost metody pro testování rakoviny, pak to nebudou naši chemici, ale lékaři, kteří rozhodnou o tom, koho a kdy na test pošlou. Ovšem testování a ani odběr vzorků nikdy nebude probíhat u nás na univerzitě, ale ve specializované laboratoři mimo univerzitu.
Je nám velice líto, že nemůžeme v tuto chvíli konkrétně pomoci. Intenzivně pracujeme na tom, aby testování bylo veřejně dostupné, ale bude to trvat několik let práce.
Děkujeme, Univerzita Pardubice